DNA helix - left logo DNA test.CZ - main logo
  titulní strana
  aktuality + archiv
  vize
  produkty
  DNA testy
  FTA karta
  určení otcovství - lidé
  určení mateřství - lidé
  určení příbuznosti
  euroGeeN - výživa
  určení původu - rodokmen
  zábavná genetika
  určení chorob
  FAQ - nejčastější dotazy
  Test NEVĚRY
  ceny testů
  objednávka on-line
  zeptejte se
  slovníček, vysvětlivky
  AQUAGEN - testy
  soukromí a utajení
  volná místa
  laboratoře
  statistiky
  kontakt

   english flag  russian flag

   Advanced Genetics, s.r.o.

aktuality v oblasti genetiky

09.08.2006 Nejisté otcovství a pátrání po něm
02.03.2006 Belgie si láme hlavu nad internetovými testy otcovství
06.11.2006 Nechme rodiče vybrat svému dítěti geny
24.10.2006 Jaké geny chcete, maminko?
08.11.2006 Ronaldinho bude platit alimenty
19.07.2006 Jak je to skutečně se sebevraždami velryb?
06.09.2006 Drtí nás šílené chromozomy
31.10.2006 Jsou mikroorganismy opravdu všude?
7.11.2006 Unikátní les z embrya ve zkumavce
26.10.2006 Konec tequily?
26.10.2006 Podstatná část mozkových buněk vzniká na začátku těhotenství
12.10.2006 Stravování bude ušité na míru podle našich genů
24.8.2006 Izraelci jsou prý posedlí eugenikou
25.5.2006 Policie možná bude moci odebírat vzorek DNA přes odpor zadržených
22.5.2006 Vědci zmapovali poslední nerozluštěný lidský chromozom
22.5.2006 Geny dělají člověka
16.5.2006 Gorilí mládě Moja je samice, potvrdily to testy DNA
4.4.2006 Vetřelci z vesmíru ?
21.3.2006 Stvoří člověk život ?
3.2.2006 Rodokmen lidstva
18.1.2006 Psí genom
10.3.2006 Znečištěné ovzduší může vyvolat i genetické změny
9.3.2006 Lidé a šimpanzi se od sebe liší i kvůli "vypínání" genů
6.3.2006 Češky mají v průměru nejmenší počet dětí v EU
9.2.2006 V USA klesla úmrtnost na rakovinu
7.2.2006 Rakoviny dělohy u žen nad šedesát let přibývá
1.2.2006 Výzkum na embryonálních buňkách legalizován
2.2.2006 České ženy patří mezi nejvíce ohrožené rakovinou děložního čípku
4.1.2006 Vědci zřejmě identifikovali Mozartovu lebku
1.1.2006 Když se rozsvítí i zvířata
21.10.2005 DNA na stopě zločinu
23.12.2005 Korejský guru klonování přiznal podvod
23.12.2005 Korejská univerzitní komise: Výsledky klonování byly podvržené
18.12.2005 Vědci rozluštili podstatnou část DNA vyhynulého mamuta
16.12.2005 Vědci nalezli změnu v DNA, v jejímž důsledku vznikli běloši
13.12.2005 Vědci chtějí vypracovat genetickou mapu rakoviny
6.12.2005 Po třech měsicích se začali provádět testy DNA na obětech hurikánu Katrina
1.12.2005 Měla jsem dítě z vaječníků mé sestry
5.12.2005 Labs Unsure Whether to Join Stem Cell Bank
4.10.2005 Curry se nechtěl podrobit genetickým testům a Chicago ho vyměnilo
30.11.2005 Tisíc poprav Američany neotřásá
29.11.2005 Téměř každé 25. dítě se narodí s vrozenou vadou
22.11.2005 Pomocí testů DNA se zkoumá, zda je Zarkáví mrtev
21.11.2005 Analýza DNA potvrdila totožnost zavražděné dívky z Číčovic
2.11.2005 Genetici zveřejnili mapu rozmanitosti lidské DNA
2.4.2005 Genetické tajemství žen je poodhaleno
21.10.2005 Nejhledanější potkan světa byl dopaden
7.10.2005 Španělská chřipka znovu ožila
5.10.2005 Mimozemšťané se snadno mohou obejít bez vody
3.10.2005 Vajíčka vypěstovaná z kůže
27.9.2005 Klíč k Downovu syndromu
23.9.2005 DNA potvrdila, že Velíška zastřelil Lubina
15.9.2005 Maso ze zkumavky
19.9.2005 Je rozumné používat pojem "rasa"?
21.9.2005 Mezi mužským a ženským pohlavím "skoro není genetických rozdílů"
10.9.2005 Šimpanzi osvětlují vznik člověka
16.9.2005 Lidský mozek se stále vyvíjí
13.9.2005 Objížďka na cestě k nové léčbě
14.9.2005 Nové metody umožňují až tisíckrát levnější přečtení DNA
31.8.2005 Geneticky upravená řepka se může dovážet do EU
16.3.2005 Náboženské zanícení určují geny
22.6.2005 Geny, které určují povahu
14.12.2004 Vědci objevili klíčové geny v boje proti HIV
11.9.2004 Člověk a šimpanz mají téměř stejné geny
9.6.2003 Genetika umí odhalit nevěru předků
8.6.2005 Bublan žádá, aby policie odebírala DNA i násilím
23.12.2004 Test DNA pomohl neprávem odsouzenému. Po sedmnácti letech vězení
10.9.2004 DNA odhalila vraha dívky z Kmetiněvsi
8.9.2004 Evropané vyšlou na Měsíc vzorky DNA rostlin a živočichů
29.7.2004 Zemřel spoluobjevitel stavby DNA
25.9.2003 Vraha švédské ministryně usvědčuje DNA z vlasů
12.8.2003 Zkouška DNA odhalila mnohonásobného násilníka
21.6.2005 Sklon k nevěře závisí i na DNA
10.6.2005 Ochráncům dat se nelíbí zákon o DNA
4.2.2005 Proč DNA? Je to můj syn, křičela žena
25.8.2005 Buněční hybridi za státní peníze
25.8.2005 Nové plíce ze zkumavky
11.1.2005 DNA testy otcovství - kladivo na milující rodiče
17.12.2003 V Berouně žije mrtvý polárník
26.8.2005 Vědci objevili Klotho, gen proti stárnutí
31.8.2005 BSE už lze poznat z testu krve
31.8.2005 Genetický kód šimpanze se s lidským shoduje zcela z 96 procent
29.8.2005 "Elixír mládí" na myších funguje
23.8.2005 Andy Miah: Je genetický doping nečestný??
22.8.2005 Nový průlom ve výzkumu kmenových buněk
14.7.2005 Banka kmenových buněk otevřena v Jižní Africe
19.5.2005 Vědci naklonovali kmenové buňky lidských pacientů
16.8.2005 Batole rozezná zahraniční rytmy
13.8.2005 Slibný nástroj pro rozluštení funkcí jednotlivých genů
9.8. 2005 Infekce malárie přitahuje k nemocným komáry
27.1. 2003 DNA test na stanovení křehkosti (tenderness) hovězího masa
3.10.2002 Na listinu zakázaných látek přibude od nového roku také genetický doping

Nejisté otcovství a pátrání po něm

 Matka je vždy jistá, otec nikoliv. Tato moudrost se traduje už od dob starých Římanů. Platila po staletí až donedávna, kdy moderní metody asistované reprodukce a možnosti dárcovství lidského vajíčka dokázaly znejistit nejen otcovství, ale také mateřství.

 Těch nejistých otců však zůstává i v současnosti mnohonásobně více. Vyplývá to ze zcela jasné biologické zkušenosti nerovného postavení muže a ženy v rozmnožovacím procesu. Žena musí nosit své nenarozené dítě 40 týdnů ve vlastním těle, posléze porodit, a navíc ještě kojit. Mužská role spočívá v oplodňovacím aktu, který trvá několik minut. Jakmile skončí, může třeba i anonymní tatínek zmizet v nenávratnu a beze stopy. Výjimečné nejsou ani případy, kdy takoví zmizelí "otcové" jsou třeba dva, někdy jich může být i více.

 Britští vědci uveřejnili nedávno srovnávací studii o zdánlivém a skutečném otcovství v 54 zemích světa. Zjištěné výsledky byly velmi překvapivé. Průměrně čtyři procenta otců žije celoživotně ve falešném vědomí, že jejich syn nebo dcera jsou jejich vlastními potomky, a bohužel to není pravda. Tyto děti představují jakási kukaččí mláďata podstrčená do rodinného hnízda. Jejich pravým biologickým otcem je někdo jiný.

 Metody zjišťování otcovství prodělaly v poslední době téměř revoluční pokrok. Není to tak dávno, co jsme mohli otcovství stanovit pouze shodou hlavních krevních skupin, nebo dokonce podle pravděpodobného data oplodňující soulože. Dnešní laboratorní možnosti stanovení DNA představují jistotu. Ostatně i z kriminalistiky víme, že tento dědičný znak je k identifikaci jedince mnohem spolehlivější než klasické otisky prstů. Jako biologický materiál slouží většinou obyčejný stěr sliznice z ústní dutiny, z vnitřní strany tváře. Obyčejná vatová štětička pak způsobí, že udeří hodina pravdy.

 Pokud test otcovství prokáže pomocí DNA nevěru manželky, způsobí to manželskou a rodičovskou krizi. Enormnímu stresu vystaví také dítě.

 Nad celým problémem však vyrůstá kardinální otázka: měli bychom za každou cenu po této skutečnosti pátrat a otcovství zásadně ověřovat? Tady se přece nejedná o usvědčení nebezpečného zločince, ale o odhalení partnerské nevěry. Navíc mnohé tyto případy propadly do hlubiny zapomnění, byly vytěsněny z vědomí a náhle zjištěné odlišné biologické otcovství zpochybní dlouhá léta pěstovanou rodinnou pospolitost. Většina výzkumů potvrzuje, že takováto pozdně odhalená manželská nevěra často způsobí manželskou a rodičovskou krizi. Může vést k psychickému zhroucení, manželským neshodám a domácímu násilí. Enormnímu stresu je bohužel vystaven i "cizí" potomek. Jeho důvěra a celoživotně budovaná citová vazba je náhle podkopána.

 Některé komerční laboratorní společnosti nabízejí dnes možnost soukromého anonymního testování rodičovství. Je zajímavé, že v některých zemích vykazuje objednávání takovýchto otcovských testů každoroční růst. V USA se za deset let zvýšilo třikrát, některé jiné země vykazují v posledním desetiletí až desateronásobný vzestup. I na odborném fóru se vedou diskuse o etickém oprávnění takovéhoto podnikání. Výsledky nejsou jednoznačné. Na jedné straně slýcháme argumenty o nutném vítězství pravdy nad pokrytectvím, nalití čistého vína a základním lidském právu každého člověka znát své biologické rodiče. V koutku mnohé duše se však často usídlí pochybnost, jestli těmito ušlechtilými cíli není maskován komerční zájem DNA laboratoří.

 Také u nás existují manželské páry, které vychovávají "kukaččí" mládě. Jedná se často o dítě adoptivní. Není jistě zapotřebí pochválit ušlechtilé cíle adopce, i když se v poslední době čas od času odhalují různé komplikace s tímto aktem spojené. Mám však na mysli i takové polovlastní děti, jejichž matka podstoupila umělé oplodnění semenem anonymního dárce, protože manžel byl naprosto neplodný. Podle u nás platných předpisů museli oba manželé s tímto zákrokem předem souhlasit. V takových případech dítě vyrůstá v láskyplném prostředí úplné rodiny. Většinou se nikdy nedozví, že jeho biologický otec není tím tatínkem, který ho pomáhal přebalovat, učil mluvit a chodit, který byl prvním kamarádem jeho chlapeckých her a důvěrníkem jeho pubertálních snů. A taky tím, kdo ekonomicky zabezpečoval jeho zdárný rozvoj i dospívání.

 Položme si proto otázku: není otcovství tak trochu něčím jiným než poskytnutím spermie k oplodnění? Zcela jistě se tím liší od mateřství. A z toho pak už zcela logicky vyplývá otázka, zda je to usilovné pátrání po biologickém otcovství ve všech případech aktem prospěšným a užitečným.

Zdroj: Novinky.CZ


zpět

Belgie si láme hlavu nad internetovými testy otcovství

 Stačí pár ťuknutí na klávesnici počítače a plivnutí do zkumavky, aby se rázem vyjasnily pochyby otců nad původem potomka či potomků nad rodičem. Ale nad obchody firem, nabízejících na internetu diskrétní a dostupné testy otcovství, se po Francii začíná smrákat i v Belgii.

 Zatímco v Belgii se testy slibující potvrzení či vyloučení otcovství s "99 % jistotou" nabízejí na internetu za necelých 400 eur (zhruba 12 000 korun), v Česku jsou dostupné za necelou polovičku. Princip je však stejný - po internetové objednávce je záhodno odeslat do laboratoře vzorek sliny potomka a otce a po týdnu následuje odpověď, jak dopadlo srovnání DNA.

 Zkrátka rychlá a docela spolehlivá cesta, jak doplnit tajenku v právnickém úsloví "matka je vždy jistá, otec vždy nejistý". Tu v království naopak okořeňovala "presumpce otcovství" - narodil-li se do 300 dnů po rozvodu potomek, v očích zákona se otcem automaticky stával exmanžel, ačkoliv už dávno s chotí nesdílel ani lože, ani domácnost. Změnit kolonku do souladu s realitou však vyžadovalo souhlas ženy či soudní anabázi.

 Za situace, kdy se rozpadá každé třetí manželství, na čtyři svatby připadají tři rozvody a dvě pětiny dětí se rodí mimo manželství, obchody s anonymními testy paternity přímo kvetou.

Občas chtějí test i matky

 Zájem občas projevují i matky. "Stává se, že klientka si přeje ověřit, zda otcem jejího dítěte je její manžel, anebo její milenec," říká Patrick Willems z laboratoří Gendia.

 Zatímco při úředním určování otcovství je zapotřebí souhlas obou rodičů, laboratořím postačí vzorek slin otce a potomka. "Přeci když otec přiběhne na pohotovost se zraněným dítětem, taky se ho nikdo neptá, zda má souhlas matky, aby děcko bylo ošetřeno," vysvětluje doktor Willems.

 Verdikt z laboratoře sice může dopadnout stejně špatně jako střet bláhové naděje a strašlivé jistoty v Erbenově Kytici. Ale až v 90 procentech tatínkové dostanou černé na bílém potvrzení, že opravdu jde o jejich vlastní dílo.

 Stoupající počet objednávek však budí pochyby na úředních místech. Lékařská komora už před lety začala volat po tom, aby zákon stanovil přísné podmínky pro testy otcovství. Senátorka opozičních křesťanských demokratů pak předložila i příslušnou předlohu, která však neprošla sítem parlamentních diskusí. Nyní se opět vrací na pořad dne. Jablkem sváru je hlavně požadavek, aby se skoncovalo s anonymitou internetových klientů.

 "Je to hloupost. Přeci si nikdo nepůjde sednout do čekárny pod ceduli 'tady sedí ti, co nejsou otci svých dětí'," míní doktor Willems a argumentuje, že výsledkem francouzského zákazu je to, že zájemci se obracejí o stejnou službu do zahraničí. Francouzští klienti prý obstarávají desetinu zakázek belgických laboratoří.

 Problémy s otcovstvím se nevyhýbají ani otcům nejvýše postaveným, jak svědčí soudní spory monackého prince Alberta s médii o počet údajných potomků, dlouho skrývaná dcera Mazarine francouzského prezidenta Mitterranda či doznání nizozemského prince Bernharda, že nemá čtyři, ale šest dcer. V samotné Belgii před lety vyvolala pořádný rozruch zvěst, že někdejší vztah krále Alberta s baronkou de Selysovou-Longchampsovou prý nezůstal bez následků; panovník se však ke své údajné nemanželské dceři, avantgardní umělkyni Delphine Boelové, oficiálně nikdy nepřihlásil.

Zdroj: Novinky.CZ


zpět

Nechme rodiče vybrat svému dítěti geny

 "Gattaca se stává realitou," napsal před dvěma týdny jeden čtenář v diskusi pod mým komentářem.

 Reagoval na text o pokrocích genetiky (viz Jaké geny chcete, maminko?). A narážel na americký film z roku 1997 (režie Andrew Niccol), který se odehrává ve společnosti, kde se už nerodí téměř nikdo z lásky, mimo dohled genetických inženýrů.

 V dnešní realitě je to ale přesně naopak. Společnost dělá psí kusy, jen aby probůh lidi udržela ve stavu, kdy se dítě musí narodit téměř naslepo.

Legální početí po mejdanu

 Žena dnes může mít dítě třeba po divokém mejdanu s mužem, na kterého si nemůže pořádně vzpomenout.

 Anebo se mohou partneři rozhodnout počkat s rodičovstvím na dobu, kdy budou na dítě připraveni. Těší se na něj, žena v těhotenství nekouří, nedotkne se ani kávy, natož alkoholu, netahá nic těžkého, hodně spí, jí vyvážená jídla. To proto, aby dítě mělo šanci narodit se co nejzdravější.

 Oba přístupy jsou úplně legální a rodiče si je mohou - s více či méně jasnou hlavou - sami zvolit.

 Ovšem pozor. Blíží se doba, kdy vědecké poznání umožní lidem mnohem víc.

O svém dítěti laskavě nerozhodujte

 Přestože je poznávání jednotlivých genů teprve v úplných začátcích, už dnes vědci znají genové varianty, které vedou ke vzniku dědičných nemocí.

 Tyto poznatky se využívají při umělém oplození ve zkumavce. Takto se dnes v Česku rodí dvě až tři procenta dětí. Z lidského zárodku, vzniklého ve zkumavce, je dnes možné ještě před jeho implantací do dělohy matky odebrat buňku a tu podrobit genetickým testům. Když se ukáže, že embryo má vysokou pravděpodobnost některého onemocnění, lékaři pro implantaci vyberou jiné.

 Současně je při tomto genetickém testu velice jednoduché zjistit pohlaví dítěte, takže by si rodiče mohli vybrat, jestli chtějí chlapečka nebo holčičku.

 Ve Spojených státech je to možné. Zato v Česku, Británii nebo třeba Španělsku se podle zákona smí pohlaví zjistit pouze tehdy, když se v příbuzenstvu rodičů vyskytuje dědičná nemoc, jejíž přenos závisí na pohlaví dítěte.

 Neboli, evropská společnost svým občanům říká: nemáte co rozhodovat o vlastním dítěti.

Dnes gen paměti, zítra...

 Avšak vědci poznávají stále víc: poznají genetické předpoklady sportovních výkonů, uměleckých sklonů a zřejmě i inteligence. Právě minulý měsíc výzkumníci popsali lidský gen, který člověku ovlivňuje paměť. Kdo jej má, lépe si zapamatuje nová fakta, takže se i snadněji a rychleji učí.

 Genetickým testem tedy půjde zjistit, zda má lidský zárodek takové či onaké vlastnosti. Třeba zda obsahuje zmíněný gen posilující paměť.

 Zdá se také, že brzy dokážou lékaři jednorázově vyňat ženě z vaječníku spoustu vajíček a nechat je dozrát v laboratoři. Přichází tedy doba, kdy půjde umělým oplozením vytvořit najednou desítky, možná dokonce stovky embryí. A pak bude - teoreticky - možné, aby si rodiče na základě genetického testu vybrali takové embryo, které budou považovat za nejlepší.

Zákaz svobodné volby

 Pro někoho to bude nezajímavé, protože počne dítě na divokém mejdanu.

 Jiní rodiče nebudou chtít své děti vybírat, protože jim to nepřijde správné. Na to pochopitelně mají plné právo.

 Avšak ti rodiče, kteří budou chtít, aby jejich děti měly jen to nejlepší z jejich genů, a budou k rozpoznání chtít využít genetické testy, by postupovali nezákonně.

 Zákony v evropských zemích, které to zakazují, ovšem půjde v praxi obejít. Takže kdo ví, kam to nakonec opravdu povede.

 Abych se vrátil na začátek. Říkáte, že Gattaca se stává realitou, milý čtenáři? No, jen v tom smyslu, že si stát skutečně osobuje právo rozhodovat o způsobu rodičovství svých občanů. Dělá to ovšem tak, že rodičům už předem zakazuje svobodnou volbu a nutí je držet se jen všeho starého a zaběhnutého.

 To taky není nic moc.

Zdroj: Aktualne.cz


zpět

Jaké geny chcete, maminko?

 Komentář - Dobří rodiče své děti správně živí, hledají jim vhodnou školu... A co když pro ně vyberou i lepší vrozené vlastnosti?

 Rodičovství je úžasným citovým prožitkem. Možná nejsilnějším v lidském životě. V nejbližších letech na ně ovšem čeká zatěžkávací zkouška, jaká tu ještě nebyla. Díky vědě totiž budou lidé moci stále více rozhodovat o svém potomkovi ještě dříve, než se jim narodí.

Nemoc nebrat, intelektuální vlohy ano

 Při umělém oplození lékaři spojují vajíčka ženy a spermie muže ve zkumavce. A někdy uskuteční test, jímž zjišťují, které z vytvořených embryí by mohlo trpět některou známou dědičnou nemocí. Pak vyberou takové zárodky, které se předem ukázaly jako nejzdravější, a teprve ty implantují budoucí mamince do dělohy.

 Díky genetickým testům ovšem půjde brzy zjistit nejen embrya, která v sobě nesou dědičnou chorobu, ale i zárodky s geny určujícími sportovní zdatnost anebo intelektuální výkonnost. Takové geny vědci hledají a nacházejí. I když jejich působení nebývá přímočaré, schopnosti člověka ovlivňují.

 Logicky se tedy přibližuje doba, kdy někteří rodiče, kteří by mohli počít normálně, se přesto rozhodnou pro dítě ze zkumavky, aby mu mohli vybrat nejlepší vlastnosti.

Technicky to bude možné

 Odborné znalosti to umožní. DNA odebraná z jediné buňky embrya se dá novými postupy v laboratoři rozmnožit natolik, že se z ní dají uskutečnit stovky testů.

 Vědci ve světě také právě zkoušejí postupy, při nichž půjde odebrat z vaječníku ženy ještě nedozrálá vajíčka a ta pak nechat dozrát až v laboratoři. Tímto postupem by bylo možné s mnohem menší zátěží pro organismus ženy, než při současném umělém oplození, získat možná stovky vajíček, a pak i stovky embryí. Z nich by se dala vybrat jen ta úplně nejlepší pro implantování, těhotenství a porod.

 Sex pro zábavu, zkumavka pro děti  Debaty na toto téma už začaly. Zatím na vědeckých konferencích a v odbornějších časopisech, veřejnost do nich ještě příliš nezasahuje.

 Časopis New Scientist ve svém posledním čísle cituje vědce, kteří soudí, že oplození ze zkumavky spojené s genetickým testem embryí si bude za pár let přát stále více zdravých rodičů. Chtějí přece pro své děti jen to nejlepší. Redakce dokonce s určitou nadsázkou napsala, že sex bude jen pro zábavu, kdežto děti budou pocházet z umělého oplození.

 Současné zákony dovolují rodičům vybrat si potomka podle genetických testů ve Spojených státech. V Česku nebo třeba v Británii či Austrálii smějí lékaři uskutečnit jen výslovně povolené zdravotní rozbory DNA zárodku. Nedá se to ovšem příliš ohlídat. (Viz Rodiče si už mohou vybrat pohlaví dítěte.) A zákony se dají změnit.

Co je vlastně přirozené?

 Hlavním argumentem odpůrců je, že nové postupy jsou nepřirozené.

 Zastánci ovšem říkají, že podstatou přirozeného zplození člověka je spojení vajíčka a spermie. A je jedno, jestli se tak stane v ženině těle, nebo v laboratoři. A připomínají: ve světě má jedno ze šestnácti narozených dětí nějaké fyzické nebo psychické omezení. Genetická diagnostika by tento počet snížila.

 A mohla by se nakonec zalíbit i zdravotním pojišťovnám. Asistovaná reprodukce je drahá. Ale dlouhodobé léčení dědičných poruch je ještě dražší.

 Za přirozené se dnes také považuje, když lidé pomáhají svým dětem rozvíjet jejich přirozený talent. Pokud to dělají v rozumné míře a nezničí tím svým potomkům dětství, jsou takoví rodiče ve vážnosti. Budou ovšem stejně vážení i ti, kdo dětem jejich nadání vyberou ještě před narozením?

 Anebo z opačného konce: Bude společnost na matku, která počne běžným způsobem, a tedy s riziky pro dítě, pohlížet podobně, jako dnes hledí na těhotnou ženu, která pije alkohol a kouří?

Zdroj: Aktuálně.cz


zpět

Ronaldinho bude platit alimenty

  Rio de Janeiro (Brazílie) - Fotbalista Ronaldinho musí v Brazílii platit alimenty ve výši 9350 dolarů (přes 200.000 korun) měsíčně. Soud v Riu de Janeiro v pondělí rozhodl o tom, že držitel nejrůznějších ocenění pro nejlepšího hráče světa je otcem dvouletého Joaa, který se narodil po Ronaldinhově románku s tanečnicí Janainou Mendesovou.

 Soudce Antonio Duarte prohlásil, že výše alimentů je pouze dočasná, a nařídil prověřit fotbalistovy finanční poměry. Brazilské soudy totiž většinou přiřknou dítěti 15 až 40 procent otcova platu, který se podle tisku v Ronaldinhově případě pohybuje kolem šesti milionů dolarů. Záložník Barcelony by tak nakonec mohl synovi každý měsíc platit až 2,4 milionu dolarů (přes 52 milionů korun).

 Když se Ronaldinho dozvěděl o tom, že má dítě, sám prý navrhl, že bude jeho matce finančně pomáhat. Podle deníku O Estado však chtěl Mendesové posílat ještě méně peněz, než mu nyní provizorně nařídil soud. Další soudní jednání by se mělo uskutečnit v prosinci, slavný hráč se ho možná osobně zúčastní.

Zdroj: ČTK


zpět

Jak je to skutečně se sebevraždami velryb?

 Je únor 2004. Hejno 100 delfínů a velryb se blíží k australskému jižnímu pobřeží. "Zkuste je zaplašit vrtulníky," křičí seržant Thomas Hedley na své kolegy z pobřežní hlídky. "Nezabírá to, plavou pořád k mělkému břehu!" U ostrova King Island na jihozápadním pobřeží Tasmánie uvíznou. Děsný pohled. Vysychající kytovci vydávají strašlivé skřeky. Domorodci i ochránci přírody se je pokouší odtáhnout zpět do moře, ale většinou se to nedaří.

 Genetický zvyk - železná košile

 O pár měsíců později, v listopadu 2004, nacházejí smrt desítky velryb a delfínů na ostrově Maria Island poblíž Austrálie. Na jeho pláži uvízne 43 delfínů, ale záchranářům se podaří 24 z nich zachránit a vrátit do moře. Zbytek dodýchá. Podle zoologů trpí při podobné smrti neuvěřitelnými bolestmi. Vnitřní orgány ryb jsou přizpůsobeny nižší gravitaci, a tak se tělo kytovce na souši pomalu trhá.

 Přírodovědci si nevědí rady

 Ve stejnou dobu, na druhé straně Tasmanského moře, na novozélandské pláži Opoutere dobrovolníci začínají vykopávat masový hrob pro dalších 53 delfínů. Uvízne jich tam 73, ale dvě desítky se dostanou zpátky do vody. Novozélandské úřady informují i o mohutném vorvaňovi, který leží na jiné pláži blíže k městu Aucklandu. Přírodovědci nedovedou podobnou ztrátu orientace vysvětlit. Nabízíme vám jednoduché vysvětlení. Nejdříve vás však provedeme základními skupinami názorů na tento zvláštní jev: sebevraždy velryb.

 7 x proč umírají kulohlavci na souši?

 1.- Za smrt mohou vědci!

Dokonalý dorozumívací sonarový systém u kytovců je z neznámých příčin blokován, což spolu se silnou sociální komunikací ve stádu zapříčiní dezorientaci a smrt celé skupiny savců. "Během období stěhování velryb a delfínů po mořích a oceánech se mají přerušit seizmické testy prováděné v rámci příprav na těžbu podmořské ropy a plynu," říká Bob Brown z Australské strany zelených.

 2. Zabíjí je počasí?

 Spolupracovnice záchranných operací na Novém Zélandu Sheryl Gibneyová se domnívá, že příčinou koncentrace delfínů v oblasti jsou silné větry a množství makrel, které mořští savci konzumují. "Když se jeden dostane do potíží, okamžitě mu míří další na pomoc. A když jeden po druhém uvíznou na břehu, uvíznou i ostatní," vysvětluje záchranářka.

 3. Záhadný požírač velryb?

 "Dne 10. března 1998 z naprosto nevysvětlitelných důvodů, střemhlav jak kamikadze, najíždí na břeh Nového Skotska asi dvě stě mil od Halifaxu, 15 velryb. Na souši zůstavají bezmocně trčet jako ohromné kupy nepoužitelného masa a tuku, které drží pohromadě jenom díky kůži," popisuje téměř standardní situaci "sebevraždy" kytovců český záhadolog Jiří Zeman. Tentokráte se lidé velrybám snaží hodně pomoci, leč marně. Tak je naporcují a rozvezou si je domů. Většina velryb chce umřít. Mořské kolosy radši volí smrt na suchu, než risknout tu, jež jim hrozí z mořských hlubin. "Musí to být něco děsného, jak naznačují zbytky velryby, které tři dny po zmíněné hromadné sebevraždě vyplaví na břeh příliv," čteme v příběhu. Jde o dvě třetiny těla mořského obra, jemuž chybí prostřední část těla. Kdo nebo co je schopné vykousnout takový kus masa najednou? Čistě, hladce, jakoby laserem? Je stále dost lidí, kteří věří na záhadné obří příšery či nadpřirozené síly. Podle nich kytovci prchají z hlubin moří, protože se bojí velkého predátora.

 4. Kdepak! To dělají fakt vojáci.

 Tento případ dávají ochránci přírody do souvislosti s úhyny kytovců na Kanárských ostrovech v roce 1980 nebo později na Bahamách nebo u řeckých břehů. Kytovci se zde podle svědků dobrovolně vrhají na břeh ve snaze zbavit se nesnesitelné bolesti, kterou jim způsobují silné vojenské radary při vojenských manévrech u těchto ostrovů.

 5. Velryby umírají kvůli slunci

 Za "sebevraždy" velryb může sluneční energie. S touto teorií přicházejí letos němečtí vědci Klaus Vaneslow a Klaus Ricklefs. Výsledky bádání otiskli v posledním vydání časopisu Journal of Sea Research. Náhlý vzrůst sluneční aktivity může podle nich způsobit kromě potíží komunikačních zařízení a družic i to, že velryby najedou na mělčinu a vypadá to, že páchají sebevraždu. Možná však, že jde jen o narušení jejich vnitřního kompasu nebo jiného, na magnetismu založeném smyslu. Zmínění vědci porovnávají zaznamenaná pozorování vorvaňů, kteří najíždí na pláže Severního moře od roku 1712 až do roku 2003. Za posledních 291 roků objevují celkem 97 záznamů o najetí velryb na mělčiny Severního moře. Po jejich porovnání s astronomickými záznamy zjišťují, že 90 % z nich se uskuteční v době slunečních erupcí.

 6. Tuny tuku znechuceny životem

 Čas od času objevují lidé na mořském břehu těla mrtvých velryb, které samy sebe zahubily. Z neznámých důvodů! Kytovci se někdy v celých skupinách doslova vrhají na mělčinu a na pobřeží, kde zůstávají ležet. V krátkém čase se udusí vahou vlastního těla. Často se o tomto podivném, v živočišné říši tolik vzácném jevu, mluví jako o hromadných sebevraždách. Proč k tomu dochází, není jasné; dokonce to tak trochu odporuje některým základním zákonitostem přírody. Prostě plují, připadají si tlustí, neohrabaní a tak v rámci těžké deprese se vším skoncují. Ale pozor!!! Deprese směřující k sebezničení je známa jen u člověka!

 7. Že by Eskymáci?

 Podle některých biologů chytají indiánské a eskymácké kmeny velryby do pastí připomínajících sádky a pak je dojí. Mléko mají chutné a silné. Krmí jím své chlapce, z nichž chtějí mít zdravé a neporazitelné bojovníky. Kytovci mají z tohoto zajetí strach, proto se snaží zvolit dobrovolnou smrt. Této pořádně za vlasy přitažené teorii ovšem odporují hojné sebevraždy velryb například na opačné straně zeměkoule – v Austrálii.

 SHRNUTO: Za vším zlem jsou lidé, hlavně vojsko

 Sonary lodí ohrožují život velryb a delfínů, jejichž přežití závisí na zvuku, oznámila vědecká zpráva o výzkumu provedeném v rámci Programu OSN pro životní prostředí. Tato studie vůbec poprvé oficiálně vědecky podpořila obavy ochránců životního prostředí, kteří tvrdí, že za rostoucí počet hromadných velrybích sebevražd mohou vojenské manévry, píše deník Independent.

 Drasticky vyhlížející "sebevraždy" velryb mají svou vysvětlitelnou příčinu. Když jejich "naprogramované" cesty vedou příliš blízko pobřeží, může to mít neblahé následky... "Známe dobře ostatní hrozby, jako je nadměrný rybolov, lov kytovců a znečištění, novou hrozbou je ale také přibývající množství podvodních sonarů," řekl Independentu Mark Simmonds ze Společnosti pro ochranu velryb a delfínů. "Jejich nízkofrekvenční zvuky se šíří stovky, ne-li tisíce kilometrů daleko od zdroje."

 Koalice ochranářských organizací, založená mimo jiné Jean-Michelem Cousteauem, synem známého oceánologa, v říjnu loňského roku podává kvůli užívání sonaru žalobu na americké vojenské námořnictvo (US Navy).

 Další záhada: proč kytovci skáčou nad vodu? Zbavují se, podobně jako je tomu u některých sladkovodních ryb, parazitů, nebo se chtějí jen tak protáhnout? Pozoruhodný je i fakt, že náročný skok vzad zakončený gigantickým gejzírem vody, dělají většinou jen tam, kde jsou přítomni diváci.

 Jak to vidíme my?

 Řád kytovců zahrnuje velryby, delfíny, sviňuchy a plejtváky. Kolem těchto zvířat existuje mnoho mylných představ. Jednou z nejběžnějších je tvrzení, že kytovci jsou ryby. Nejsou, jsou to savci. Jsou teplokrevní a dýchají vzduch pomocí plic. Před miliony let opustili moře a přešli na souš. Byli pokryti srstí, měli ušní boltce a chodili po čtyřech.

 Po přibližně milionu let pobytu na souši se kytovci vraceli zpět do moře, je tam více jídla a znatelně více prostoru než na pevnině. Díky nárůstu životního prostoru a díky vztlaku vody již na kytovce nejsou kladena žádná přírodní omezení na velikost. Přestávají potřebovat nohy, ty postupně zakrní.

 Během dalších milionů let kytovci ztrácejí vlastnosti potřebné pro suchozemský život a získají nové schopnosti důležité pro život v moři. Genetická výbava jednotlivce se však nemůže zcela změnit. Proto čas od času dojde v mozkových spojeních kytovců ke zkratu a tato monstra se v podstatě vrací na břeh jako domů. Vzhledem k jejich váze jim už je pak téměř každá pomoc marná.

 Zdroj: 100+1
Jsou mikroorganismy opravdu všude?

 Oficiální názor tvrdí, že všechny mikroorganismy se mohou dostat úplně všude. Ozývají se však dnes vědci, kteří s tím nesouhlasí. Kdo tedy má pravdu?

 Jak by vypadala světová příroda, kdyby se živočichům nestavěly do cesty žádné bariéry? Prosadili by se australští klokani na afrických pláních? Pobíhali by polární medvědi po Antarktidě? Stavěli by si tučňáci hnízda v Grónsku? Mohli bychom spatřit orangutany v korunách stromů Amazonie?

 Solidní odpověď na podobné otázky přírodovědci zřejmě nikdy nepřinesou. Na světě ale najdeme organismy, pro které není vodní tok, mořská úžina či horský hřeben nepřekonatelnou překážkou. Mikroskopické bakterie nebo prvoky unáší vítr či voda a mohou tak cestovat na obrovské vzdálenosti. Využívají této možnosti k "obsazení světa"? Najdeme stejné mikroorganismy v pralesích Nové Guineje, v povodí Konga i v Amazonii? Jak se liší mikroskopičtí obyvatelé jezírka ve Skalistých horách, v pohoří Ruwenzori a v Himálaji?

 Oficiálně jsou všichni všude

 Více než století se v učebnicích mikrobiologie objevuje tvrzení, podle kterého mikroorganismy neznají hranic. Cestují po světě a usídlují se tam, kde najdou příhodné podmínky. Zřídlo horké vody obývá podle této teorie podobné společenství mikroorganismů, ať se jeho voda dere na povrch ze zemských hlubin v Yellowstonu, na Islandu nebo na japonském ostrově Kjúšú. Když vydloubneme kus trouchnivého dřeva z tlejícího kmenu jedle v Norsku a v Kanadě a podíváme se na něj pod mikroskopem, měl by se nám pokaždé nabídnout pohled na stejnou mikrobiální zoo.

 Nizozemský biolog Laurens Bass-Becking shrnul už v roce 1934 tento názor do stručné zásady: "Všechny mikroorganismy se mohou dostat úplně všude. O tom, kde budou nakonec žít, rozhodují podmínky životního prostředí." Už delší dobu však zaznívají mezi mikrobiology hlasy buřičů, kteří Bass-Beckingův "zákon" zpochybňují. Podle nich nejsou mikroorganismy zdaleka takoví všudybylové, jak bychom si snad mohli myslet. Mnozí z kritiků se opírají o zcela nové přístupy ke zkoumání světa mikroorganismů. Nedívají se na jednotlivé mikroskopické "potvůrky", ale zkoumají rozmanitost dědičné informace, kterou izolují z mikrobů žijících ve vodě, půdě a dalších materiálech. Z pořadí písmen genetického kódu v DNA mikrobů pak usuzují na bohatství mikroskopických forem života v daném prostředí.

 Tajemství anglického jezírka

 Britští vědci vedení Blandem Finlayem z Centre for Ecology and Hydrology jsou přesvědčeni, že o světoběžnictví mikroorganismů nashromáždili dostatek důkazů. Vylovili je na severu Anglie z vod maličkého jezírka zvaného Priest Pot. Ve dvou deci bahna odebraného ze dna jezírka napočítali čtyřicet druhů prvoků z rodu Paraphysomonas, kterých mikrobiologové znají z celého světa zhruba padesátku. To znamená, že jezírko hostí drtivou většinu (pokud ne úplně všechny) prvoky tohoto rodu. Navíc se četnost zástupců jednotlivých druhů v Priest Pot shoduje se zastoupením těchto prvoků v jiných částech světa.

 "Nenašli jsme druh prvoka, který by žil jen na určitém omezeném území," říká Bland Finlay. "Ať hledáme v bahně ve Skotsku, na Novém Zélandu nebo ve střední Africe, všude nacházíme tytéž prvoky."

 Všudypřítomnost mikroorganismů je důsledkem jejich obrovitých počtů. Prvoci obvykle nejsou velcí cestovatelé, ale z jejich nepřeberného množství si nakonec náhoda vybere jednotlivce, který podnikne neuvěřitelnou odyseu a ocitne se "daleko od domova". Někdy cestují mikrobi s větrem, jindy je unáší voda. Mohou se stát pasažéry živých dopravních prostředků. Přenesou je v peří ptáci, plují po řekách s vegetací. Mnozí jsou schopni přežívat na nejroztodivnějších místech. A pokud už je osud zanese do prostředí, které jim nesvědčí, trpělivě čekají na svou příležitost.

 Vědci se nestačili divit

 Názorně to předvedli opět prvoci ze dna jezírka Priest Pot. Z jediného gramu bahna se v laboratoři namnožilo asi 20 druhů prvoků. To platilo v případě, že podmínky v laboratoři věrně kopírovaly poměry na dně jezírka. Když však Finlay nabídl prvokům z bahna podmínky typické pro jiná prostředí, např. změnil osvětlení, slanost nebo teplotu, nestačil se divit, co všechno z bahna "vylezlo". Zatím napočítal 140 druhů prvoků a je přesvědčen, že není s výčtem u konce, protože ještě asi nenabídl příhodné podmínky všem skrytým obyvatelům bahna z Priest Pot.

 V jezírku, jak se zdá, nežijí jen prvoci, kterým to tu svědčí. Přežívají v něm i ti prvoci, kteří tu pro množení vhodné podmínky nenašli. Podle Finlaye měl Laurens Bass-Becking pravdu. Všechny mikroorganismy jsou všude, i když to tak na první pohled možná nevypadá. Pro organismy menší než jeden milimetr neexistují na světě žádné hranice.

 Cestovní ruch mikrobů

 Neméně silný je i tábor vědců, kteří "Bass-Beckingův zákon" o světoběžnictví mikroorganismů odmítají. Opírají se o nejnovější metody detekce mikrobů, založených na analýzách DNA. Poukazují přitom na fakt, že v laboratořích umíme množit přinejlepším 1 % všech mikroorganismů, na něž můžeme narazit ve volné přírodě. Sledujeme tedy jen jakousi "špičku ledovce" a děláme z těchto výzkumů závěry, jež nemusí platit pro "masu ledu pod hladinou".

 Genetické analýzy odhalily rozdíly, které nejsou na mikroorganismech na první pohled patrné. Zástupci stejných druhů, obývajících různé kouty světa, se od sebe liší, a to naznačuje, že "cestovní ruch" mikrobů není tak čilý, aby to stačilo k absolutní platnosti "Bass-Beckingova pravidla".

 Jedineční mikrobi z převodovek

Například archebakterie rodu Sulfolobus najdeme v horkých pramenech v mnoha částech světa. Čím jsou si tito mikrobi vzdálenější geograficky, tím více se liší i geneticky a biologicky. Sulfolobus z gejzírů v Yellowstonu se podobá svým "příbuzným" z horkých pramenů v americkém národním parku Lassen mnohem více než zástupcům rodu Sulfolobus z horkých vřídel Kamčatky. Stejně se projevují geografické vzdálenosti na genetické rozmanitosti bakterií obývajících slané bažiny u mořského pobřeží Anglie nebo pestrosti genů půdních hub z australských pouští. Čím vzdálenější jsou si "bydliště" mikrobů, tím méně se podobá i jejich DNA.

 Zcela jistě najdeme mezi mikroorganismy všudybyly, kteří osídlili celou planetu. Zdaleka to ale nemusí platit pro všechny. Některé mikroorganismy jsou s to žít jen v určitých podmínkách, a to jejich životní prostor výrazně omezuje. Například bakterie žijící ve vodě vyplňující dutiny stromů v Amazonii vyklidí pole všude, kde jsou stromy vykáceny, a naopak, rychle se rozšíří do oblastí, kde nově narostl dostatečně starý les.

 Svou zvláštní "sbírku" bakterií mají i olejové nádrže nejrůznějších strojů. Jejich mikroskopické obyvatele najdeme všude, kde je strojní olej, ale nikde jinde se s nimi už nepotkáme.

 Je 97 % málo nebo moc?

 Odpůrci i zastánci teorie o světoběžnictví mikroorganismů vedou tvrdé spory o metody, kterými rozmanitost mikrobů zkoumají. S pomocí analýz DNA se příslušnost k různým druhům obvykle určuje podle pořadí písmen genetického kódu v genech nezbytných pro některou ze základních životních funkcí.

 Když se dva mikroorganismy liší ve více než třech procentech písmen genetického kódu vybraného genu, vědci je obvykle strčí do odlišných systematických šuplíků. To je však uměle vytyčená hranice a zdaleka není jisté, jestli byla zvolena správně.

 Pokud bychom porovnali obdobné geny u savců, pak bychom museli všechny primáty, od člověka až po madagaskarské lemury, zařadit do jednoho jediného druhu. Tento druh by byl opravdu kosmopolitní a vykazoval by tak široké spektrum vlastností, jakým žádný jiný tvor na Zemi nevládne.

 Čilý výměnný obchod

 Na druhé straně však vědci varují před přeceňováním genetických rozdílů mezi různými mikroorganismy. Jsou to velmi staré formy života a jejich dědičné informace prodělaly řadu změn. Některé genetické inovace se projevily na "dovednostech" mikrobů, ale drtivá většina změn nemá valný význam a můžeme je označit za víceméně "kosmetické".

 Genetici se netají obavami, že když se podívají na dědičnou informaci příslušníků jednoho druhu bakterie skutečně podrobně, zjistí nakonec, že každá z nich má poněkud jinou DNA. Navíc mění mnohé mikroorganismy dědičnou informaci takovým tempem, že s nimi genetici neudrží krok. Než "přečtou" jeden kmen vysoce proměnlivé bakterie, objeví se v přírodě hned několik nových kmenů, jejichž DNA se od přečteného mikroba významně liší.

 Mikrobi zdaleka nemění svou DNA jen pozvolnými změnami. Vládne mezi nimi čilý "výměnný obchod", při němž si půjčují geny či celé sady genů od jiných mikrobů. Vědci se proto snaží soustředit na to, k čemu dědičná informace slouží. DNA obsahuje instrukce pro nejrůznější životní pochody a vlastnosti. Pro zařazení mikroba do dané skupiny proto musí vědci brát na zřetel nejen jeho geny, ale i to, co s těmito geny umí a nebo neumí.

 Každý máme v těle 1,5 kg bakterií!

 Vášnivé diskuse o tom, kolik a jakých mikrobů žije tam či onde, vypadají na první pohled jako debata mezi roztržitými profesory, které ponechávají zcela chladnými běžné problémy drtivé většiny lidstva a jsou ochotni se do krve přít o příbuzenské vazby mezi "breberkami" neviditelnými prostým okem. Ale to je zdání, které klame.

 Svět doslova stojí a padá s mikroorganismy. Platí to doslova a do písmene i o člověku. Každý z nás má v těle asi 1,5 kilogramu bakterií a na každou lidskou buňku připadá v těle stovka mikrobů. Člověk je vlastně jedno velké bakteriální společenstvo, tu a tam "prošpikované člověčinou".

 Bakterie plní základní funkce ve všech ekosystémech. Díky nim vzniká půda. A mikrobům také vděčíme za to, že půda dokáže uspokojit životní nároky rostlin. Bakterie čistí vzduch i vodu. Poskytují nám zcela zdarma nedocenitelné služby.

 Choroboplodné zárodky nás sice dokážou potrápit, ale na druhé straně jsou pro nás i mocnými spojenci. Mnohé invazní druhy rostlin či živočichů se nám vymkly z kontroly jen proto, že se dostaly do nových oblastí bez svého přirozeného mikroskopického nepřítele.

 Nemůže nám být proto jedno, jaké mikroorganismy kolem nás žijí. Zvláště když zasahujeme do přírody tak razantně, že jsme schopni ovlivnit i složení mikrobiálního světa.

Zdroj: ČTK


zpět

Unikátní les z embrya ve zkumavce

 Mnohé ohrožené a vzácné druhy rostlin se těžko množí přirozenou cestou. Proto dnes nastupuje kultivace rostlin nebo jejich částí v umělých podmínkách. Na celosvětovém výzkumu se významnou měrou podílejí i naši vědci.

 Les je místo, kam řada z nás chodí za odpočinkem, načerpat novou sílu a energii. Je také domovem mnoha živočišných, ale i rostlinných druhů. V neposlední řadě je zdrojem dřevní hmoty pro stavební či papírenský průmysl. Udržení všech těchto a řady dalších funkcí lesa však ohrožují změny životního prostředí. Nejvíce ohroženou částí lesa jsou rostliny, které jsou k těmto změnám citlivé a řada z nich již není schopna dalšího přizpůsobení.

 Je možná záchrana lesa?

 Získávání rostlin ze semen je v řadě případů velmi obtížné, zdlouhavé a v konečném výsledku nejisté. Výrazným způsobem se tak snižuje množství především vzácných a ohrožených lesních dřevin, které jsou jinak schopny přirozenou cestou vyprodukovat dostatečné množství sazenic pro obnovu lesních porostů. Z tohoto důvodu je třeba hledat cesty, jak tomuto nepříznivému stavu zabránit. Jednou z takových možností je kultivace rostlin anebo jejich částí v umělých podmínkách.

 Rostliny i "ze zkumavky"

 Život nové rostliny začíná, stejně jako u lidí, oplozením, tedy splynutím samčí (spermatické) a samičí (vaječné) pohlavní buňky. Vzniká tím jediná buňka (zygota), která si do života nese genetickou výbavu obou rodičů. Dělením zygoty pak vzniká embryo, neboli zárodek, který je základem nové rostliny. Tento proces se nazývají odborníci embryogeneze. Zralé embryo je poté uloženo v semenu a jeho vyklíčením je dán základ novému životu, rostlině.

 K vyvolání embryogeneze ovšem není ve všech případech potřebná právě zygota. Embrya totiž mohou vznikat i z jiných rostlinných buněk, jako například z tělních (somatických) buněk rostliny. V takovém případě pak mluvíme o somatické embryogenezi. Spontánní somatická embryogeneze je v přirozených podmínkách (in vivo) známa například u citroníku, mangovníku či hřebíčkovce. Pomocí somatické embryogeneze lze tedy v umělých podmínkách (in vitro - ve zkumavce) stvořit velké množství geneticky naprosto totožných rostlin.

 I naši vědci...

 Experimentálně v laboratoři byla somatická embryogeneze potvrzena až v roce 1958 Reinertem (Německo) a Stewardem (Cornell University, USA) u plané mrkve (Daucus carota). Od té doby byla v podmínkách in vitro dokázána u mnoha dalších druhů.

 U jehličnanů byla tato zázračná schopnost rostlin poprvé popsána až v roce 1985, kdy ji nezávisle na sobě dokázali Švéd Inger Hakman a náš Vladimír Chalupa.

 V České republice se somatickou embryogenezí intenzivně zabývá Laboratoř explantátových kultur Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity (MZLU) v Brně pod vedením Prof. Ladislava Havla, který již dlouhá léta spolupracuje právě s Prof. Durzanem.

 Jak se dá pěstovat smrk?

 Pojem kultivace "in vitro" (ve zkumavce) se používá v medicíně či biologii pro organismy pěstované na živném médiu za předem definovaných podmínek. Důležité je zachování striktně sterilních podmínek jak pro kultivaci, tak pro samotné množení.

 Základem každé kultury "in vitro" je explantát, což je část rostliny, která byla získána z celistvé rostliny. V případě somatické embryogeneze smrku se jako explantátu nejčastěji využívá samotné zygotické embryo, ze kterého se za příslušných kultivačních podmínek "pěstují" somatická embrya, která se pak mohou prakticky neomezeně dělit.

 Klonování rostlin

 Abychom tedy dosáhli zdárného růstu a množení nově získané kultury, je zapotřebí vybrat vhodné kultivační médium, na kterém se pak pěstuje. Jednou z nejdůležitějších součástí takového kultivačního média jsou rostlinné hormony (fytohormony), díky nimž jsou embrya schopna se dělit a růst.

 Změnou množství fytohormonů v kultivačním médiu lze pozastavit dělení již vytvořených embryí a dosáhnout tak jejich dozrávání. Z kultury nezralých (raných) somatických embryí lze vypěstovat zralá embrya, která jsou pak svou stavbou podobna embryím, jež vznikla v přirozených podmínkách. Z těchto izolovaných zralých embryí lze při vhodném složení kultivačního média získat rostliny, které mají stejnou genetickou výbavu jako původní rostlina, ze které byl explantát pro přípravu kultury odejmut. Jedná se tedy o klony původní rostliny.

 Kromě kultivačního média se všemi jeho složkami potřebnými pro růst kultury, je rovněž zapotřebí dodržet i fyzikální podmínky, za kterých se kultury pěstují. K tomuto účelu slouží speciálně vybavené kultivační místnosti s přísně a přesně sledovanou teplotou či intenzitou osvětlení.

 Příroda se brání!

 Tým Prof. Havla se již několik let snaží odpovědět na zásadní otázku, zda těžké kovy ohrožují vývoj embrya smrku. Právě somatická embrya smrku jsou totiž pro toto studium zvlášť vhodná, protože během svého vývoje procházejí stejnými vývojovými fázemi jako embrya vytvořená v přirozených podmínkách. I jejich fyziologická odpověď na jakékoliv ohrožení je tudíž podobná.

 A právě studium neživých (abiotických) faktorů, jako jsou těžké kovy, může odpovědět na otázky vlivu znečištění životního prostředí na rostlinné organismy jako celku. Pokud jsou rostliny vystaveny takovým vlivům, např. UV záření, chladu, vysoké teplotě, solím těžkých kovů, změnám kyselosti prostředí a řadě dalších, začnou se rostlinné buňky bránit "výrobou vlastních zbraní", tedy produkci obranných sloučenin (glutathion, fytochelatiny apod.).

 Například právě fytochelatiny, peptidy (malé bílkoviny), mají schopnost vázat na sebe těžké kovy a odklidit je do těch partií buňky, kde svou toxicitou rostlinný organismus již bezprostředně neohrožují.

 Význam těchto obranných prostředků je především v zachycování a rozkladu nebezpečných látek. To je základem fytoremediačních technologií, které rostliny využívají jako své zbraně proti toxickým látkám z životního prostředí. Pro finanční nenáročnost a především šetrnost k prostředí jsou proto tyto technologie stále častěji využívány při rekultivaci krajiny.

 Záchrana ohrožených druhů

 V laboratořích na MZLU v Brně bylo v nedávné době prokázáno, že se stoupající koncentrací těžkých kovů v prostředí roste množství vytvořených obraných peptidů. Ty dokáží v rostlinném organismu vliv těžkého kovu zmírnit, popř. úplně zamezit jeho zhoubnému působení.

 Právě tyto poznatky budou v budoucnosti využitelné při výzkumu genů odpovědných za tvorbu obranných látek, chránících rostlinu před nebezpečím změn prostředí. To může vést až k získání proti těžkým kovům odolných (rezistentních) klonů.

 Kromě výše zmíněných výzkumů pokračují vědci ve studiu embryogeneze i u dalších rostlin. Například somatická embryogeneze javoru dlanitolistého (Acer palmatum) byla poprvé popsána v roce 1999 právě vědci z laboratoře Prof. Havla. Práce zdejších vědců má mimořádný význam při zkoumání vlivu abiotických stresů rostlin na tvorbu ochranných sloučenin a jejich následného využití při ochraně porostů. Důležitá je i pro další využití kultur somatických embryí při zachování vzácných genotypů jednotlivých druhů rostlin, produkci farmaceuticky významných látek, při komerčním množení vzácných odrůd apod.

 Několik milionů sazenic

 Většímu využití moderních technologií in vitro v produkci rostlin zatím brání jejich poměrně vysoké náklady. Přesto je již v současné době metodami in vitro každoročně vyprodukováno několik milionů sazenic lesních dřevin, jak listnatých (především Evropa), tak jehličnatých (USA, Kanada). Předpokládá se, že v budoucnosti tento způsob množení ještě nabude na významu. I proto je práce českých vědců na zdokonalení metod klonování pomocí somatické embryogeneze, ale i pochopení vlivů na samotnou embryogenezi, velice důležitá a potřebná.

 Zdroj: ČTK


zpět

Konec tequily?

 Tequila patří k Mexiku stejně jako šampaňské k Francii, whisky ke Skotsku nebo pěnivý mok k české kotlině. Francouzi, Skotové ani Češi o svůj národní nápoj jen tak nepřijdou. Mexičané si ale nemohou být jistí a bijí na poplach!

 Šťáva z agáve

 Počátky výroby mexické tequily spadají do 16. století. Když španělští dobyvatelé ovládli říši Aztéků, začali popíjet zkvašený alkoholický nápoj zvaný pulque, vyráběný Indiány ze sladké šťávy rostliny agáve. Cortézovým hrdlořezům připadalo pulque poněkud slabé, a tak mu dodali "grády" destilací. Nápoj se zvýšeným obsahem alkoholu měl různá jména, ale nakonec se ujal název podle městečka Tequila ze stejnojmenného mexického údolí.

 Vypukl tequilový boom!

 Pěstování agáve má v Mexiku tradici dlouhou 9000 let. V současnosti však prochází krizí, jakou historie nezná. Před deseti roky totiž zasáhly plantáže choroby a škůdci.

 Agáve se stala obětí své vlastní popularity. Ještě před pětadvaceti lety bylo popíjení tequily téměř výhradně mexickou záležitostí. Pak ale její obliba vzrostla i za hranicemi a destilát se stal se pro Mexiko významným vývozním artiklem. Poptávka stoupala a spolu s ní nastala sháňka i po kvalitní surovině. Mexičtí rančeři chytili příležitost pevně za pačesy. Vypukl tequilový boom! Za pouhých deset let se plochy agáve rozrostly z 16 000 hektarů na více než trojnásobek. Vznikaly nové a nové plantáže a rančeři všude vysévali semena těch nejvýnosnějších odrůd.

 Při pěstování agáve odsekávají rolníci z rostliny stonek s květy, aby kvetení a tvorba semen neodčerpaly ze stonku cukr. Tím se snižuje šance na opylení pylem z jiných rostlin. Plantáže agáve jsou tak vlastně nekonečným zástupem geneticky totožných "klonů". Pokud na takovou monokulturu udeří choroba či škůdce, šíří se jako požár. A má i podobné následky. Za nimi zůstává spoušť.

 Odborníci na ochranu rostlin pěstitele před chorobami a škůdci varovali. Marně.

 Když přišli brouci nosatci…

 Na sklonku 80. let minulého století se začaly naplňovat ty nejčernější vize. Agáve napadaly nejrůznější choroby a rančerům naskočily na čele vrásky, neboť sklizně byly rok od roku bídnější.

 Továrna na výrobu tequily v Jose Cuervo.

 Skutečná pohroma však přišla až v letech 1996 a 1997, kdy v srdci pěstování agáve na pacifickém jihovýchodním pobřeží udeřilo teplejší počasí, provázené silnými dešti. S ním přišli brouci nosatci, hnilobné bakterie Erwinia carotivora a houba Fusarium oxysporum. Škody na plantážích dosáhly katastrofických proporcí a roky práce a závratných investic do nových plantáží přišly vniveč. Mnoho pěstitelů agáve tak zkrachovalo! Plochy plantáží, jejichž produkce byla určena na výrobu tequily, se zmenšily o čtvrtinu a výrobci věhlasného mexického destilátu byli v úzkých. Nejednou neměli dost suroviny. Cena agáve letěla vzhůru a závratně stoupala i cena tequily.

 Nápoj dvou tváří

 Tváří v tvář katastrofě podniklo Mexiko donedávna nepředstavitelné kroky. Uznalo jako tequilu dokonce i destiláty vyráběné z jiných druhů než z té "jediné pravé" modré agáve. Dnes tak mohou nést oficiální označení tequila dva různé nápoje. Jeden, "stará dobrá tequila", jakou popíjejí třeba hrdinové Hemingwayových románů, je vyráběn tradičně výhradně z "modré agáve" a je označován jako "100% de agáve". Druhý nápoj nese poněkud klamavě označení tequila, i když pro jeho výrobu může být použito až 49% "netequilových" druhů agáve. Lidé, kteří se proti takové "devalvaci" národní tequily postavili, však neměli šanci. Je znám i případ, kdy byl odpůrce "nové tequily" při bouřlivých demonstracích rozvášněným davem lynčován.

 Výrobci tequily věděli, že budoucnost jejich produktu stojí a padá s dodržováním staletých tradic. Došlo jim, že kdo dokáže vyrábět výhradně z „modré agáve", ten nad výdělkem určitě nespláče, protože početné mezinárodní společenství milovníků tequily je ochotno za kvalitu zaplatit. Ale jak na to?

 Šištice rostliny agave modrá.

 Málo vyvolených

 Odborná literatura pojednávající o chorobách a škůdcích "modré agáve" se omezovala na pár článků. V těch se východisko z krize rozhodně neskrývalo. Rady si nevěděli ani sami pěstitelé agáve. Ti si vědomosti o této rostlině předávají z generace na generaci jako rodinná tajemství a žárlivě je střeží před konkurencí. Ale ani staré rodinné recepty se neukázaly jako účinné.

 Nezbylo než povolat na pomoc vědce. Oborníků na agáve a její choroby je však zoufale málo. Teď teprve se ukazuje, jak málo o agáve víme. Například cukr z agáve, takzvaný fruktan, byl poprvé chemicky popsán teprve před dvěma roky a při té příležitosti se ukázalo, že by mohl být využíván jako sladidlo pro diabetiky.

 O zásadní změně "agávové" atmosféry svědčí i nedávný podpis smlouvy o sdílení výsledků výzkumu mezi dvěma největšími výrobci tequily.

 Pomůže věda?

 Zdá se, že prvním krokem k záchraně agáve by mohla být změna v jejím pěstování. Někteří rančeři se už pomalu smířili se ztrátami cukru u rostlin a nechají je vykvést. Semena získaná po opylení rostlinami z jiných lokalit jim ztráty mnohonásobně vynahradí, protože z nich rostou agáve odolnější ke škůdcům a chorobám. Z prvních experimentů už vzešly asi čtyři stovky linií nových agáve, které nyní vědci dále testují.

 Přitom si všichni dávají pozor, aby opylením nevznikly variety agáve, které by už nesplňovaly kritéria pro "modrou agáve". Ty by pak byly pro výrobu pravé tequily ů100% de agáve" nepoužitelné. I tady se ale připravují zásadní změny. Výsledky molekulárně genetického výzkumu totiž potvrdily, že desítka variet, které agronomové velmi přísně odlišují, je tvořeno geneticky v zásadě totožnými rostlinami. Rozdíly mezi nimi jsou zanedbatelné a nemají praktický význam.

 Vzestup a pád!

 Boj se škůdci a chorobami tedy přinesl první výsledky, ale ty mohou zcela paradoxně zasadit produkci tequily další ránu. Úrody z let 2006 až 2008 mají být nebývale silné. V roce 2008 se má sklidit v Mexiku rekordních 1,8 milionu tun agáve pro výrobu tequily. Producenti mexického kultovního nápoje však stačí zpracovat jen o málo víc než polovinu, a to přináší opět pokles cen a ztrátu zájmu pěstitelů. Na zanedbané plantáže se pak mohou vrátit choroby a škůdci. To by opět srazilo výnosy agáve na úroveň, která by palírnám nezajistila dostatek suroviny. Asi desetina plantáží je stále ještě napadena chorobami a škůdci a pohroma se odtud může znovu rozšířit.

 A tak se znovu dostávají ke slovu vědci, kteří nyní usilovně hledají pro agáve nové použití. Velké naděje vkládají především do výroby sirupu, který by našel uplatnění v dietní výživě. Pokud se nepodaří problémy s ochranou agáve a náhradním odbytem vyřešit, cyklus "vzestupů a pádů" agáve bude pokračovat dál.

 Provazy z agáve

 Na světě roste více než 300 druhů agáve. Jen v Mexiku je jich domovem 136.

 Zástupci agáve patří i mezi významné textilní rostliny. Především mexická Agáve sisalana je pěstována v tropech celého světa pro vlákna na výrobu sisálu. Vyrábějí se z něj hlavně motouzy a pytle. Kratší vlákna se zpracovávají v čalounictví nebo na výrobu papíru.

 S hlavou jako ananas

 Tequila se vyrábí z jednoho jediného druhu a typu agáve. Je jím Agáve tequilana Weber varieta azul, které Mexičané říkají maguey nebo také "modrá agáve". Rostlina má krátký stonek, z kterého vyrůstají silné špičaté listy. Dožívá se 8 až 20 let. Sklízí se po sedmi letech pěstování, kdy obsah cukrů v rostlině dosáhne maxima. Při sklizni se osekají listy a z rostliny tak zbyde jen "hlava" zvaná "cabeza" nebo také "piňa", která připomíná velký ananas. Je však podstatně rozměrnější a těžší, váží 40 až 150 kg. Rekordní může vážit až 250 kg, ale většinou nepřesáhne metrák.

 Z "hlav" se vyvaří sladká šťáva (1 litr ze 7 kg), sirup se nechává nejprve kvasit a pak se destiluje na tequilu. Ta ještě dále vyzrává v dřevěných sudech, kde získává původně čirý destilát nahnědlé zbarvení. Někdy je dobarvována i uměle karamelem.

 Tequila není mezkal

 Oba alkoholické nápoje, tequila a mezkal, se vyrábějí z agáve. Tequilu můžeme považovat za vybraný typ mezkalu. Zatímco tequila se vyrábí jen z jediného druhu agave, pro výrobu mezkalu je povoleno pět různých druhů agave, z nichž nejznámější je tzv. espandin.

 Oba nápoje se liší i technologií výroby. Tequila se destiluje dvakrát a vybrané typy dokonce třikrát. Většina typů mezkalu vzniká jedinou destilací, jen výjimečně jsou destilovány dvakrát jako tequila.

 Základní surovina pro destilaci mezkalu se získává vařením agáve nad žhavým dřevěným uhlím, které dodává mezkalu typickou kouřovou chuť. Mezkal je také o něco málo silnější než tequila.

 Červ pro Američany

 V lahvi pravé mexické tequily "červa" nenajdeme. Ten se obvykle dává jen do láhví určených pro export do USA. Účelem je udělat na americké "gringos" (místní název pro cizince) dojem a hlavně je pumpnout o jejich dolary.

 "Červa" lze vidět v láhvích s některými druhy mezkalu. Ve skutečnosti jde o housenku motýla Hipopta agavis, které Mexičané přezdívají "gusano". Zvyk zdobit některé typy mezkalu gusanem je poměrně nový. Jeho počátky spadají do 40. let minulého století. Jde o obchodní trik, kterým výrobci mezkalu lákají pozornost spotřebitelů k tomuto nápoji.

 V mezkalu můžeme najít dva typy "červů". "Gusano rojo" čili "červený červ" je housenka, která se živí na kořeni a "srdci" agáve maguey, a je proto ceněna více než "zlatý červ" čili "gusano de oro", který se živí listy agáve. Barevné označení platí jen pro čerstvou "surovinu". V mezkalu "červený červ" vybledne a "zlatý červ" mění barvu na popelavě šedou.

 Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.

Zdroj:ČTK


zpět

Podstatná část mozkových buněk vzniká na začátku těhotenství

 Praha - Špatná výživa může negativně ovlivnit vývoj mozku a nervového systému. Podstatná část mozkových buněk však vzniká už v prvních třech měsících nitroděložní vývoje, tedy v době, kdy těhotná žena trpí často nevolností a většinou si ještě nepřipouští význam výživy pro zdravý vývoj svého budoucího dítěte. Novinářům to dnes řekla dětská lékařka Lenka Kejvalová.

 Mezi hlavní složky potravy s přímým vlivem na růst a vývoj mozku a nervové soustavy patří především nenasycené mastné kyseliny omega 3 a vitamíny B. Dostatek nenasycených mastných kyselin podporuje rozvoj paměti a schopnosti soustředit se. Vitamíny B jsou důležité pro tvorbu přenašečů nervových vzruchů.

 Nejohroženější je vývoj dětí, jejichž matky se rozhodly pro alternativní stravování. Lékaři se nejčastěji setkávají s vegetariánkami a ženami, které se nadchly pro makrobiotiku. Nejnebezpečnější je veganství, protože vegani odmítají nejen maso, ale z jídelníčku vyškrtli také veškeré produkty pocházející ze zvířat, tedy i mléko a vejce. Nedostatek mastných kyselin a bílkovin poškozuje vývoj mozku dítěte. Ohrožuje i zdraví gravidních žen, protože plod vyčerpává jejich zásoby potřebných látek. Vývoj i růst těchto dětí je pomalejší, často se u nich objevuje křivice a chudokrevnost.

 Kejvalová uvedla, že pro zajištění normálního růstu plodu je nutný dostatečný přísun bílkovin, zejména živočišných, které obsahují esenciální aminokyseliny, které si lidský organismus nedokáže vytvořit sám. Těhotné ženy by měly konzumovat denně 180 až 250 gramů masa, především ryb, drůbeže a libového hovězího masa. Dalším zdrojem bílkovin jsou luštěniny. Pro zajištění dostatku vápníku by měly také vypít asi litr mléka a jíst rovněž jogurty či tvaroh.

 Třetinu denního příjmu energie těhotné ženy by měly činit tuky, z toho by dvě třetiny měly představovat nenasycené mastné kyseliny, jejichž zdrojem jsou zejména ryby a rostlinné oleje.

 Vitamíny B obsahuje zejména droždí, celozrnné pečivo, luštěniny, maso, ořechy, kapusta a zelí.

 Mozek neumí skladovat energii, a proto potřebuje její neustálý přísun. Od okamžiku, kde se dítě narodilo, se během dvou let zvětší až třikrát. Podle Aleny Zumrové z Kliniky dětské neurologie motolské nemocnice je počet neuronů při narození konečný, ale nervový systém se vyvíjí dále.

Zdroj: ČTK


zpět

Stravování bude ušité na míru podle našich genů

 Nantes (Francie) - Budoucnost stravy na našich talířích směřuje ke kuchyni, která bude šitá na míru jednotlivce podle jeho genů. Tím se bude předcházet zdravotním rizikům, což také umožní snižovat náklady na zdravotnictví. K takovému závěru dospěli podle agentury AFP vědci na nedávném světovém kongresu ve Francii.

 Tento vývoj podle odborníků navazuje na hledání proteinové a energetické stravy od 50. let 20. století, po níž následovalo stravování pro radost a poté touha po maximálně zdravé stravě.

 "Příští etapa bude spojena s ohromným nárůstem výdajů na zdraví. Bude se jednat o individualizaci stravování na základě genetické výbavy člověka," řekl předseda zářijového kongresu o stravování v Nantes Paul Colonna.

 V budoucnosti by se jídla měla specificky přizpůsobovat genetickým potřebám každé rodiny, jak se to již děje u některých jídel pro alergiky, jako jsou bezlepkové těstoviny na bázi kukuřice.

 "Například víme, že existuje gen, který podporuje vznik jedné formy rakoviny tlustého střeva. V tomto případě bude třeba orientovat stravování členů rodiny k jídlu, které bude bohatší na látku potlačující vývoj rakoviny," vysvětlil francouzský badatel Colonna.

 Výzkumy ohledně individualizace stravování podle genotypu se provádějí hlavně ve Spojených státech a bude podle něj třeba ještě asi pět až deset let, aby se praxe uplatňovala plošně u obyvatel.

 První rodiny, které budou těžit z individualizované stravy, budou ty, u kterých budou zjištěny geny nebezpečné pro zdraví.

 Tento osobní přístup bude moci uplatňovat každý sám na základě příslušnosti k určité genové skupině. Jedna skupina bude moci jíst více masa, jiná zase vláknin.

 Co nejrozmanitější budou také průmyslově připravená hotová jídla ke konzumaci, aby se zamezilo uniformizaci chutí, předeslali vědci.

 "Nebudeme se však snažit čímkoli obohacovat potraviny. Obohacování potravin, strava v prášku či pilulkách nebudou na pořadu dne," poznamenal Colonna.

 Kongres pořádaný pod heslem Strava je život přinesl řadu námětů a ukázal, že výzkum budoucího stravování lidí je v plném proudu. Podobná setkání stovek vědců z oboru gastronomie a návazných specializací pořádá od roku 1962 potravinový světový výbor IUFoST.

 Zdroj:
Izraelci jsou prý posedlí eugenikou

 Jeruzalém - V Izraeli panuje posedlost předejít narození dětí s genetickými vadami. Svědčí o tom počet vyšetření, jimiž procházejí izraelské ženy v době těhotenství. Myslí si to britský sociolog a profesor bioetiky z univerzity v Newcastlu Tom Shakespeare. Izrael je jednou z nejvíc eugenicky zaměřených zemí světa, citoval ho dnes izraelský deník Haarec.

 "V Izraeli se snaží předejít vrozeným vadám; není to země, v níž se handicapovaní cítí dobře. Připomeneme-li si židovské dějiny, je to ironie," řekl Shakespeare. Sám je trpasličího vzrůstu a nanismem trpí také jeho dvě děti. Je šlechtického stavu, ale titul nepoužívá. "Fyzicky znevýhodněné osoby by měly být podporovány a jejich narození by se nemělo bránit," řekl vědec, který se zabývá etickými a sociálními důsledky genetiky.

 Tento týden má prostřednictvím telemostu přednášet v Izraeli a kromě jiného chce hovořit o tom, že pokrok v poznávání lidského genomu pomáhá porozumět principu některých vad, avšak nepovede ke genetickému výběru. Radí uvědomovat si omezené možnosti medicíny. "Vždy budou lidé, kteří budou mít specifické potřeby, a je na nás, abychom se učili odstraňovat sociální překážky, které brání začlenění těchto lidí do společnosti. Díky handicapům se učíme navzájem si pomáhat, vracet se k tradičním hodnotám a zvládat potíže," řekl Shakespeare.

 Kromě jiného založil databázi pro ženy, které uvažují o genetickém vyšetření. On ani jeho manželka však neprošli žádným testem, který by odhalil vrozenou genetickou vadu potomků, a prý toho nelitují. Jejich děti jsou už dospělé a podle Shakespeara vedou obě dobrý a plnohodnotný život.

 Autor: ČTK.

 Zdroj: ČTK
Policie možná bude moci odebírat vzorek DNA přes odpor zadržených

 Praha - Policisté by v budoucnu mohli získávat vzorek deoxyribonukleové kyseliny (DNA) od podezřelých či odsouzených i přes jejich nesouhlas. Počítá s tím novela trestního řádu a zákona o policii, kterou dnes schválil Senát. Policii by měla umožnit snáze a rychleji identifikovat pachatele trestné činnosti. Vládní návrh nyní posoudí ještě prezident. Vzhledem ke končícímu volebnímu období sněmovny bude mít v tomto případě rozhodující slovo.

 Policisté by nově mohli odebírat biologické vzorky kvůli identifikaci i násilím, přes nesouhlas a odpor osoby podezřelé, obviněné, pravomocně odsouzené nebo člověka, kterému soud uložil ochrannou léčbu. V případě podezřelého by ale policie mohla k odebrání biologického materiálu přistoupit pouze po předchozím souhlasu státního zástupce.

Zdroj: ČTK
Vědci zmapovali poslední nerozluštěný lidský chromozom

 Londýn - Mezinárodnímu týmu vědců se podařilo dokončit přesnou sekvenci posledního nerozluštěného lidského chromozomu označovaného číslem 1. Ten obsahuje mimo jiné genetickou informaci o predispozici (vrozené náchylnosti) k rakovině, k Alzheimerově nebo Parkinsonově chorobě a k dalším 350 nemocem. Podle agentury DPA vědci doufají, že přečtení jeho sekvence přispěje k lepšímu poznání příčin těchto zhoubných chorob. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil časopis Nature.

 Chromozom 1 je největší z lidských chromozomů. Obsahuje 3141 genů, což je podle vědců osm procent z celkové genetické výbavy člověka. Na jeho popsání pracovalo více než 160 odborníků z USA a Británie po dobu deseti let.

 Podle doktora Simona Gregoryho z americké Dukeovy univerzity se zmapováním chromozomu 1 uzavřela jedna kapitola genového výzkumu. "Posouváme se do další fáze, v níž se bude zkoumat, jak geny pracují a reagují mezi sebou," přiblížil další směr bádání agentuře Reuters.

 Projekt výzkumu lidského genetického kódu pod názvem Human Genome Project byl zahájen v roce 1990 a řídil jej britský Wellcome Trust Sanger Institute. Jeho úkolem bylo podrobně analyzovat každý z 23 párů jednotlivých lidských chromozomů.

 Každý chromozom je tvořen molekulou DNA ve tvaru dvojité spirály, která je složena ze čtyř komponentů (bází) označovaných písmeny A (adenin), T (thymin), G (guanin) a C (cytosin). Pořadí neboli sekvence písmen určuje genetický kód buňky.

 Dva chromozomy u člověka, X a Y, jsou pohlavní a rozhodují mimo jiné o pohlaví daného jedince. Zbylých 22 párů chromozomů určuje vlastnosti organismu.

Zdroj: ČTK
Geny dělají člověka

 Můžeme z dítěte vychovat člověka podle svých představ? Nebo nám jeho genetická výbava vymezuje pouze úzkou dráhu ohraničenou mantinely, které nelze překročit? Nakolik se dá dítě ovlivnit v průběhu života, zkoumají odborníci hlavně v adoptivních rodinách; ty mají s bojem mezi výchovou a vrozenými vlastnostmi dítěte nejvíce zkušeností.

 Je to jako s podnikáním. Dostanete určitý vklad a můžete ho zhodnotit a být výjimečně úspěšní, anebo také zbankrotovat. Čtyřicetiletá novinářka Kateřina vzpomíná na přirovnání, které slyšela v kursu přípravy na adopci. Dnes se jí za pravou nohavici drží čtyřletý adoptivní syn, za druhou tahá jeho o rok mladší sestřička.

Nadějný začátek

 „Když jsem potratila a jedinou možností, jak otěhotnět, bylo umělé oplodnění, rozhodli jsme se s manželem, že dítě raději osvojíme,“ vzpomíná Kateřina, která má za sebou první společný rok se dvěma adoptivními dětmi. „Chytají naše gesta, mimiku, používají podobná slovní spojení, začínají se nám podobat,“ raduje se. „Řešíme jen menší problémy, například se synem jsem byla u psychologa, protože je hodně živý. Je to asi následek určité deprivace z raného dětství, kdy neměl vlastní rodiče.“

 Život Kateřiny a jejího manžela dostal nový impuls. Mají radost z početné rodiny, zároveň si však dobře uvědomují, že jsou teprve na začátku onoho „podnikání“ a nikdo neví, co bude za několik let.

Co je vlivnější?

 Jaká cesta čeká Kateřininu rodinu? Nakolik mají v sobě její adoptivní děti genetický otisk biologických rodičů a co bude moci ovlivnit nový domov a péče, které se jim v něm dostane? O odpověď na tuto otázku se odborníci přou již po staletí (viz Věčné spory o geny a výchovu). Časy, kdy se podíl na utváření lidské osobnosti přiznával buď jen výchově, nebo naopak jen šroubovici DNA, jsou pryč. V devadesátých letech minulého století se oba názorové tábory definitivně usmířily, dnes už nikdo nepochybuje, že každý člověk je součtem vlivu dědičnosti, výchovy, prostředí a ještě dalších faktorů. Odborník od odborníka se však liší v názorech na to, jak velkou roli jednotlivé faktory hrají.

 To, nakolik dokáže člověka ovlivnit výchova, zkoumají vědci nejčastěji u dětí, které byly po narození odděleny od svých biologických rodičů a vychovávány geneticky nepříbuznými rodiči. Nejdůkladnější adopční výzkumy provedl tým amerických odborníků v čele s profesorem psychiatrie Remim Cadoretem: dvacet let zkoumali více než tisíc dětí, jež byly hned po narození odloučeny od biologické matky a adoptovány. Výzkum prokázal, že děti s neproblematickými geny nové prostředí a výchova téměř nemohly „zkazit“. I když se noví rodiče rozvedli nebo měli problémy s alkoholem, z adoptovaných dětí vyrůstali v průměru neproblematičtí jedinci. U potomků alkoholiků, delikventů či promiskuitních rodičů záleželo na výchově podstatně více. Pokud měli adoptivní rodiče podobné problémy jako biologičtí, podepsalo se to výrazně také na jejich svěřencích: lhaní, krádeže či záškoláctví byly až pětkrát častější. Výzkumy profesora Cadoreta jsou poučné pro všechny rodiče uvažující o adopci. Ukazují totiž, že osvojené dítě s neproblematickou genetickou výbavou se adoptivním rodičům pravděpodobně odvděčí neproblematickým životem, ale adoptované dítě, které má vrozené problematické sklony, se jich samo od sebe nezbaví - což klade na nové rodiče velmi vysoké nároky.

Najít správnou cestu

 Psycholožka Jana Woleská, která pracovala devět let v kojeneckém ústavu, patří k odborníkům, podle nichž člověka ze všeho nejvíce ovlivňuje výchova. „Výchovou utváříme osobnost malého dítěte z šedesáti až osmdesáti procent,“ myslí si psycholožka. Vliv dědičnosti ale nijak nezpochybňuje: „Rozhodně se nerodíme všichni jako stejný kus kamene. Každý dostane jinou dědičnou výbavu a je už od narození jedinečný.“ Podle Woleské je důležité výchovu dobře zvládnout a vědět, jak se k dítěti postavit. I přemíra lásky a pozornosti může mít za následek dětské selhání. Móda volné výchovy, jež dětem dovoluje dělat téměř všechno, co se jim zlíbí, podle ní u naprosté většiny adoptivních dětí neobstojí. „Jde o děti, které mají za sebou velmi nejistý začátek života, nedokážou odhadnout, co je pro ně správné a co ne. Vzdorují a bouří se řádu, ale pro svůj zdárný vývoj jej potřebují; potřebují hranice a lásku,“ říká Woleská.

 Mezi zastánce velkého podílu dědičnosti na vývoj člověka patří u nás například primář patologického oddělení pražské Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou František Koukolík, který se celý život zabývá vztahem mezi mozkem a chováním. „V základních vlastnostech nás dědičnost asi tak z polovičky namalovala a výchova již tolik nezmůže. Například z introverta neuděláte extroverta ani tou nejlepší výchovou,“ říká Koukolík. Životní cestu člověka přirovnává k běžecké dráze. „Každý máme svoji předurčenou dráhu. Po ní můžeme běžet buď rychleji, nebo pomaleji, více k pravému či levému okraji, ale nemůžeme přeskočit do jiné dráhy.“

 Z praxe psychologů přitom vyplývá, že mezi kázeňskými problémy adoptivních a biologických dětí nejsou téměř žádné rozdíly. Mimochodem: představy rodičů, že pokud oni sami mají určité předpoklady, pak jejich biologické děti půjdou přesně v jejich šlépějích, jsou falešné. Geny se dědí po předcích z různých kolen a vzájemně se kombinují. I biologické dítě dvou klidných usměvavých extrovertů může být zasmušilým introvertem se sklony k agresivitě.

 Podle psychologů je pak důležité nejen to, jak na dítě můžeme zapůsobit, ale také kdy. Do věku tří let ovlivníme velkou část dětské osobnosti, do sedmi let ještě mnoho, s nástupem puberty, kdy se dotvářejí jednotlivé složky osobnosti, však už je na domlouvání i rákosku pozdě. „Zhruba od jedenácti let můžou rodiče jedině tak dolaďovat určité drobnosti a brousit hroty, rozhodně ale potomka nepřevychovají,“ uvádí Woleská.

Nesplněné očekávání

 Architektům Janě a Pavlovi z Královéhradecka se před osmi lety narodil syn Vojta. O rok později se rozhodli, že Vojtovi pořídí stejně starého adoptivního brášku. „Říkali jsme si, že mu vlastně pořídíme dvojče, aby mohli kluci všechno dělat spolu. Zároveň jsme chtěli udělat dobrý skutek: přivést dítě, které má za sebou těžký začátek života, do rodiny, kde bude mít zázemí a dostatek lásky i peněz,“ vzpomíná Jana. Několik měsíců po osvojení malého Roma Erika nastaly doma problémy. Přestože se rodiče snažili vychovávat obě děti úplně stejně, každé se chovalo jinak. Vojta víc poslouchal, ve většině nápadů svých rodičů nacházel zalíbení, Erik je naopak sabotoval. Rodiče přihlásili děti na klavír, angličtinu a do výtvarného kroužku. „Začalo se nám to vymykat z rukou. Erik utíkal, na kroužcích vůbec nespolupracoval, po hodině kreslení zbyl na jeho místě jen prázdný papír a zničené pastelky nebo vodovky,“ popisuje Jana. Rodiče nakonec vzali Erika k psycholožce. Ta jim poradila, aby chlapci nenutili stejné koníčky jako svému biologickému synovi, pokud k nim nemá určitý přirozený vztah, a raději se mu snažili najít činnost, která by ho bavila. Dnes chodí Erik hrát fotbal. „Problémy se zlepšují, pracujeme na našem vztahu, ale čekali jsme něco jiného,“ přiznává Jana.

Selhání rodičů

 Psychologové upozorňují, že rodiče si někdy pojem výchova špatně vykládají: „Vychovat někoho neznamená udělat z něj člověka přesně podle svých představ, uplatňovat na něm svoje ambice,“ upozorňuje dětská psycholožka Ludmila Mánková. „Důležité je zjistit, jaké dítě je, a poskytovat mu co nejlepší podmínky, aby mohlo své dobré vrozené dispozice rozvíjet. Špatné vlastnosti by měli naopak zatlačovat do pozadí a ukazovat mu lepší cestu.“ Účelem rodičovské výchovy tedy není dítě od základů předělat, zahubit všechny jeho genetické předpoklady a vyměnit je za své představy. To ostatně nejde ani u biologických dětí. Nebezpečně přebujelé rodičovské ambice a očekávání směřují hlavně do oblasti vzdělání. Méně nadanému potomkovi mohou rodiče pocuchat nervy a poničit zdraví, když ho nutí do učení za každou cenu: vysokou školu prostě vystudovat musíš, podívej se na bráchu, jak mu to jde! Nepřiměřené rodičovské požadavky mohou vést k celoživotní frustraci a nenávisti k sourozenci, který díky své genetické dispozici učení hravě zvládl a vystudoval bez námahy třeba dvě vysoké školy. „V těchto případech rozhodně nejde o selhání dětí, ale rodičů,“ říká Woleská.

Ambiciózní bezdětní

 Nejhorší noční můrou pro děti určené k adopci bývají podle psychologů páry vysokoškolsky vzdělaných a dobře zajištěných pětatřicátníků, kteří s dítětem otáleli a teď už se jim nedaří mít vlastního potomka. Adopce jim splývá s představou o dokonalé harmonické rodině a dětech, které si vychovají tak, aby perfektně zapadly do jejich škatulky.

 Chtěli bychom úplně malé miminko, modrookou blonďatou holčičku, jejíž rodiče byli zdraví, pokud možno vysokoškolsky vzdělaní a zemřeli bezprostředně po porodu, například při autohavárii. Žádní narkomani či asociálové. I tak někdy vypadá jejich požadavek na budoucího potomka. „Takové děti pro adopci prostě neexistují,“ upozorňuje Woleská. „Když už se výjimečně stane taková tragédie v doposud fungující rodině, vezmou si miminko zpravidla příbuzní či nejbližší známí.“

 Podle ředitelky Střediska náhradní rodinné péče Věduny Bubleové ambiciózních bezdětných párů přibývá a naopak ubývá lidí, kteří by si chtěli vzít děti například s poruchou chápání nebo jinou barvou pleti.

Pořád čekám

 „Víte, já už třeba marně několik let čekám, že jednoho dne si Deniska prostě sama vyčistí zuby. Moje děti to udělají každé ráno i večer úplně automaticky, Denisa ale jedině, když jí to přikážu.“ Překladatelka Andrea (nepřeje si uvést své skutečné jméno) má tři děti ve věku šest, sedm a osm let, nejstarší kluk a nejmladší dcera jsou jejími biologickými dětmi, prostřední romskou holčičku Denisu adoptovala, když jí bylo osm měsíců. „Odmalička jsem se snažila vychovávat děti stejně, ale to prostě nejde,“ přiznává Andrea. „Denisce chybí určitý sociální intelekt, spoustu věcí, které mým dětem přijdou samozřejmé, ona prostě nedokáže pochopit.“ Pro Andreu bylo největším překvapením, že se jí nedaří Denisu ovlivnit právě v nejběžnějších každodenních situacích, ve kterých na výchovu nejvíce spoléhala.

 „Mnozí rodiče tvrdí, že jejich vztah ke každému dítěti je stejný. Jenže ve skutečnosti se ke každému z nich váže jiný vztah, ať už je biologické či adoptované,“ říká Andrea. „Můj syn je celý po mně. Když se vzteká, vím proč. Většinou jeho chování dokážu dobře odhadnout a to mě s ním sbližuje. S tou nejmladší je to trošku horší - je úplně jako tchyně, takže se v ní tak úplně nevyznám a její reakce mě často překvapí. S Deniskou toho mám bohužel nejmíň společného, proto je můj vztah k ní nejkomplikovanější.“

Šla bych do toho znovu

 Dědičnost, prostředí či výchova působí na všechny děti, ať již jsou biologické či přiřčené soudem. Adoptované děti však zpravidla ovlivňují ještě další faktory, které u biologických dětí rodiče řešit nemusí. „Strašně důležité je, čím dítě projde, než se dostane do rodiny. Zda bylo v ústavu, nebo třeba prošlo několika rodinami, které ho vrátily,“ říká Woleská. Adoptivní rodiče nemohou počítat s tím, že s adoptovaným dítětem začínají s „čistým štítem“. „Na nulu se v nejlepším případě dostanou ve chvíli, kdy stráví s dítětem stejně dlouhou dobu, jakou předtím dítě prožilo mimo rodinu,“ říká Jana Frantíková ze Střediska náhradní rodinné péče. Opravdovou zkouškou bývá okamžik, kdy se osvojené dítě dovídá, že „tatínek a maminka“ mu vlastně nepatří. „Jde o tak zásadní informaci, že na ní může celá výchova selhat. Nikdy nesmíte říci dítěti, že ho jeho vlastní rodiče nechtěli, a tak ho někde nechali,“ upozorňuje Woleská. Adopce dítěte je v každém případě riskantní podnik. Přesto se najde mnoho rodičů, kteří se rizika nebojí a neváhají se ujmout i dětí, jimž se jiní zájemci o osvojení vyhýbají. Překladatelka Andrea problémy se svou adoptovanou dcerou Deniskou otevřeně přiznává. Zároveň ale od adopce nezrazuje. „Šla bych do toho znovu. Jde o to, dát dětem šanci a zpříjemnit jim alespoň část jejich těžkého života.“ Stejně uvažuje i Kateřina: „Z mého pohledu je nesmyslné určit si, jaké moje děti budou, a přesně podle toho je vychovávat. Nemusejí nutně vystudovat vysokou školu a být ve všem nejlepší.“

 Rodiče si někdy pojem výchova špatně vykládají. Vychovat někoho neznamená udělat z něho člověka přesně podle svých představ, uplatňovat na něj svoje ambice.

Věčné spory o geny a výchovu

 Zrozená lidská mysl vypadá jako nepopsaný list papíru, hlásal v sedmnáctém století anglický filozof John Locke. Na dědičnost nezbyl v jeho učení ani kousek místa; o tom, jací budeme, měla rozhodovat pouze výchova a zkušenosti, které v průběhu života „papír“ zaplnily, a vytvořily tak člověka se vším všudy. V polovině devatenáctého století se mince otočila: zásluhou Gregora Johanna Mendela se zrodila nauka o dědičnosti a osobnost člověka téměř všichni posuzovali hlavně podle jeho genetické výbavy. Brzy nato vznikla eugenika, učení zabývající se studiem mechanismů lidské dědičnosti a zlepšením genofondu lidstva pomocí tzv. řízené evoluce. Eugenická společnost chtěla zabránit nezdravým jedincům v plození dětí, aby neohrozili budoucí generace. Snaha o zušlechtění lidstva měla tragické následky; v roce 1913 přijalo šestnáct amerických států zákony nařizující povinnou sterilizaci slabomyslných, pro své účely přizpůsobili genetiku i nacisté - založili na ní svoji teorii čisté rasy a použili ji jako ospravedlnění k vyhlazování Židů, Romů či tělesně postižených.

 Všechny teorie o genetickém předurčení lidí pak byly kvůli asociaci s nacismem popírány, ke konci druhé světové války začala vznikat řada psychologických směrů stavících znovu na první místo výchovu a prostředí. Nejznámějším se stal americký behaviorismus (z anglického behavior = chování, pozn. red.). Jeho zarytí stoupenci měli naprosto jasno - osobnost každého se utváří až po narození - a neváhali to dokazovat přímo na svých dětech. Winthrop Kellog z univerzity v Indianě vychovával svého potomka v prvním roce života společně s šimpanzím mládětem. Dospěl k názoru, že po devíti měsících jejich „sourozeneckého“ soužití se oba chovají téměř stejně, odchylky v chování přičítal pouze jiné tělesné stavbě a struktuře mozku. Nadšený behaviorista Frederic Skinner z Harvardovy univerzity dokonce zavíral svoji dceru každý den na několik hodin do speciálně sestrojené skříně s přesvědčením, že tak zajišťuje ty nejideálnější podmínky pro rozvoj její osobnosti.

 Od druhé poloviny dvacátého století se k sobě oba tábory začaly přibližovat a dnes už nikdo nepochybuje o tom, že člověk je součtem vlivů dědičnosti, výchovy, prostředí a dalších faktorů.

Co na to praktici

 Názory na vliv dědičnosti a výchovy si vedle odborníků utvářejí i rodiče na základě své zkušenosti. TÝDEN oslovil dvacet otců či matek, kteří mají vlastní biologické potomky, s otázkou, do jaké míry jsou děti jejich genetickým otiskem a kolik naopak musejí dohánět výchovou. O větším vlivu výchovy mluvili rodiče zejména v případech, když jsou děti průměrné a nijak nevyčnívají. Jsou-li však ratolesti na něco mimořádně nadané a úspěšné, zdůrazňují rodiče naopak větší vliv dědičnosti. Do úzkých se však rodiče dostávají, když mají odhadnout, kde se vzaly nedostatky jejich potomků. Jedna skupina dotazovaných maminek či tatínků opatrně přiznala, že oni sami či jejich příbuzní byli v dětství hyperaktivní, nebavilo je učení nebo jim třeba nešel tělocvik - a že děti zřejmě zdědily slabé stránky po rodičích. Pouze dva rodiče přiznali, že asi zanedbali výchovu a nedokázali vrozené nedostatky potomků napravit. Většina však neuměla na otázku, proč jejich děti v tom či onom selhávají, odpovědět.

Početí rozhoduje aneb Co ovlivňují geny

Optimismus - Geny dokážou zapsat do člověka informaci o tom, zda bude nazírat na svět s úsměvem či zda bude spíše zasmušilý pesimista. Nakolik je v tomto směru dědičnost mocná, se vědci neustále dohadují; v současné době jí přisuzují třiceti- až šedesátiprocentní vliv.

Alkoholismus - Má-li někdo mezi příbuznými muže alkoholika, je pětkrát pravděpodobnější, že se jím stane i on sám. U žen se genetický přenos alkoholismu zatím neprokázal. Psychologové však namítají, že některé děti alkoholiků se pití naopak brání více než ostatní, protože dobře vědí, co vše může alkohol napáchat.

Homosexualita - Podle vědců je dnes už jisté, že mužská homosexuální orientace má svoji genetickou složku. Nejde však o jeden všemocný gen pro sexualitu, podílí se na něm kombinace několika genů a jejich mutace. Původ v genech byl prokázán zatím jen u orientace na stejné pohlaví mezi muži, geny ovlivňující homosexualitu jim předává matka.

Nadání, talent, vlohy - Geny zajišťující hudební sluch, talent na kreslení, jazyky nebo matematické myšlení až v osmdesáti procentech „přeskakují“ z rodičů či prarodičů na potomky. Jsou ale pouhou dispozicí, kterou je nutné během života rozvíjet.

Postoje, názory - V roce 2004 zkoumali američtí vědci z Georgijské univerzity několik stovek dvojčat a zjistili, že sklon k určitým postojům vychází z osobnosti člověka založené na genech ovlivňujících neurochemické děje v nervovém systému. Významný dědičný efekt byl zjištěn u 26 z 30 zkoumaných náboženských a politických postojů.

Typ humoru - Podle průzkumů na univerzitě v Baltimore, provedených v druhé polovině devadesátých let, je smysl pro humor a jeho styl ze dvou třetin dědičný. Dnes se však psychologové domnívají, že styl vtipů od svých příbuzných pochytají děti z větší části až v průběhu života, stejně jako například jejich gesta a mimiku.

Lenost - Vědci z Michiganu loni testovali vliv genů na nechuť k práci a jiným činnostem. Ukázalo se, že skoro z poloviny se může na lenosti podepsat genetika. Vědci však vzkázali: Nevymlouvejte se, geny lenosti nejsou všemocné, i dědičnou nechuť něco dělat můžete silou vůle přemoci.

Nevěra - Podle předloňského průzkumu provedeného v londýnské Nemocnici svatého Tomáše je asi čtvrtina žen vybavena tzv. genem nevěry. Zda jsou k nevěře zrozeni i muži, vědci nezjišťovali.

Sklony k riskování - Samostatný gen podněcující vyhledávání nových, vzrušujících zážitků sice není, američtí genetici ovšem prokázali, že sklony k riskování patří mezi vlastnosti zakořeněné v temperamentu člověka, na kterém se podílejí stovky genů. Ty pak společně utvářejí osobnost se slabostí pro rychlou jízdu autem či například bungee jumping.

Zdroj: Tyden.CZ
Gorilí mládě Moja je samice, potvrdily to testy DNA

 Sedmnáctiměsíční mládě gorily v pražské zoo je samice. Potvrdily to testy DNA, které na sobě nezávisle vypracovaly Výzkumný ústav živočišné výroby v Praze a Ústav biologie obratlovců Akademie věd v Brně. Novináře dnes s výsledky analýz seznámil ředitel zahrady Petr Fejk.

 Pohlaví mláděte Moji se stalo diskutovaným a široce probíraným tématem vzhledem k tomu, že gorilu zatím neměl žádný člověk v rukou a její pohlavní orgány nejsou jednoznačně okem rozpoznatelné. Popularitě se mládě těší mimo jiné pro svou vzácnost, na světě se malých goril rodí ročně pět až deset.

Zdroj: Aktuálně.CZ
Vetřelci z vesmíru ?

 Na zem padal červený déšť. Obsahoval záhadné částice. Řada vědců je přesvědčena, že jde o mimozemský život. Výsledky testů se čekají v nejbližších týdnech. Přitom jde o záhadu z roku 2001.

 Příběh připomíná sci-firomán. V roce 2001 spadlo na naši planetu, konkrétně na indický stát Kéralu, padesát tun zvláštních červených částic. Teorií bylo mnoho. Nejjednodušší tvrdily, že jde o červený písek ze Sahary. Testy to snadno vyloučily.

 Pak se záhadou začal intenzivně zabývat Godfrey Louis, přírodovědec z univerzity Máhatmá Gándhího v Kottayamě. Zjistil, že během dvou měsíců v roce 2001 padal červený déšť v různých částech Kéraly. Louis tehdy přišel s odvážnou teorií, že jde o částice z kosmu, které se dostaly k Zemi na kometě. Pro většinu lidí to bylo velmi výstřední vysvětlení. Po čase se na problém pozapomnělo. Letos v lednu ale případ červeného deště opět ožil. Louis dělal různé pokusy a dospěl k jednoznačnému závěru. Jde o biologické částice.

 K jeho teorii se začali vyslovovat vědci z celého světa. „Pokud to nejsou živé buňky, nevím, co by to bylo. Možná že je to počátek něčeho fantastického,“ prohlásil Milton Wainwright, uznávaný mikrobiolog z britské Sheffieldské univerzity. Jiní vědci Louisův závěr naopak velmi pregnantně označili za hloupost, ale jiné řešení se zatím nenašlo.

ČERVENÝ DÉŠŤ

 Poprvé padal červený déšť 25. července 2001 na Kottayamu. Během dalších dvou měsíců červeně pršelo na různých místech Kéraly. Noviny byly plné vyprávění očitých svědků. Byla to senzace na titulní stránky. Déšť nechával červené skvrny na šatech. Některé byly růžové, jiné rudé jako od krve. Červené kapky skrápěly zem obvykle necelých dvacet minut.

 Louis s asistentem Sathosem Kumarem shromáždili víc než 120 zpráv o červeném dešti z novinových zpráv i z místních zdrojů. Získali také vzorky červeného deště z míst vzdálených od sebe až sto kilometrů.

VÝSLEDKY VÝZKUMŮ

 Pod mikroskopem se ukázalo, že jde o červené částice o průměru 4 až 10 mikrometrů. Na mililitr jich bylo kolem devíti milionů. Kubický metr dešťové vody obsahoval kolem sta gramů této hmoty. Louis s Kumarem vypočítali množství srážek, kdy padal červený déšť, a dospěli k závěru, že na zem se dostalo asi padesát tun této záhadné hmoty.

 Testy elektronovým mikroskopem potvrdily, že nejde o částečky písku ani prachu. Vědci vyloučili i možnost, že šlo o částice pylu nebo spory hub. V takovém případě by déšť měl červenou barvu od začátku. Dešťové kapky však byly vždy nejdříve čisté a červeně se zbarvily až po několika minutách.

 Monika Grady, expertka na meteority z britské univerzity v Milton Keynes, konstatovala, že částečky mají tvar jako biologické buňky. Další analýzy ukázaly, že záhadné částice tvoří z 50 procent uhlík, ze 45 procent kyslík a obsahují stopy dalších prvků, například sodíku a železa. To odpovídá složení biologických buněk. Červené částice z Kéraly ale nemají viditelné buněčné jádro a testy na DNA byly negativní.

ROLE METEORITŮ

 Podle Godfreye Louise byl červený déšť vyvolán výbuchem meteoritu v atmosféře. 25. července slyšeli lidé v Kérale třesk, kterým se rozechvěly i domy. Na zvuk hromu byl příliš silný. Louis pak udělal poněkud odvážný skok v úvahách a rozhodl se, že meteorit byl zlomkem komety, která nesla mikroby z vesmíru. Podle něj je to jediné možné vysvětlení červeného deště. Meteor putoval nad Kéralou ze severu k jihu a zanechával červené částice v horních vrstvách atmosféry a nakonec definitivně vybuchl na Kottayamou. Tam se částice spojily s deštěm a dopadly na zem velmi rychle. Zbytek se usídlil v mracích a padal na zem postupně v následujících několika týdnech.

 Podle Louise nelze vysvětlit červený déšť pozemskými příčinami. Částice vypadají jako biologické, ale nemají DNA ani jádro. Jsou zcela výjimečné a mohly by být objekty z vesmíru, které jsou naší vědě dosud neznámé.

PANSPERMICKÁ TEORIE

 Myšlenka, že částice pocházejí z kosmu, podporuje teorii Freda Hoyla, astronoma z britské univerzity Cambridge. Podle něj primitivní formy života putují vesmírem a někde se občas uchytí a pozemský život se vyvinul z mikrobů, které se na Zemi dostaly z komety.

 Panspermická teorie má něco do sebe. Nabízí řešení otázky, jak je možné, že život na Zemi vznikl tak rychle. Sluneční soustava se zrodila si před 4,5 miliardy let. Před 3,9 miliardy let se Země stala cílem prudkého bombardování částicemi z vesmíru, které zvrásnily její povrch. Přitom uhlíkové izotopy dokazují, že jen o padesát tisíc let později, což je pro evoluci nepatrný časový úsek, žili již na Zemi primitivní mikrobi. Panspermická teorie nabízí jednoduché řešení. Mikrobi se dostali na Zem z vesmíru. To zároveň otevírá možnost, že podobný život jako na Zemi může být kdekoli jinde ve vesmíru.

 Experimenty potvrzují, že některé bakterie mohou přežívat v kosmu navzdory vysokému stupni záření i extrémním podmínkám, ať už chladu nebo horku. Myšlenka, že život začal někde ve vesmíru a na naši planetu ho donesla nějaká kometa nebo meteorit, je pro řadu vědců zcela přijatelná.

ZÁVĚRY

 Godfrey Louis zveřejní v nejbližší době výsledky svého pátrání o původu červeného deště ve vědeckém časopise Astrophysics and Space Science. Navíc poslal letos v únoru vzorky částic do laboratoře v britském Cardiffu. Výsledky zatím nejsou známy. Pokud laboratoř nenabídne logické pozemské vysvětlení, teorie o mimozemském původu částic nabude na síle.

 Navíc bude třeba ověřit a vysvětlit další skutečnost. Tajemné částice se údajně množí. Sice v nekonvenčním prostředí - v oleji z cedrového dřeva a při teplotě 300 stupňů Celsia, ale množí se rychle a daří se jim dobře. Ať už mají vědci jakýkoli názor, všichni se shodují v jednom: červený déšť a tajemné částice si zaslouží maximální pozornost a objasnění.

Kdo chce vědět víc: www.arxiv.org/abs/astro-ph/0601022

Zdroj: 100+1
Stvoří člověk život ?

 ze vytvořit život z neživých prvků? Tato otázka fascinovala lidstvo od nepaměti. Poslední výzkumy naznačují, že se tomuto cíli lze alespoň přiblížit.

 Budeme-li na DNA nahlížet jako na počítačový program, pak nic nebrání jej začít měnit. Na této myšlence stojí odvětví moderní biologie, jehož cílem je pochopit fungování zákonitostí v organismech a hlavně se naučit je ovládat. Říká se mu syntetická biologie a má za sebou již první úspěchy.

BAKTERIE A VIRY NA PŘÁNÍ

 V roce 2000 se Michael Elowitz a Stanislav Leibler z Princetonu proslavili experimenty s bakterií Escherichia coli. Díky provedeným změnám začala reagovat na okolí a v přítomnosti nebo naopak nepřítomnosti určitých molekul měnila barvu na červenou nebo zelenou. Christopher Voigt z Kalifornské univerzity zase vytvořil z bakterií obdobu černobílého filmu. Když na ně dopadlo více či méně intenzivní světlo, jejich buňky zbělaly nebo zčernaly.

 Syntetická biologie využívá postupů genové manipulace, ale neomezuje se jen na ně. Poznatky genetiky umožňují poskládat umělý a dokonale funkční virus. V roce 2002 se podařilo týmu Eckharda Sommera z Newyorské univerzity vytvořit virus dětské obrny na základě jediné genové sekvence. Podobným způsobem byl loni v Patologickém institutu amerických ozbrojených sil oživen virus španělské chřipky, který v roce 1918 zabil padesát milionů lidí. Znamená to, že žádný z nebezpečných virů v budoucnu nikdy zcela nezmizí, protože jej bude možné vždy poskládat znovu.

MINIMÁLNÍ GENOM

 Krokem k vytvoření zcela nového organismu je zkoumání minimálního počtu genů nezbytně nutných pro jeho fungování - pohyb, rozmnožování, získávání živin. Tento postup přináší riziko. Nebudeli mít nový organismus všechny geny, nebude se například moci přizpůsobit i nepatrným změnám teploty v okolí. Bylo by mylné se domnívat, že DNA v dnešní podobě je jedinou možnou formou přenosu informací v živých organismech. Její současné čtyři základní báze označované písmeny A, C, G, T a dvacet aminokyselin přítomných v bílkovinách jakéhokoli organismu v určitých vývojových fázích zcela chyběly. Jak vypadal život v počátečním stavu, však dosud nevíme.

UMĚLÉ BUŇKY

 Má-li genetický program fungovat, neobejde se bez buněk, které jsou jakousi obdobou počítače. Buněčná membrána musí být propustná směrem ven, aby jí mohly přicházet informace z okolí a živiny. Vyrobit buněčnou membránu je dnes již možné. Teoreticky nic nebrání ani vzniku celé umělé buňky, zatím toho však nikdo nedosáhl.

 Tom Ray z Oklahomské univerzity se pokusil o něco jiného. V roce 1992 vytvořil program, který sloužil k poznání vlastností živých organismů. Jeho prací se inspiroval Chris Adami z Kalifornského technického institutu a přivedl na svět program Avida. Žijí v něm malí virtuální živočichové zvaní Avidians znázornění jako shluky pestrých teček. Program Avida posloužil k demonstraci darwinovské evoluce. O výzkum v tomto směru se zajímá i společnost Microsoft, která se jím inspiruje při vývoji nového softwaru.

NEVYHNUTELNÁ RIZIKA

 Může být syntetická biologie pro člověka nebezpečná? Do jisté míry ano. Při práci s neznámými organismy nebude nikdy možné zcela vyloučit riziko nákazy, zneužití nebo nehody s tragickými následky. Etické otázky výzkumu zaměstnávají filozofy a antropology a vedou k prosazování norem, které bude nutné respektovat. Přínosem syntetické biologie bude vznik organismů schopných levně vyrábět například metan, vodík nebo jiné látky, které jsou pro nás málo dostupné. Stejně by mohly i zpracovávat látky toxické.

Zdroj: 100+1
Rodokmen lidstva

 Vznik a vývoj lidského rodu byl předmětem mnoha mýtů, náboženských představ i vědeckých teorií. Rozluštění lidského genomu dalo vědcům nový nástroj k vystopování cest pravěkých i současných populací. Nedávno zahájený projekt má prozkoumat genetické odlišnosti u 100 000 osob z různých částí světa.

 Důležitým vodítkem při zjišťování jednotlivých linií druhu Homo sapiensjsou takzvané markery neboli spontánní mutace různých částí genomu. Markery od sebe odlišují různé skupiny lidské populace, přičemž je možné stanovit dobu, kdy ke konkrétní změně v genové výbavě došlo. Takto lze každého člověka zařadit do konkrétní větve lidského rodokmenu. U ženské rodové linie se sledují markery v mitochondriální DNA (ta se dědí pouze v ženské posloupnosti), u mužů pak chromozom Y.

Porovnáním příslušných genetických dat s archeologickými nálezy lze určit hlavní migrační vlny lidstva v jednotlivých světadílech. Na základě shromážděných údajů zjistil antropolog a genetický paleontolog Spencer Wells například zajímavou skutečnost, že prapředkem všech šesti miliard lidí, které tvoří současné lidstvo, byl jediný muž, který žil asi před 60 tisíci lety kdesi ve východní Africe. Podobal se zřejmě dnešním jihoafrickým Křovákům, kteří patří k nejstarší vrstvě našeho rodokmenu.

VÝCHODOAFRICKÝ ADAM

 Existence východoafrického Adama samozřejmě neznamená, že byl tehdy jediným mužem, pouze to, že jeho potomci se postupně dále rozšířili, zatímco přímí potomci ostatních mužů vymřeli. Okolnost, že všichni současní muži mají společné znaky s tímto jediným předchůdcem, ukazuje rovněž, že celá populace moderního člověka žila ještě před šedesáti tisíci lety ve východní Africe. Mimo Afriku žili ovšem jiní naši příbuzní, například neandertálci. Vedle Adama existovala zřejmě i africká Eva. Podle údajů, které v roce 1987 publikovala Rebecca Cannová, pochází současné lidstvo v ženské linii od jediné ženy, která žila v Africe asi před 150 000 lety. I v tomto případě přežili dodnes pouze potomci africké Evy, zatímco potomstvo ostatních žen zmizelo kdesi v hlubinách věků.

MIGRAČNÍ PROUDY

 Současné teorie vycházejí z toho, že dnešní typ člověka (Homo sapiens) se vyvinul ve východní Africe asi před 200 000 lety. Zhruba před 40 000 lety opustila relativně malá skupina lidí africký kontinent a její potomci postupovali přes Blízký východ podél pobřeží dále do Asie a Austrálie. Tam dorazili asi před 35 000 lety. Od té doby se do současnosti vystřídaly asi dva tisíce generací. Během této evolučně krátké doby se vytvořily veškeré dnešní rozdíly ve fyzickém vzhledu jednotlivých ras, odlišné kultury a jazyky.

 Podle Spencera Wellse je Afrika sice kolébkou lidstva, ale východiskem dalších migračních proudů byla Střední Asie. Odsud se před 35 000 lety dostal Homo sapiens poprvé do Evropy. Před 20 000 lety osídlily další skupiny Sibiř a asi před 15 000 lety přešly na americký kontinent. Příbuzenské linie mezi populacemi a tím i jejich vzájemné vztahy a migrační trasy lze vystopovat na základě mutací genetické výbavy. Chromozom Y předávaný v mužské posloupnosti má tu výhodu, že obsahuje více genetického materiálu, v mitochondriální DNA zase probíhají mutace relativně rychleji. Protože známe průměrný počet mutací za časovou jednotku, můžeme spočítat i dobu, která od jejich vzniku uplynula.

MARKERY

 Čím více společných znaků (markerů) mají dva jedinci, tím bližší příbuzenské vztahy je spojují. Genetici postupně mapují první výskyt konkrétních markerů a jejich pozdější šíření. Například marker M173 byl v roce 1975 identifikován u 70 procent britských mužů a u 95 procent mužů ve Španělsku a v Irsku. Podle výzkumů vznikla tato mutace na konci poslední doby ledové a šířila se ze Španělska směrem na sever.

 Jiná mutace označovaná kódem M130 vznikla již před 50 000 lety a v roce 2005 ji vykazovali muži v jihovýchodní Asii, australští domorodci a někteří američtí indiáni. Podle Wellse se tato mutace šířila z afrického kontinentu podél pobřeží jihovýchodní Asie a asi po 5000 letech pronikla do Austrálie. Archeologické doklady tohoto postupu sice chybějí, avšak je možné, že jsou ukryty nedaleko dnešního pobřeží pod mořskou hladinou. V dobách ledových sahala pevnina totiž mnohem dál než v současnosti. Wellsovi se již podařilo identifikovat příslušný marker u tamilského obyvatelstva na jihu Indie.

CÍL PROJEKTU

 Projekt by mohl vedle základních migračních linií objasnit i některé další otázky naší dávné historie. Docházelo při setkání neandertálců a moderního člověka k vzájemnému míšení ras? Zanechalo tažení Alexandra Makedonského trvalé stopy v genetické výbavě ovládaných zemí? Jak se změnil genetický obraz afrického a amerického kontinentu v důsledku kolonialismu a osídlování? Moderní doba se vyznačuje vysokou mobilitou obyvatelstva, která rychle stírá rozdíly mezi jednotlivými populačními skupinami. Výzkum se proto soustřeďuje především na starousedlé etnické skupiny. Ty jsou rovněž předmětem pětiletého genografického projektu zahájeného v roce 2005. Během něho mají být odebrány krevní vzorky 100 000 osob z deseti zemí.

 Společný projekt National Geographic Society a firmy IBM chce poprvé komplexně zmapovat hlavní migrační trasy moderního lidstva. V rámci výzkumu budou odebrány vzorky jedenácti izolovaných etnik, například severských Inuitů, Tibeťanů nebo afrických Masajů.

 Odebrané vzorky budou analyzovány anonymně a předmětem zkoumání jsou pouze ty úseky genů, které nejsou z lékařského hlediska relevantní. Pomocí počítačových programů se potom utřídí tisíce získaných genotypů a vyhodnotí se jednotlivé migrační proudy během posledních 150 000 let. Projektu se mohou zúčastnit i dobrovolníci z celého světa, kteří se chtějí dozvědět, do kterého z hlavních migračních proudů náležejí a kudy putovali jejich předkové.

MOŽNOST ZNEUŽITÍ?

 Projekt, který by mohl znamenat velký pokrok pro vývojovou antropologii, není přijímán jednoznačně s nadšením. Zástupci domorodých populací se obávají zneužití získaných dat pro jiné než deklarované účely. Z těchto důvodů se v polovině devadesátých let minulého století dostal do problémů projekt HGDB (Human Genome Diversity Project) sledující variabilitu lidské genetické výbavy a nedostalo se mu podpory ze strany vlád ani OSN. Současný projekt je financován ze soukromých fondů, přesto se ozývají hlasy obávající se případných etických nebo právních důsledků výzkumu v neprospěch domorodých obyvatel. Mluví se o biokolonialismu a nebezpečí komerčního zneužití genetického materiálu.

 Autoři projektu považují svůj výzkum za obecně prospěšnou činnost. Doufají, že upozorní veřejné mínění na problémy domorodých národů a pomůže při zachování jejich kulturní a genetické identity. Právě v dnešní době je ještě možné zachytit obraz rozložení lidských migrací, jak nám je zanechaly minulé věky. Pokud se o nich chceme něco dozvědět, nesmíme ztrácet mnoho času.

Zdroj: 100+1
Psí genom

 Kompletní psí genom byl vyčten z DNA boxerky Tashi. Poprvé byl psí genom zjištěn v roce 2003 z DNA pudla Shadow, byl však neúplný. Vědci z Massachusetts nyní vytvořili genom z 99 procent, zatímco u pudla Shadow to bylo jen z 80 procent. Není bez zajímavosti, že jde o dvě velmi odlišné psí rasy, ale jejich genomy byly téměř shodné. Lišily jen v 0,15 procenta.

Zdroj: 100+1
Znečištěné ovzduší může vyvolat i genetické změny

  Praha - Lidé by neměli podceňovat doporučení, aby v zimě v době zvýšených koncentrací škodlivin v ovzduší omezili pobyt venku. Znečištěné ovzduší může vyvolat i genetické změny. Jeho neblahý vliv na zdraví prokázal výzkum, který provedla laboratoř genetické ekotoxilogie Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR. "Populárně řečeno, pokud se člověk v zimním období pohybuje celý den po Praze, působí to na něj nepříznivěji, než kdyby pracoval v uzavřené místnosti," shrnul výsledky Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny.

 Odborníci téměř celý minulý rok průběžně sledovali 120 pražských strážníků, kteří tráví převážnou část pracovní doby v ulicích metropole. Záměrně si vybrali jen nekuřáky. Zjistili, že hlavně v zimním období, kdy se v ovzduší vyskytuje vyšší koncentrace znečišťujících látek, může dlouhodobý pobyt venku vyvolat genetická poškození. U strážníků se výrazně zvýšily měřené parametry, které signalizují například poškození chromozomů.

 Zjištěná genetická poškození mohou přispívat ke zvýšenému výskytu nádorového bujení či kardiovaskulárních onemocnění. Podle Šráma se na zdraví neprojeví ihned, ale třeba za deset až dvacet let. Podstatné je ale to, že jejich nepříznivý vliv může člověk výrazně omezit vhodnou životosprávou a zdravým životním stylem, dodal.

 Výsledky mají být předány i pražskému magistrátu. Šrám věří, že budou podkladem pro opatření, která by mohla vést ke zlepšení ovzduší v hlavním městě.

 Cílem výzkumu, který podpořilo i ministerstvo životního prostředí, bylo zjistit, zda znečišťující látky, které se dostávají do ovzduší z topenišť a dopravy, přestavují pro populaci zdravotní riziko. Vypracováno bylo více studií, na kterých se podíleli i pracovníci Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze. Některé z nich naznačují, že se v posledních letech zhoršuje ovzduší i tam, kde se soudilo, že je zdravé prostředí, jako například na Prachaticku, poznamenal Šrám.

Zdroj: ČTK


zpět

Lidé a šimpanzi se od sebe liší i kvůli "vypínání" gen

  Londýn - Jak se mohou lidé od šimpanzů tolik lišit, když mají 99 procent genů shodných? Vědci ze Spojených států a Austrálie tvrdí, že příčinou je z velké části potlačování některých genů. Ty se mohou u určitého jedince sice vyskytovat, ale jejich specifické znaky mohou být zcela odstraněny.

 Zdaleka ne všechny geny, jichž je u člověka na 30.000, jsou aktivovány najednou a v každé buňce. "Domníváme se, že potlačování genu je tím hlavním, co odlišuje šimpanze od lidí," řekl Kevin White z Yaleovy univerzity ve Spojených státech.

 White a jeho kolegové z Chicagské univerzity a Hallova institutu v australském Parkville se zabývali potlačováním genů u lidí, šimpanzů, orangutanů a makaků. Srovnáváním uspořádání genů zjišťovali míru potlačování specifických funkcí 1056 genů u všech čtyř druhů primátů. "Když jsme sledovali potlačování genů, shledali jsme, že během vývoje makaků, orangutanů a šimpanzů se během 65 milionů let udály celkem malé změny," řekl Yoav Gilad z Chicagské univerzity, který je hlavním autorem studie otištěné v britském časopise Nature.

 Podle něj naopak u lidí rychlé změny nastaly u zvláštní skupiny genů, takzvaných transkripčních faktorů, které řídí jiné geny. Díky tomu se lidé od svých opičích předků během uplynulých pěti milionů let tak odlišili. "Tato rychlá evoluce transkripčních faktorů nastala jen u lidí," uvedl Gilad.

 Výzkum podporuje 30 let starou domněnku vědců Mary-Claire Kingové a Allana Wilsona, kteří tvrdili, že hlavní rozdíly mezi lidmi a šimpanzi by se daly vysvětlit způsobem, jakým jsou u nich potlačovány genetické vlastnosti.

 Tuto hypotézu však nebylo možné ověřit, dokud nebyly vynalezeny nové metody zkoumání genových fragmentů a zmapován lidský genom. Američtí a australští vědci ke svému výzkumu použily vzorky odebrané ze tkáně jater dospělých samců čtyř zkoumaných druhů.

 Zjistili, že u zhruba 60 procent genů je potlačování jejich specifických vlastností podobné u lidí a dalších primátů. Avšak u genů působících jako transkripční faktory se vzorce potlačování údajně mohou proměňovat snadněji než u jim podřízených genů.

 Obzvlášť to platí u lidí. Vědci nevědí proč, ale domnívají se, že by to mohlo být způsobeno používáním ohně a upřednostňováním tepelně zpracované potravy.

Zdroj: ČTK


zpět

Češky mají v průměru nejmenší počet dětí v EU

  Brusel - Češky mají v průměru nejmenší počet dětí v Evropské unii. Vyplývá to ze statistiky, kterou dnes zveřejnila Evropská komise při příležitosti blížícího se mezinárodního dne žen. Na jednu ženu v ČR připadá v průměru 1,22 dítěte, zatímco například "nejúspěšnější" Irky mají v průměru zhruba dva potomky. O mnoho lépe než zástupkyně českého něžného pohlaví na tom nejsou ani Slovenky, na něž připadá 1,24 dítěte.

 Naopak, navzdory prodlužujícímu se průměrnému věku prvorodiček, se Češky řadí k ženám, které mají na evropské poměry své první dítě relativně brzo. V roce 1994 to bylo již v necelých 23 letech. O deset let později se sice průměrný věk prvorodiček prodloužil až na 26,3 roku, ale české ženy stále patří mezi nejmladší matky. Mladší jsou jen ženy v pěti členských státech EU, mimo jiné i na Slovensku.

 Češky se ale od průměrných Evropanek liší i v jiných ohledech. Spolu s Britkami totiž patří mezi jediné, které ve vzdělanosti nepřevyšují muže. Zatímco v ČR má střední vzdělání 89,8 procenta žen ve věku od 20 do 24 let, stejně vzdělaných mužů je o jeden procentní bod více. V rámci celé EU je však tento případ velmi ojedinělý. Ve většině členských států totiž ženy se středním vzděláním, co do počtu, převyšují své mužské protějšky.

Zdroj: ČTK


zpět

V USA klesla úmrtnost na rakovinu

  ATLANTA (USA) - Poprvé za posledních 70 let poklesla ve Spojených státech úmrtnost na rakovinu, a to v důsledku sníženého užívání tabáku a lepšího zachycování nádorů a jejich léčby. Podle Národního střediska zdravotní statistiky se snížil počet úmrtí z 557.271 v roce 2002 na 556.902 v roce 2003.

 "I když je to malý pokles, je to důležitý milník," citovala agentura AP Michaela Thuna, který řídí epidemiologický výzkum pro americkou Společnost pro výzkum rakoviny.

 Statistikové zaznamenávali v posledním desetiletí každoroční pokles úmrtí o jedno procento v rámci ukazatele počtu úmrtí na 100.000 obyvatel. Nicméně každoroční absolutní celkový počet osob skonavších na zákeřnou chorobu rostl, protože se rozrůstala americká populace.

 Podle odborníků se snížil počet úmrtí na rakovinu plic, prsu, prostaty a střeva, což jsou čtyři nejrozšířenější druhy rakoviny, které dohromady zapříčiňují 51 procent všech skonů. Počet úmrtí na rakovinu prsu se snižoval od roku 1990 ročně asi o dvě procenta. O stejné procento už od roku 1984 klesl počet úmrtí na rakovinu střeva. O čtyři procenta od roku 1994 klesal počet lidí, kteří zemřeli na rakovinu prostaty.

 Plicní rakovina si vyžádala u mužů od roku 1994 každoročně o dvě procent méně obětí, zatímco u žen se drželo procento obětí na stejné úrovni. Odborníci uvádějí, že muži se dříve podrobili osvětové kampani a přestávali kouřit, zatímco ženy se chopily cigarety později než muži, a proto u nich odeznívá úmrtnost pomaleji.

Zdroj: ČTK


zpět

Rakoviny dělohy u žen nad šedesát let přibývá

 LONDÝN - Díky včasné diagnóze a správné léčbě se zvýšil počet žen, které přežijí rakovinu dělohy. Vědci ale varují, že prudce vzrostl výskyt této nemoci u starších žen. Například v Británii jde o nárůst případů rakoviny dělohy u žen ve věku mezi 60 a 70 lety za necelé desetiletí o 30 procent. Podobné trendy lze pozorovat i v dalších evropských zemích.

 "Vyhlídky na přežití této nemoci se zlepšily, ale prudce se zvyšuje počet onemocnění ve starších věkových skupinách postižených tímto typem rakoviny," uvedla ve své zprávě epidemioložka ze střediska pro výzkum rakoviny v Londýně Lucy Boydová. Ve většině evropských zemí případů tohoto onemocnění podle ní přibývá.

 Častější výskyt rakoviny dělohy u starších žen má několik vážných příčin. Riziko rozvoje této nemoci zvyšuje nadváha, předčasná puberta, pozdní menopauza a substituční hormonální terapie založená jen na estrogenu. "Výzkumy ukazují, že karcinom děložního těla je dvakrát až třikrát vyšší u žen, které mají nadváhu nebo jsou obézní," píše se ve zprávě. Riziko rozvoje rakoviny dělohy zvyšuje také lék tamoxifen, používaný na léčení rakoviny prsu.

 Díky včasné diagnóze rakoviny dělohy se v Británii zvýšil počet žen, které přežijí pět let od nemoci, na 77 procent. Za posledních 30 let to znamená nárůst o 16 procent.

 Standardní léčbou je hysterektomie neboli odnětí dělohy. V závislosti na stadiu nemoci je možné použít také chemoterapii.

 Ale rakovina dělohy, jedna z nejčastějších forem rakoviny u žen, zabíjí v Británii každoročně 1500 žen. Ze 45.000 úmrtí na rakovinu dělohy jich 60 procent připadá na rozvinuté země.

Většina případů jsou ženy ve věku 60 či více let.

 V Evropě je nejčastější výskyt rakoviny dělohy na Maltě, v České republice, Lotyšsku, na Slovensku a ve Švédsku, nejnižší je naopak v Řecku, Portugalsku, Irsku, ve Španělsku, Francii a v Británii, uvádí Boydová.

 Podle České gynekologicko-porodnické společnosti zaujímá Česko nejhorší místo v Evropě ve výskytu rakoviny děložního hrdla: ročně jí onemocní 20 ze 100.000 žen. Průměr Evropy je přitom deset.

 Boydová zdůrazňuje, že je životně důležité zintenzívnit varování před touto nemocí a vyzvat ženy, aby samy upozornily na první příznaky. Jsou jimi kupříkladu krvácení po menopauze nebo lehká bolest v podbřišku.

Zdroj: ČTK


zpět

Výzkum na embryonálních buňkách legalizován

 PRAHA - Výzkum na kmenových embryonálních buňkách z nadbytečných nebo poškozených vajíček by měl být v budoucnu legální. Sněmovna dnes výraznou většinou schválila zákon, který stanovuje omezení pro výzkum na lidských embryích a genomu. Norma vědcům umožňuje pracovat s oplodněnými vajíčky, která nebyla využita při asistovaném oplodnění a byla by zničena.

 Proti zákonu se postavili pouze lidovci a jednotliví poslanci z dalších stran. Podle KDU-ČSL jsou jakékoli pokusy na lidských zárodcích morálně nepřijatelné, protože každá kmenová buňka je unikátní a může se stát dospělým člověkem.

 "To je samozřejmě nesmysl," řekla ČTK šéfka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd Eva Syková s tím, že lidovci mají zřejmě na mysli embrya. Nejde podle ní o vědeckou argumentaci, ale spíš o vyjádření představitelů různých náboženských směrů, které takovéto využití kmenových buněk a embryí nebo experimentování s nimi zakazují.

 Vědci naopak podle Sykové z 99 procent podporují zákonem upravený výzkum, jehož výsledky napomohou rození zdravých dětí a léčení onemocnění, která dnes medicína léčit neumí.

 Syková zdůraznila, že výzkum budou moci dělat pouze akreditovaná pracoviště. Splnit také musí všechny etické požadavky spojené s darováním nepotřebných embryí. Půjde o omezený počet pracovišť. Zákon je nutný právě proto, aby nebyl tento výzkum zneužit, uzavřela.

 Josef Zeman z Národního centra pro rodinu České biskupské konference je naopak přesvědčen, že lidský život vzniká spojením mužské a ženské pohlavní buňky. "Protože si tohle myslím a mám úctu k individuálnímu životu, tak nemůžu připustit, že se dál s tímto životem zachází jako s biologickým materiálem," dodal.

 Cílem zákona je především vytvořit právní rámec výzkumu na embryonálních buňkách a lidském genomu. Norma, která tuto oblast upravuje, zatím republice chybí. Zákon by vědcům dovolil pracovat s oplodněnými vajíčky, která nebyla využita při asistovaném oplodnění a zanikla by. Zakazuje však klonování a další nepovolené nakládání s lidským genomem a embryi. Vědcům, kteří by pravidla porušili, by hrozila pokuta až dva miliony korun, zákaz činnosti nebo osm let vězení.

 Kmenové buňky mají schopnost přeměnit se v jakoukoli buňku či tkáň. Podle odborníků je možné jimi léčit závažné nemoci nebo napravit poškozené tkáně.

 Návrh zásadně odmítají také aktivisté z Hnutí pro život, kteří o něm tvrdí, že degraduje počínající lidskou bytost na surovinu. Vážné znepokojení nad ním vyjádřili také katoličtí biskupové. Žádná lidská bytost, a tedy ani lidský zárodek, by podle jejich přesvědčení neměl být prostředkem pro dosažení prospěchu druhých.

Zdroj: ČTK


zpět

České ženy patří mezi nejvíce ohrožené rakovinou děložního čípku

 PRAHA - Česká republika patří mezi země s největším počtem žen postižených rakovinou děložního čípku. Po rakovině prsu je to druhý nejčastější nádor a nejčastější příčina úmrtí virového původu. Na vině je mnohdy podceňování prevence, ale také nekvalitní vyšetření. Na setkání organizace pacientů Arcus-Onko Centrum v Thomayerově nemocnici o tom informovali onkologové.

 "Chyba může být v používání metody, která má omezenou citlivost, nízké kvalitě konvenční cytologie i v laboratoři, která toto hodnocení provádí. Také může být problém na straně lékaře, jako špatný stěr. Laboratoř pak může přečíst jen velmi omezený výsledek. Druhá příčina je na straně pacientské," řekl onkogynekolog z motolské nemocnice Marek Pluta. Zdůraznil zároveň, že potíž je v tom, že ženy zanedbávají preventivní prohlídky. "Když to všechno zkombinujeme, výsledek je poměrně tristní, tedy zhruba 20 nových případů na 100.000 žen ročně," prohlásil.

 Podle informací společnosti Dynex, jež se zabývá diagnostikou, onemocní v Česku pětkrát více žen než například ve Finsku a dvakrát více než je průměr v Evropské unii. Ročně se onemocnění objeví u více než 1000 žen a 350 až 400 jich zemře.

 Rakovinu čípku způsobuje virus, konkrétně rakovinotvorné typy lidského papillomaviru (HPV). Jde o sexuálně přenosnou infekci, která zasahuje muže i ženy. U mužů však nezpůsobuje život ohrožující změny. Fungují spíše jako přenášeči viru. K rozvoji rakovinových změn nemusí nutně vést každá infekce ani u žen.

 Onemocnění lze prevencí úspěšně předcházet. Musí však být odhaleno a léčeno včas. Nádor totiž dlouho nebolí a nijak se neprojevuje. Ženy většinou vůbec netuší, že by toto riziko vůbec existovalo. Když se pak začnou projevovat problémy, nemoc se léčí obtížně a šance na přežití se prudce snižují.

 "U 90 procent populace pak trvá asi deset let než vznikne zhoubný nádor. Žena pak má čas na to, aby se její stav řešil," uvedl onkolog. Poznamenal, že včasné odhalení je snadnější u mladých žen, které ke gynekologovi chodí pravidelně pro antikoncepci nebo se chystají otěhotnět. Největší problém vidí u žen, jež po porodu přestanou k lékaři chodit. Také ženy po přechodu se domnívají, že po skončení cyklu prohlídky nepotřebují.

 Perspektiva léčby je podle lékařů ve stanovení pevného screeningového programu, tedy vyhledávání časných forem nemocí. Ten se osvědčil například ve Finsku, kde je 3,8 případu na 100.000 žen, zatímco v Česku je jich 21,4. Poslední dobou se také provádějí testy prokazující přímo virus HPV.

Zdroj: ČTK


zpět

Vědci zřejmě identifikovali Mozartovu lebku

 SALCBURK - Rakouští vědci zřejmě na základě analýzy DNA identifikovali lebku geniálního hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta. Srovnávací test s genofondem z kostí zaručeně pokrevních Mozartových příbuzných uskutečnili odborníci z innsbrucké univerzity a potvrdili je američtí experti. Výsledek sice má být oficiálně oznámen až v neděli v pořadu rakouské televize ORF, novináři však z různých náznaků předpokládají, že závěr je pozitivní.

 Zatímco předchozí testy jinými metodami nevedly k jednoznačným závěrům, "na bázi DNA se nyní podařilo dosáhnout jednoznačného výsledku," řekl agentuře APA profesor Walther Parson. Tento výsledek renomovaná laboratoř americké armády "potvrdila na 100 procent", dodal.

 Lebka, která byla testována, je ve vlastnictví nadace Mozarteum v Salcburku teprve od roku 1902, není však jediná, o níž se tvrdilo, že patřila Mozartovi. Ten totiž zemřel 5. prosince 1791 ve Vídni v naprosté chudobě. Údajně byl proto pohřben v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasi a ztroskotanci na hřbitově svatého Marka. Teprve později vznikl o jeho osobu opět zájem a skladatelova lebka byla hrobníkem z hromadného hrobu zase vyjmuta. V roce 2004 byla otevřena hrobka rodiny Mozartových v Salcburku, aby byl získán genetický materiál ke srovnání s přechovávanou lebkou. Použity byly vzorky z kostí Mozartovy babičky a neteře. Zájem o ženské příbuzné byl kvůli mitochondriální DNA, protože ta na rozdíl od jiných částí DNA nepodléhá mutacím, a rodová příbuznost se proto podle ní spolehlivě zjišťuje.

 Jak konstatují agentury APA i AP, "výsledek byl jednoznačný", oficiálně bude oznámen ale až v pořadu ORF (8.1. 21:55 SEČ, ORF 2), která výzkum financovala. Následovat bude debata a pak film Mozart režiséra Juraje Herze z roku 1991.

 Letos 27. ledna uplyne 250 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta. Letošek je proto v Rakousku vyhlášen Mozartovým rokem a slavit se bude jak v Salcburku, tak ve Vídni. Výzkum skladatelových pozůstatků byl součástí příprav na toto výročí.

Zdroj: ČTK


zpět

Když se rozsvítí i zvířata

  Genetici bývají někdy napadáni za příliš materialistický přístup ke světu. Hlavní motivací pro zavádění geneticky modifikovaných rostlin bývá dosažení vyššího výnosu. Genetika ale dokáže vytvořit i věci krásné na pohled a můžeme ji tedy dnes pokládat i za uměleckou metodu.

"Přál bych si třeba, aby se z dovednosti geneticky modifikovat rozličné organismy, rostliny i živočichy vyvinul podivuhodný nový druh umělecké tvorby. Stromy s nejbizarnějšími tvary listů, pestrobarevné a světélkující variace motýlů a brouků, ptačí druhy s bohatým repertoárem zpěvů a popěvků, ladně tancující ještěrky..." doc. Ing. Ivan Havel, PhD.

Takové přání dnes již není jen hudbou budoucnosti, ale má poměrně blízko k realitě.

Dá se vypěstovat modrá růže?

Estetickými ohledy je motivována například genetická úprava některých květin. Důraz se přitom klade především na barvu, takže výsledkem jsou třeba černé, respektive modročerné karafiáty (odrůda Moon Dust). Pracuje se také na vylepšených chryzantémách a za jakýsi sen klasických šlechtitelů i genetiků je pokládána modrá růže. Čistě modré růže se popravdě řečeno prozatím dosáhnout nepodařilo, japonská firma Suntory však již vypěstovala růži s květem modro-fialovým. Do takové růže jsou vneseny geny odpovědné za syntézu modrého barviva delfinidinu. Podobně jako u lakmusového papírku závisí ovšem odstín tohoto barviva na pH. Fakt, že v květech růže je spíše kyselé než zásadité prostředí, pak prozatím kazí efekt "čisté modři".

Chcete jinou vůni či tvar?

Motivací pro genetické úpravy je i snaha dosáhnout intenzivnější vůně (květiny, které hezky vypadají, totiž často samy od sebe příliš nevoní), eventuálně i delší trvanlivosti ve váze. No a protože zákazníci vyžadují originalitu, někdy je cílem dosáhnout prostě barev, které jsou jiné než u přírodních exemplářů, nečekané, extravagantní až šokující. "Říká se, že Oscar Wilde nosil v klopě zelený karafiát. Ten nebyl pochopitelně výsledkem genetické modifikace, Wilde si zelené karafiáty vyráběl tak, že stavěl na noc karafiát s bílým květem do zeleného inkoustu. Ostatně naši květináři právě inkoustem barví růže na modro. Myslím, že se Oscar Wilde královsky bavil tím, jak na ten jeho zelený květ v klopě všichni civí. A dnes by si asi s podobnými pocity kupoval buď černý Moon Dust, nebo modrou růži," uvádí v této souvislosti spolupracovník 21. STOLETÍ prof. RNDr. Jaroslav Petr, CSc., který biotechnologii přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze.

Brzy zřejmě půjde měnit i tvar rostlin. Podařilo se totiž identifikovat gen (pojmenovaný MAX3), který je zodpovědný za větvení kmene. Jeho úpravou zřejmě půjde dosáhnout bohatě se větvících keřů a stromů. Zdobnost francouzských parků tak bude dotažena zase o kousek dál.

Světélkující tetování

Úprava barev se provádí i u živočichů, kterým přisuzujeme významné estetické kvality. Největší popularitu si v tomto ohledu vydobyl gen, pocházející původně z medúzy Aequorea victoria. Tento gen je totiž zodpovědný za syntézu fluoreskujícího proteinu, a po jeho vnesením do buněk pokožky začne i nositel genu světélkovat. Takto upravená akvarijní zebřička zvaná GloFish, která vznikla v laboratořích Národní tchajwanské univerzity, vítězně dobývá americký trh a velký zájem o ni mají i akvaristé v řadě jiných zemí.

Vědci dokonce již představili i zeleně světélkujícího makaka či králíka (králice Alby, světélkující ovšem jen ve tmě, byla jedním z prvním případů transgenního umění vůbec). Lze proto předpokládat, že o podobnou "úpravu" začnou mít časem zájem i lidé - půjde o jakousi high-tech variantu tetování či bodypaintingu.

A jak vůbec dosáhnout toho, aby člověk sám světélkoval? "Museli bychom si pořídit příslušný medúzový gen pro zelený fluoreskující protein a vpravit si ho do buněk, jež jsou zodpovědné za tvorbu pokožky (pokud by dotyčnému, jak předpokládám, stačilo zářit jen navenek)," vysvětluje Jaroslav Petr. "Nejlepší by byl nějaký virus, který má pro tyhle buňky slabost. Tomu bychom "vykuchali" jeho geny a místo nich podstrčili gen pro protein medúzy. A pak už by stačilo se tím virem jen nakazit tak, aby doputoval až na místo určení, tedy do kůže. Ale mohli bychom to zkusit třeba i s elektroporací, tedy s vnášením genu do buněk pomocí elektrických šoků. Kdybychom gen vpravovali pouze do určitých míst a vytvářeli tak vzor, dosáhlo by se skutečné obdoby tetování."

Jabloň místo náhrobku?

Ještě revolučnější a kurióznější jsou projekty, které chtějí vytvářet esteticky působivé objekty za použití lidské DNA. Dva britští výtvarníci, George Tremmel a Shiho Fukuhara, přišli s myšlenkou zajistit člověku jakousi obdobu nesmrtelnosti. Nejprve by vybrali určitý úsek DNA, který nekóduje žádný protein a současně je jedinečný pro vybraného člověka. Tento úsek DNA by pak byl po jeho smrti vložen do genomu stromu (projekt původně počítal s jabloní), kde by byl nadále nejen uchováván, ale byl by přítomen dokonce i v plodech. Větvičky, listy či plody takového stromu by pak mohli nosit při sobě pozůstalí, podobně jako mnohé fanynky dodnes nosí lahvičky s DNA mediálních hvězd. To bylo módním hitem již před několika lety, kdy obchodně nadaní genetici začali v laboratořích "vyrábět", například z vlasů celebrit, takovéto suvenýry. Projekt jabloní s lidskou DNA byl komentátory posměšně označen za "transgenní náhrobek", ale popravdě řečeno - stromů není nikdy dost.

Zdroj: ČN


zpět

DNA na stopě zločinu

 Genetici vědí, že každý člověk nosí ve svém těle cosi jako průkaz své totožnosti. Je celoživotně zabudován v buněčných jádrech těla a nedá se nijak zfalšovat ani padělat. Kromě medicíny jej využívá i policie -představuje pro ni mimořádnou šanci, jak si vybudovat databázi zločinců, kteří nemusejí být usvědčeni otiskem palce, ale svou DNA. Na naše otázky odpovídá npor. Alice Reslová z Kriminalistického ústavu Praha.

■ Genetickou analýzu zná medicína již mnoho let. Co s její pomocí dokáže určit kriminalista?

 Pomocí genetické analýzy je možné identifikovat pachatele či jeho oběť, ale také například určit totožnost obětí hromadných havárií. Lze rovněž prokázat paternitu (určit otce dítěte), a to i po smrti otce (exhumace těla). Kriminalistika, na rozdíl od medicíny, využívá k analýze odlišné oblasti molekuly DNA, takzvané nekódující sekvence, které neposkytují informace o možném zdravotním stavu osoby.

■ Kdy se poprvé začalo s využitím této metody pro kriminalistické účely u nás a kdy ve světě?

 V kriminalistice byla DNA analýza nasazena na přelomu 80. a 90. let s rozvojem techniky a metod zkoumání. Ve světě to bylo v roce 1985, konkrétně v Anglii. U nás přibližně o 10 let později.

■ Jak drahé a časově náročné je získání celého spektra informací, které DNA umožňuje?

 Celá analýza DNA vyjde přibližně na 1000 Kč - tedy jeden vzorek. Od chvíle, kdy stopa přijde na genetické oddělení je nutné ji takzvaně ohledat, neboli zjistit, co přesně odebrat a jak následně se stopou nakládat. To znamená určit, jakou metodu na izolaci DNA použít a tak dále. Samotná izolace není časově náročná, pokud se jedná o jednoznačný materiál (bukální stěr z ústní sliznice, krevní stopa...) a trvá v rozmezí několika hodin. Izolace DNA z kosti či vlasu je o něco náročnější (1-2 dny). Následně je nutné DNA amplifikovat, tedy řízenou chemickou reakcí namnožit příslušné úseky molekuly DNA na množství detekovatelné přístrojem. Amplifikace trvá opět několik hodin. Poté se namnožená DNA analyzuje na sekvenátoru a výsledný profil DNA polymorfismů z jednoho vzorku získáme přibližně za půl hodiny.

■ Existuje možnost, že by dvě DNA analýzy rozdílných osob byly totožné?

 V případě analyzačních systémů používaných v současné době je taková pravděpodobnost zhruba 1:500 miliardám. Prakticky je tedy taková shoda vyloučena.

■ Jak je tomu u jednobuněčných dvojčat? Také mají rozdílné DNA?

 Nikoli, jednovaječná dvojčata vznikají z jedné buňky, takže mají shodný profil DNA.

■ Co se skrývá pod pojmem biologická stopa?

 Biologická stopa je jakýkoli buněčný materiál, který se najde na místě činu.

 Může se jednat o krev, sliny, sperma, tkáně či vlasy, ale i »neviditelný« buněčný materiál, což jsou např. odloučené epiteliální (kožní) buňky zachycené na předmětech, s nimiž pachatel manipuloval.

■ Lze popsat DNA profil? Jde o složenou číslici kombinovanou s písmeny? Kolika místnou?

 DNA profil se odečítá z grafu na počítači sekvenátoru, kde jednotlivé »peaky« představují konkrétní variabilní úseky DNA, z nichž každý má své číselné označení. Výsledný DNA profil je pak soubor 16 položek (v současné době) tvořených dvojicí čísel (1-2 místných), oddělených lomítkem.

■ K čemu v praxi slouží porovnávání DNA profilů?

 Napomáhá k objasňování trestné činnosti. Například shoda DNA profilů pachatele a stopy nalezené na místě činu jasně říkají, že se pachatel na místě činu nacházel. Tato metoda tedy poskytuje důkaz, který vede k usvědčení pachatele, nebo naopak k jeho vyloučení. Běžně se tato identifikační metoda používá při určování paternity, tedy jak bylo výše řečeno určování otcovství.

■ Před nedávnem byla uvedena do provozu databáze profilů DNA. Jakou roli sehrává pro kriminalistickou praxi?

 Národní databáze DNA (ND DNA) funguje od konce roku 2001. Pro kriminalistickou praxi sehrává roli výjimečně důležitou, neboť umožňuje vyhledávat shody DNA profilů, a tak zjistit například vzájemnou souvislost různých trestných činů. Zjistí se například, že člověk, který dnes vykradl samoobsluhu, minulý rok znásilnil několik žen. Zároveň umožňuje i identifikaci neznámých lidských ostatků, pohřešovaných osob či určování otcovství. Je důležité, aby ND DNA obsahovala co nejvyšší počet profilů osob páchajících trestnou činnost, neboť se tím výrazně zvyšuje pravděpodobnost nalezení případných shod.

■ Je nějaká možnost vytvoření Národní databáze DNA? Měla by zahrnovat veškeré osoby žijící v ČR a nebo jen ty, které se dopustily nějakého trestného činu?

 Tato databáze v současné době slouží výhradně pro účely Policie ČR a obsahuje profily DNA polymorfismů osob obviněných, obžalovaných anebo odsouzených. Dále jsou v databázi uloženy DNA profily ze stop nacházejících se na místech neobjasněných trestných činů. O zahrnutí veškerých osob žijících v ČR se zatím neuvažuje a neexistuje ani žádná legislativní úprava, která by to umožňovala. Navíc by to bylo velmi nákladné a vyžadovalo by to vybudování velkého pracoviště pro zpracování značného počtu vzorků.

■ Jak v praxi probíhá odebírání vzorků pro DNA a kolik stojí jeden odběr?

 Odebírání vzorků pro analýzu DNA se u lidí běžně provádí pomocí standardní odběrové soupravy, jejíž cena je přibližně 60 Kč. Takzvaný bukální stěr, neboli ster buněk z vnitřní strany tváře vatovou tyčinkou, je bezbolestný, rychlý a velmi dobře se analyzuje. Jedná se o neinvazivní a neintimní metodu, na rozdíl od odběru krve, který musí provádět zdravotnický personál. Bukální ster může zajistit policista nebo dotyčná osoba sama.

KRIMINALISTICKÝ ÚSTAV PRAHA

 Kriminalistický ústav Praha Policie ČR se systematicky věnuje šíření obecných i specifických informací, majících souvislost s kriminalistickou praktickou činností a metodami boje se zločinem. Tento ústav je oprávněn vykonávat znaleckou činnost v oborech elektrotechnika, chemie, kriminalistika, písmoznalectví a strojírenství například v těchto odbornostech: chemická expertiza, pyrotechnická expertiza, balistická expertiza, kriminalistická biologická expertiza, kriminalistická psychologická expertiza psaného (mluveného) projevu, kriminalistická expertiza videotechniky a videozáznamů, daktyloskopická expertiza, a mnohé další. Jak jej známe v dnešní podobě vznikl 12. prosince 1958, ale historie předchozích organizací, které se zabývaly vědeckými metodami ve spojení s kriminalistikou je mnohem delší. Začíná vlastně již v roce 1901, kdy I vzniklo Daktyloskopické oddělení u Policejního ředitelství v Praze, které bylo jedním z nejstarších v Evropě. Potřeba zkvalitnění pátrací služby i snaha po samostatnosti v oblasti kriminalistiky v činnosti četnictva vedla v roce 1922 ke zřízení zvláštního četnického oddělení u poznávacího úřadu Policejního ředitelství v Praze. V roce 1927 se osamostatnilo a pracovalo jako Ústřední četnické pátrací oddělení. Podle obsahu činnosti se dělilo na skupiny daktyloskopickou, fotografickou, specializace pachatelů, kriminální evidence, evidence cikánů a lupičů pokladen a další skupiny. Po několika dalších organizacích vznikl konečně v roce 1958 Kriminalistický ústav HS VB rozšířením Vědeckotechnického odboru HS VB a stal se ústředním orgánem pro výkon kriminalistických expertiz na území ČSR. V současné době stojí Kriminalistický ústav Praha před úkolem »srovnat krok« s vyspělými státy, což se poměrně daří. Tento ústav si totiž mimo jiné vede úspěšně rovněž v oblasti mezinárodních odborných kontaktů. Do mezinárodní organizace ENFSI byl přijat 31.3.1998. Jako nováček se dlouho nerozkoukával a ještě v témže roce, konkrétně v září 1998, uspořádal v Praze první setkání expertů počítačové kriminality. S počítačovými expertizami a především s konstituováním odborného pracoviště měli specialisté z tohoto ústavu v té době již bohaté pětileté zkušenosti. V Evropě se před třemi lety zmíněnému fenoménu věnovalo údajně pouze pět institucí.

Zdroj: 21.století


zpět

Korejský guru klonování přiznal podvod

 Soul - Výsledky přelomové studie o výzkumu kmenových buněk a klonování, který uskutečňoval jihokorejský vědec U Sok-hwang, byly podvrhem.

 Oznámila to komise univerzity v jihokorejském Soulu, která prověřovala podloženost výsledků letos zveřejněné studie. U Sok- hwang se vzápětí za podvod omluvil a rezignoval na své místo na univerzitě.

 Devítičlenná komise Soulské národní univerzity prověřovala výsledky výzkumu po zpochybnění části výsledků U Sok-hwangova bádání a pokusů. Spolupracovníci experta obvinili, že klíčové závěry studie byly vykonstruované, a vyčetli mu, že poškodil pověst vědecké obce.

 Univerzitní vědci potvrdili, že zfalšováno bylo devět z 11 namnožených buněčných řad, o nichž U Sok-hwang v květnovém vydání amerického časopisu Science tvrdil, že je jako první na světě získal klonováním z kmenových buněk lidského embrya.

 "Upřímně se omlouvám lidem, že jsem je tak šokoval a zklamal," řekl U Sok-hwang novinářům při odchodu ze své kanceláře na soulské univerzitě.

 U Sok-hwang nicméně nadále trvá na tom, že se mu podařilo vytvořit technologii klonování kmenových buněk, které jsou uzpůsobeny přímo konkrétním osobám. To expertův tým údajně dokázal sloučením dědičného materiálu z kožních buněk pacientů a vaječné buňky bez jádra od dárkyně. Vznikla tak prý embrya v raném stadiu (blastocyty), z nichž údajně výzkumníci získali pro každého pacienta konkrétní linii kmenových buněk.

Zdroj: Aktualne.CZ


zpět

Korejská univerzitní komise: Výsledky klonování byly podvržené

 SOUL - Výsledky přelomové studie o výzkumu kmenových buněk a klonování, který se svým týmem uskutečňoval donedávna slavný jihokorejský vědec U Sok-hwang, byly podvrhem. Oznámila to podle agentury Reuters komise univerzity v jihokorejském Soulu, která prověřovala podloženost výsledků letos zveřejněné studie.

 Devítičlenná komise Soulské národní univerzity prověřovala výsledky výzkumu po zpochybnění části výsledků U Sok-hwangova bádání a pokusů. Jeho spolupracovníci jej obvinili, že klíčové závěry studie byly vykonstruované.

 Univerzitní vědci potvrdili, že zfalšováno bylo devět z 11 z namnožených buněčných řad, o nichž U v květnovém vydání amerického časopisu Science tvrdil, že je jako první na světě získal klonováním z kmenových buněk lidského embrya.

 "Na základě těchto skutečností nemohou být být údaje ve studii časopisu Science z roku 2005 nějakou chybou způsobenou prostým omylem. Nemůžeme na ně pohlížet, než jako na úmyslný podvrh za účelem zdání, že jde o 11 řad kmenových buněk při použití výsledků z pouhých dvou," prohlásila univerzitní komise.

 Ta rovněž uvedla, že u zbylých dvou řad bude s pomocí testů DNA zkoumat, zda jde skutečně o buňky naklonované z člověka. Zabývat se má rovněž dalšími údajně převratnými studiemi jihokorejského vědce. Ten v jedné z nich loni rovněž v časopisu Science tvrdil, že poprvé naklonoval lidský zárodek a letos v srpnu informoval o prvním klonu psa.

 Donedávna se předpokládalo, že U Sok-hwang dosáhl průlomového výsledku klonováním kmenových buněk, které byly uzpůsobeny přímo konkrétním osobám, v tomto případě vážně postiženým pacientům. Jeho prý tým údajně sloučil dědičný materiál z kožních buněk pacientů a vaječné buňky bez jádra od dárkyň. Tím prý vznikla embrya v raném stadiu (blastocyty), z nichž údajně výzkumníci získali pro každého pacienta konkrétní linii kmenových buněk.

 Sám šéf vědeckého týmu nedávno požádal vydavatelství časopisu Science, ve kterém vyšel v květnu zásadní článek o jeho výsledcích, aby text stáhnul kvůli problematickým fotografiím, jež jej doprovázejí. U Sok-hwangův tým totiž předtím upozornil list na to, že snímky, na nichž měly být buněčné řady rozličného charakteru, jich obsahují několik se stejnou DNA. Jeden z členů týmu dokonce tvrdil, že jej U Sok-hwang nutil, aby ve své laboratoři výsledky testů zfalšoval.

Zdroj: ČTK


zpět

Vědci rozluštili podstatnou část DNA vyhynulého mamuta

  LONDÝN - Podstatnou část genetického kódu vyhynulého mamuta se podařilo rozluštit týmu vědců z Německa, Británie a USA. Ze studie, která byla zveřejněna v internetovém vydání časopisu Nature, vyplývá, že mamut byl blízkým příbuzným asijského slona.

 Experti odhalili 5000 znaků, které tvoří mitochondriální DNA, tedy genetický materiál, jenž se nachází vně buněčného jádra a jenž se dědí po matce. Jde o dosud nejdelší řadu znaků DNA dekódovanou u živočicha z doby ledové.

 Mamut (Mammuthus primigenius) žil v Africe, Evropě, Asii a Severní Americe před 1,6 milionu let až 10.000 roky a se svou huňatou srstí byl na extrémní podmínky doby ledové dobře adaptovaný. Podle nové studie je mamut příbuzensky bližší slonu asijskému než africkému, kteří mají všichni jednoho společného předka.

 Experti zatím dekódovali části DNA několika savců z doby ledové, jejichž pozůstatky byly zachovány v permafrostu, ale žádnou tak detailně. V případě mamuta použili experti novou metodu, u které potřebují jen nepatrné množství zkamenělých kostí, v tomto případě 200 miligramů.

 Mitochondriální DNA je obzvlášť cenná pro studium evolučních vztahů mezi jednotlivými druhy. Kompletní mitochondriální DNA vyhynulého zvířete byla zatím dekódována pouze v případě nelétavého ptáka moa, který vymřel před asi 500 roky.

Zdroj: ČTK


zpět

Vědci nalezli změnu v DNA, v jejímž důsledku vznikli běloši

 Vědci konstatovali tento týden, že objevili drobnou genetickou mutaci, která v podstatě vysvětluje, jak se stalo, že se u lidí před desetitisíci lety poprvé objevila bílá kůže.

 Z práce vědců vyplývá, že k této minimální genetické mutaci došlo náhodou u jediného člověka poté, co lidé poprvé opustili Afriku, kde měli všichni hnědou kůži. Potomstvo tohoto člověka silně prosperovalo a všeobecně se rozšířilo po Evropě.

 Jde o skutečně minimální změnu: je to změna jediného písmene v kódu DNA. Lidský genom - kompletní instrukce, jak vytvořit lidského člověka - obsahuje 3,1 miliard písmen.

 Otázkou je, proč se tato genetická mutace tak rychle ujala. Někteří vědci argumentují, že lidé se světlejší kůží měli lepší možnost přežít v důsledku toho, že měli v kostech vyšší hladinu vitamínu D; jiní argumentují, že dosud nezvyklí běloši byli v jinak černošské populaci atraktivní, a tak měli větší množství sexuálních partnerů, což vedlo k rozšíření bílé rasy.

 Genetika za posledních deset let zjistila, že že rozdíly v genetickém kódu jsou naprosto minimální, ve srovnání s genetickou rozrůzněností, jaká existuje v každé jednotlivé rasové skupině.

Zdroj: BL


zpět

Vědci chtějí vypracovat genetickou mapu rakoviny

  WASHINGTON - Genetickou mapu rakoviny, která by pomohla nalézt její spouštěcí mechanismy a nové druhy léčení, chtějí vypracovat američtí vědci. Je to smělý záměr, řekl o projektu v hodnotě 100 milionu dolarů šéf genetického výzkumu Národním ústavu zdraví (NIH) Francis Collins.

 Zjistit genetický kód rakoviny je mnohem složitější, než zmapování lidského genomu. Ale již nyní existuje technologie, která může konečně vystopovat genetické změny nezbytné k tomu, aby propuklo asi 200 nemocí, které kolektivně označujeme jako rakovinu, řekl Collins. Tyto znalosti jsou nezbytné k vývoji lepší léčby, dodal.

 V rámci projektu genomu rakoviny budou moci vědci nyní pracující odděleně sdílet své údaje v naději, že to urychlí objevy genetických mutací. Tříletý pilotní projekt, který financuje Národního ústavu pro výzkum rakoviny (NIC) a Národní ústav pro výzkum lidského genomu, se bude zaměřovat na dva nebo tři typy rakoviny, na nichž se vědci ještě dohodnou. "Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy byli lidé skeptičtí k možnosti, že stanovíme genom pouze jediného individua," prohlásil Collins. Aby se zmapovaly všechny geny podílející se na rakovině, "hovoříme v zásadě o tisících projektech lidského genomu", dodal.

 Ale nyní je ta správná doba, prohlásil. "Vzhledem k technologickému pokroku máme příležitost se skutečně podívat na rakovinnou buňku takovým způsobem, o jakém se nám nesnilo ještě před pár lety."

 Vědci již objevili mnoho genů, které hrají při vzniku rakoviny nějakou úlohu. Někdy může nádorové bujení spustit jediná genetická mutace, někdy vede jen k tomu, že její nositelé jsou k nemoci náchylnější. Další změny mohou určit, zda půjde o rychle bující nebo méně smrtící nádor, případně mají vliv na to, zda bude fungovat konkrétní léčba.

 Ale ke vzniku rakoviny obvykle vede asi deset kritických genetických změn, které tvoří dominový efekt a liší se zhoubností, uvedla letos již dříve pracovní skupina NIH. Podle ní vědci zjistili jen zlomek těchto změn.

 "Rakovinu je tak těžké porazit proto, že je tak složitá," řekla Anna Barkerová z NIC. "Existuje množství genetických změn, které pohánějí procesy tvořící rakovinu. A každá z těchto změn se může člověk od člověka trochu lišit."

 V boji s některými druhy rakovin u pacientů se specifickými chybnými geny jsou pozoruhodně účinné tak zvané cílené léky jako Herceptin, Gleevec, Iressa a Tarceva.

 Ale to se jedná jen o malý zlomek pacientů. Tyto léky však také potvrzují, že "když můžete najít klíčové změny, můžete také změnit klinickou praxi", řekla Barkerová.

Zdroj: ČTK


zpět

TPo třech měsicích se začali provádět testy DNA na obětech hurikánu Katrina

 New Orleans, stát Luisiana – (CNN) testování DNA musí neprodleně z ačít na stovkach dosud neidentifikovaných těl, které po sobě zanechal uragan Katrina, úředníci sátu tvrdí, že se již musí ulečít trápeí těm, kdo ještě stále čeká na zprávu od zmizelých blízkých.

 Kancelář státního koronéra v ponděli zdelila, že již byli již zapojené potřebné firmy pro provedení testů; a mluvčí státní policie státu Luisiana Lorenc Maklery řekl, že testování musí začít ihned.

 Coroner státu Lousiana, Dr. Frank Minyard vyjádřil minulý týden smutek, ohledne toho, že genetiské testy 263 těl po bouři z 29 srpna, ještě pořád nezačali.

 Teď, více jak po třech měsicích od katastrofy, se ještě pořád objevují nová těla – jako tělo přítele 88 letého Antonia Jacksona, které bylo objeveno v ponděli v New Orleans.

 „Podoboá se to bouřkám Katriny, nikdy to nekončí. My stále objedvujeme nová těla“, řekl Oliver Thomas s úřadu New Orleans.

 „My byjsme chtěli postoupit dál, abychom mohli začít s obnovou města. Ale je to velmi, velmi, velmi špatna a zoufala sitace“ .

 Metoda provádění testů:

Vědci využívaji testy pro to, aby identifikovali těla, vezmou DNA od blizkých příbuzných pohřešované osoby a porovnají ho s DNA profily těch, těla kterých se našla.

 Stovky lidi, již poskytly své DNA (výtěr z úst, krev), pro využití v testech, ze správy Boba Johansenna.

 „Do konce tohoto roku, bysme měli veilce pokročit ve zpráve identifikace těl“, řekl Johansenn.

 Dále prohlásil, že vědci a doktoři, mají dobrý základ pro určení identity asi 140 těl. Ostatní , dokonce i s použitím DNAtestu, by bylo jako „hledání jehly v stohu sena“ .

 Pře časem se jednalo o 897 neidentifikovaných těl, za smrt kterých byla oviněna Katrina. K 14 říjnu bylo 150 těl identifikováno. Katastrofa je zodpovědna za smrt více jak 1 200 lidi podlé pobřeží, 1000 z ních v Lousianě.

 Vzhledem k narůstajicímu tempu zrůstání počtu obětí a na neschopnost začít testování DNA. Jak řekl Johansenn toto testování bude poslední šance v identifikaci.

 Za testy DNA by měl zaplatit Kapital Federální Agentury pro Nouzové situace.

 Několik různých firem se budou starat o různé oblasti rovádění testů. Státní policie předala kontrakt na řízení projektu Dr. Amanda Sozer of Sozer, Niezgoda a Associaxi Annandale, z Virginie.

 Predtavitel Federální Agentury pro Nouzové situace řekla v listopadu, že testování DNA bylo vždy určeno k tomu, aby se našla shoda mezi najděnými těly a zbylími přibuznými. Tuto proceduru bylo řešeno nechat až nakonec, a ted, v půlce listopadu nastal zlomový čas, kdy je nutné ji uplatnit.

 Federální Agentura pro Nouzové situace se tehdy tázala sttátu, jestli je nutné podepisovat s každým testovaným smlouvu o testování, = tento proces by mohl zpomalit celou akci na 2 mesíce, anebo je možne beze všech formalit začít testování ihned.

 Jediná změna která by mohla podle Federální Agentury pro Nouzové situace nastat, bylo to, že by kompešnzace se mohli snižít ze 100 na 90 procent. Ale stát rozhod, že se procedura s uzavřením podepsaných smluv musí uskutečnit.

 Zdroj: CNN


zpět

Měla jsem dítě z vaječníků mé sestry

 (CNN) Stefany Jarber, ze státu Alabama, zjistila že nemůže mít děti ještě když byla mladou holkou. Ale před pěti měsíci porodila své první dítě, holčičku Annu Grace, po tom co dostala od své sestry dvojčete tkáně z její vaječníku. Tady je její povídání:

 V mých 14 letech jsem dostala diagnózu o předčasném přestání fungování vaječníků. Měsíčky byly neregulérní , a do 16 let, jsem musela projít hormonální terapii. Pokud bych zapomněla vzít prášek, měla jsem hned příznaky menopauzy, i s horkými výtoky apod.

 Mé doktoři tenkrát mi řekli, že jediným způsob mít děti pro mě by bylo využití rádcovského vaječníku. Ale jelikož mi bylo teprve 14, vůbec jsem se tím problémem nezabývala. Ale nakonec jsem si uvědomila , že chci být mamou, hlavně když jsem potkala svého manžela Kevina, když mi bylo 16. Když mi pořád neustále tvrdili , že já nebudu moct mít děti, má sestra Melany mi tenkrát řekla „ neměj starosti, já vám můžu svůj vaječník darovat“ . Nikdy před tím se nestalo , že by se ukázalo že by to pro mě udělala.

 V květnu 2003 se konala první procedura se zkumavkami a vaječníkem, od mé sestry, ale to se nepovedlo. Pak se stala procedura druha v srpnu téhož roku, a tentokrát se zamraženými embryi, které doktoři vzali dříve, ale to se také nepovedlo.

 Tehdy sem začala zkoumat svůj problém na internetu, hledala potřebné informace o lécích, apod. a náhodou jsem zahlédla na podobný případ v Číně, kdy žena obětovala jedno ze svých vaječníku své sestře – dvojčeti , aby ta mohla úspěšně porodit své děti. Napadlo mě, že to samé by se dalo provést i v mé situaci, využitím vaječníků Melan, která už má 3 své děti, dcery ve věku sedm, pět, a tři let.

 Udělala jsem ještě nějaká vyšetření a poznala jsem doktora Šermana Silbera z Messouri , který udělal podobnou operaci v roce 1979, a operovaná osoba pak měla 4 děti. A tak v prosinci 2003, jsem se kontaktovala s tímto doktorem a pověděla mu o mé situaci. Strávili jsme nad komunikaci měsíce, až nakonec v dubnu 2004 on provedl první proceduru.

 Pro Melany to znamenalo podstoupit laparoskopickou chirurgii, aby se vyndal jeden z vaječníků. pro mě to znamenalo 4 hodinovou operaci v nemocnici sv.Lukáše v San-Luise. Jednu třetinu tkání vaječníku doktoři přidali mě, a druhou třetinu nechali pro další vyšetření. jelikož já sem žádné vaječníky neměla, přemístění tkání z vaječníku Melany do mého těla probíhalo úspěšně.

 Jelikož jsem identická dvojčata, máme také stejné DNA, a proto šance, že mé tělo nepříjme její tkáně byl minimální.

 Po tomto zákroku jsem musela ověřovat úrovně hormonu každý měsíc, začala jsem znovu mít měsíčky a už v Září jsem byla těhotná. Anne Grace je teď 5 měsíců. Občas si myslím že mít ji je očividné, ale bez ní si už život nedovedu představit. Jen se na ni dívám a říkám si – Ona je Moje, ne něčí, ale moje.

 Touto operaci mě zachránili, je zvláštní si uvědomit, že jsem mohl pomoct jim v řešení záhady tohoto problému předčasné menopauzy. Je také zvláštní , že to co je v medicínských knížkách mohlo být jednou dokázáno nepřesnými fakty. My ve skutečnosti nevíme co je za další zatáčkou.

Zdroj: CNN


zpět

Labs Unsure Whether to Join Stem Cell Bank

 MADISON, Wis. (AP) -- The Bush administration's plan for a bank of federally approved stem cells unveiled here two months ago is being met with apathy, confusion and derision.

 The bank is funded by a $16 million National Institutes of Health contract and is meant to be a clearinghouse for the 22 human embryonic stem cell lines available at disparate labs around the world.

 But even the bank's organizers acknowledge they may never have access to half of those lines because of distribution disagreements.

 Researchers at the University of California-San Francisco, for instance, say they prefer at the moment to maintain and distribute their own federally approved lines rather than deposit them in the bank maintained by WiCell Research Institute, a nonprofit organization connected to the University of Wisconsin-Madison.

 ''My biggest concern is that there are choices in the world,'' said Renee Reijo Pera, who manages UCSF's two approved lines.

 Scientists in Israel, Sweden and Athens, Ga. -- who own the other stem cell lines not controlled by WiCell and its Singapore partner ES Cell International -- said they don't know about the bank's plans for quality control and distribution to participate now.

 ''We are in negotiations. No one has said that they aren't interested, but there's a lot of details to work out,'' WiCell spokesman Andy Cohn said. ''If they think for their business or for their interests it's better not to participate, it's their choice.''

 Other researchers, though, say it doesn't matter how many approved stem cell lines are ultimately placed in the bank because superior stem cell lines are available from other sources who developed them without federal funds.

 At a minimum, Cohn said the bank's Web site will be a place where researchers can easily order cells at a fraction of the current cost and get reliable information on their DNA makeup.

 Derek Hei, a UW-Madison researcher who helped land the contract, said the 11 lines the bank already has represent the best quality of those available for federal funding.

 Many scientists believe stem cells hold the promise for treating and curing such diseases as Parkinson's and Alzheimer's and eventually heralding a new era of regenerative medicine. But because human embryos are destroyed in the most popular process for creating the undifferentiated cells, religious conservatives tend to be opposed to creating new stem cells lines.

 In August 2001, President Bush announced on national television that the federal government would limit funding to research on all stem cell lines created by then.

 Today, those federally approved lines are viewed as antiquated and of inferior quality compared with those created after Bush's edict with private financing. One of the biggest problems with the federally approved stem cell lines is that mouse cells were used to keep them alive and are therefore unfit to be transplanted into people.

 So most researchers want to work with newer stem cell lines like those created at Harvard University without mouse cells.

 "If the current federal limitations stay in place, then the concept of a centralized stem cell bank is never going to fly," said Sean Tipton, spokesman for the Coalition for the Advancement of Medical Research, a coalition of patient and research groups. "Who wants access to suboptimal lines even if they are in one place?"

Zdroj: New York Times


zpět

Curry se nechtěl podrobit genetickým testům a Chicago ho vyměnilo

 4.10. 2005 10:17 Vedení Chicaga Bulls vyřešilo spory s Eddym Currym, jenž se odmítal podrobit kontroverzní lékařské prohlídce, tím, že basketbalistu vyměnilo do New Yorku Knicks. Dvaadvacetiletý Curry, jenž v minulé sezoně zmeškal třináct zápasů kvůli srdeční arytmii, ignoroval požadavek klubu, aby podstoupil testy DNA, které mohou odhalit případnou hrozbu smrtelného onemocnění srdce. Podle hráče by se jednalo o porušení jeho soukromí.

 NEW YORK - Bulls dokonce Currymu nabídli, že mu v příštích 50 letech budou ročně vyplácet 400 tisíc dolarů, pokud by testy odhalily srdeční vadu, kvůli níž by nemohl hrát basketbal. "Chtěli jsme mu ukázat, že máme starost o jeho zdravotní stav," řekl výkonný místopředseda Chicaga John Paxson podle agentury Reuters.

 "Nikdy bych na hřiště neposlal v dresu Bulls hráče, aniž bych předem neudělal všechno proto, abych si zjistil všechny dostupné informace. Můžeme se o genetických testech hádat, až zmodráme, podle toho, co vím, ale mohou pomoci najít nejlepší možné řešení," dodal Paxson.

 Součástí transakce má být přestup několika dalších hráčů z obou klubů. Jejich jména vedení Bulls a Knicks oficiálně oznámí na dnešní tiskové konferenci.

Zdroj: Sport.CZ


zpět

Tisíc poprav Američany neotřásá

 Washington - Každý desátý den je ve Spojených státech vykonána poprava. Zatím poslední, 999. odsouzený, byl popraven včera ve státě Ohio. Tisíc poprav za necelých třicet let však americkou společností nijak zvlášť neotřásá.

 Od ledna 1977, kdy po čtyřech a půl letech moratoria byly exekuce obnoveny, skončilo před popravčí četou, na elektrickém křesle, v plynové komoře a zejména s jedem v žilách 999 odsouzenců. Tisící přijde v nejbližších dnech. Otázka není zda, ale kdy a kde.

Trest smrti? Ano!

 Většina Američanů popravy schvaluje. Zastánci absolutního trestu poukazují na sto tisíc nevinných lidí za uplynulých šest let, nad nimiž se jejich vrazi také neslitovali. A na to, že neexistuje jediný důkaz justičního omylu. I když...

 Nejméně dva případy jsou sporné. Ortel smrti nad Larrym Griffinem a Rubenem Cantuem byly vynesené na základě svědectví jiných zločinců, kteří, jak se dnes ukazuje, zřejmě lhali. Vykonaný absolutní trest ovšem už nelze zvrátit.

Jistota? Nikoliv!

 Diskuse o trestu smrti se dnes více než na otázku, zda slouží hlavně jako odstrašující prostředek, soustředí na to, zda může mít stát jistotu, že nepošle na popraviště nevinného. "Máme soudní systém, který dělá chyby," říká obhájce jednoho z odsouzených Thomas Hill. "Pokud přijmeme toto tvrzení, musíme být připraveni na nevyhnutelnost, že někdo bude odsouzen za čin, který nespáchal."

 To je také hlavní argument odpůrců poprav. Připomínají, že od roku 1973 bylo z cel smrti osvobozeno 122 odsouzených, nejčastěji v posledních 15 letech, kdy se začaly používat moderní metody prověřování důkazů pomocí testů DNA.

 "Nemyslím, že jakýkoli rozumně uvažující člověk si na základě těchto údajů může být jistý, že dosud nebyl popraven žádný nevinný," prohlásil Barry Scheck, zakladatel Projektu Nevina, newyorské skupiny právníků, která usiluje o zbavování viny odsouzenců pomocí testů DNA. Ze 163 prověřovaných případů se jí to ve více než polovině podařilo, včetně 14 lidí čekajících na popravu. Podle Schecka je to jasný důkaz, že v celách smrti je příliš mnoho nevinných.

 Takový argument ale nezabírá na Charlese Rosenthala, obvodního prokurátora texaského okresu Harris, od jehož soudů doputovalo na popraviště 85 lidí. Tento počet je nejvyšší ze všech okresů Spojených států a až na Texas a Virgínii převyšuje i množství absolutních trestů vykonaných od roku 1977 v jednotlivých státech USA. Rosenthal si je zcela jistý, že "nikdo, s kým měl jeho úřad něco společného, nebyl skutečně nevinný".

Projekt Nevina

 Scherck z Projektu Nevina se ovšem domnívá, že prokurátorovo prohlášení pramení spíš z víry než faktů. Upozornil, že policejní laboratoř na zkoumání DNA v texaském Houstonu musela být před třemi lety zavřena, protože se přišlo na problémy se špatnou instruktáží personálu a se znečištěnými důkazy. "Jakou jistotu můžete mít, když jurisdikce, která posílá na popravu více lidí než kterákoli jiná, je plná nevěrohodných výsledků testů?," namítá Schreck.

 Jeho stanovisko ale zpochybňuje prověrka nařízená městskou prokurátorkou v St. Louis ve státě Missouri Jennifer Joyceovou. Na základě testů DNA ve 1400 případů byli osvobozeni tři lidé, z nichž žádný nebyl odsouzen k trestu smrti. St. Louis je město s vůbec nejvyšší násilnou kriminalitou v USA.

 V celách smrti nyní čeká přes 3400 odsouzenců, z toho 118 cizinců. Průměrná doba, kterou stráví ve vězení před popravou, je kvůli složitému odvolacímu procesu 15 let. Američtí kongresmani mají nyní na stolech dva návrhy zákonů omezují možnost odvolání odsouzenců na smrt k federálním soudům, což by mělo čekání na exekuci zkrátit. Kritici ovšem namítají, že tím vzroste pravděpodobnost popravy nevinných lidí.

Zdroj: Aktuálně.CZ


zpět

Téměř každé 25. dítě se narodí s vrozenou vadou

 PRAHA - Téměř každé 25. české dítě je postiženo vrozenou vadou. Jsou mezi nimi vady velice závažné i takové, které při dobré lékařské péči nemusí mít na kvalitu života téměř žádný či jen minimální vliv. V roce 2003, kdy se v Česku narodilo 93.600 dětí, byly v prvním roce života zjištěny u 3800 z nich. Zhruba čtvrtina postižených přišla na svět s několika zdravotními problémy najednou.

 Počet vrozených vad se v České republice podle Antonína Šípka z Ústavu pro péči o matku a dítě za 30 let statisticky téměř ztrojnásobil. Nárůst je zčásti dán tím, že se postupně sleduje více typů vad. Zároveň se zkvalitňuje diagnostika, takže řadu vad objeví lékaři dříve, například vady srdce a ledvin.

 Srovnání situace v ČR a v ostatních státech je složité, protože sledování výskytu vad se různí. Česká republika spolu s Dánském, Norskem, Islandem a Rumunskem patří mezi země se spíše vyšším počtem dětí, které jsou od narození handicapované.

 Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky se v roce 2003 nejčastěji vyskytovaly srdeční vady, kterými bylo postiženo 970 chlapců a 1040 dívek. U chlapců jsou poměrně časté vady pohlavních orgánů, u děvčat převládají vrozené deformity kyčle a nohou. Část novorozenců má defekty ledvinové pánvičky a močovodu. S Downovým syndromem se v roce 2003 narodilo 29 chlapců a 32 holčiček.

 Díky metodám prenatální diagnostiky se předloni podařilo odhalit vrozené vady plodu u 450 těhotných. Téměř tři čtvrtiny těchto těhotenství bylo na žádost ženy ukončeno interrupcí.

 Vznik vrozené vady je výrazně ovlivněn pohlavím dítěte a věkem matky. Na 10.000 živě narozených dětí připadlo 450 handicapovaných chlapců a 350 dívek. Nejrizikovější skupinou jsou mladé matky ve věku do 19 let a maminky ve věku od 40 let.

Zdroj: ČTK


zpět

Pomocí testů DNA se zkoumá, zda je Zarkáví mrtev

 Odborníci zkoumají vzorky z těl nalezených na místě bojů

 Irácké úřady se pomocí testů DNA pokoušejí zjistit, zda mezi oběťmi nedělních bojů v severoiráckém Mosulu, byl i vůdce Al-Káidy v Iráku Abú Músá Zarkáví.

 Irácký ministr zahraničí Hošjar Zibarí oznámil, že odborníci ve spolupráci s Američany zkoumají vzorky z několika těl, nalezených na místě střetů.

 Spojené státy a irácké bezpečnostní síly provedly ve městě razii proti povstalcům.

 Americký velvyslanec v Iráku almay Khalilzad nicméně prohlásil, že nevěří, že by byl Abú Músá Zarkáví mezi mrtvými.

 Zarkáví je Jordánec, na jehož dopadení USA vypsaly odměnu 25 milionů dolarů. V minulých dnech údajně působil v Mosulu.

 Jeho skupina je hlavní silou iráckého odboje, která ale útočí i mimo Irák. Naposledy provedla atentáty na hotely v Ammánu, při kterých zahynulo 57 lidí.

Zdroj: BBC


zpět

Analýza DNA potvrdila totožnost zavražděné dívky z Číčovic

 21.11.2005 KLADNO - Závěry analýzy DNA oficiálně potvrdily, že ostatky nalezené nedaleko Malých Číčovic u Prahy patří pohřešované šestnáctileté dívce z obce. Sdělila to středočeská policejní mluvčí Soňa Budská. K vraždě se dříve přiznal devatenáctiletý spolužák dívky. Hrozí mu až doživotní vězení.

 Zmizení dcery rodiče oznámili 27. října. Den předtím odešla za kamarády a slíbila se vrátit téhož dne do 21:30. Policisté zjistili, že navštívila benzinovou čerpací stanici Robin Oil v obci Středokluky, zpět do Číčovic dorazila asi v 00:30. Na křižovatce se údajně rozloučila s kamarády a odešla směrem k bydlišti.

 Kriminalisté nejdříve 6. listopadu našli lidskou ruku. Později na poli postupně nalezli hlavu, tělo a část nohy. Zatím se nepodařilo nalézt veškeré ostatky, podle policie je mohla odtáhnout lesní zvěř.

 Motiv vraždy zatím policie nezná. Mladík, spolužák zavražděné dívky ze střední školy ve Středoklukách, byl v době vraždy pravděpodobně pod vlivem drog, údajně lysohlávek.

 Podle mluvčí středočeské policie bylo proti dívce užito "kombinované násilí", jaké ale mluvčí neupřesnila. Mladík dívku zřejmě znásilnil, uškrtil a pak rozčtvrtil. Části těla zakopal na poli.

 Brutální vraždu mladé dívky, kterou spáchal její spolužák, řešili středočeští kriminalisté na začátku loňského roku. Dívka byla zavražděna loni 1. ledna mezi obcemi Kmetiněves a Hospozín nedaleko Velvar. Nalezena byla u potoka nedaleko silnice mezi poli. K činu se přiznal loni v září tehdy třináctiletý spolužák zavražděné, kterého usvědčily výsledky testů DNA.

Zdroj: ČTK


zpět

Genetici zveřejnili mapu rozmanitosti lidské DNA

 PRAHA 2. listopadu 2005 | 9:05 „Sen se uskutečnil!“ Těmito slovy ohlásil americký genetik Francis Collins završení první etapy mezinárodního projektu HapMap.

 Zveřejněním ve vědeckém časopise Nature a volným zpřístupněním v počítačové data dostalo lidstvo do rukou katalog variant lidské dědičné informace. Stál 138 milionů dolarů a na jeho pořízení se složily instituce ze Spojených států, Velká Británie, Japonska, Číny a Kanady. Jeho zdokonalená verze se očekává v příštím roce.

 Vědci už v něm ale začali pátrat po vlohách, které mají pro člověka bezprostřední praktický význam. Patří k nim například varianty genů zvyšující náchylnost k nemocem nebo k nežádoucím reakcím na některé léky.

Genetické jehly v kupce sena DNA  Každý z nás si nese ve svých buňkách molekuly DNA s více než 3 miliardami písmen genetického kódu. S výjimkou jednovaječných dvojčat nenajdeme mezi 6 miliardami obyvatel Země dva lidi se stejnou DNA. Lišíme se navzájem miliony písmen genetického kódu a díky tomu se odlišujeme i vzhledem a dokonce i chováním.

 Bohužel, tím výčet dědičně podmíněných rozdílů nekončí. Někdo dostal do vínku sklon k rakovině, jiný k Alzheimerově chorobě a další k infarktu. Většina těchto chorob je podmíněna dědičností z více než 40%. Některé, jako třeba schizofrenie, z více než 70%.

 Přesto není jednoduché dědičné vlohy pro tato onemocnění vystopovat. Je to tím, že pod kotel choroby přikládá své polínko celá kohorta genů. Pátrání po jehle v kupce sena je ve srovnání s pátráním po všech „podezřelých“ genech úplná hračka. Existuje asi 10 milionů variant lidských genů, které se na některém místě liší jedním písmenem genetického kódu a přitom se vyskytují alespoň u 1% obyvatel Země. Probírat se touto záplavou je sisyfovská práce Naštěstí se jednotlivé „jednopísmenné“ varianty sdružují v dědičné informaci do „sérií“, jimž genetici říkají haplotypy. Cílem projektu HapMap bylo vytvořit zevrubný soupis haplotypů.

První úlovky z HapMapu
 Jako výchozí materiál posloužila genetikům DNA 296 zástupců populací z Nigérie, okolí Tokia, Pekingu a z amerického státu Utah. Její analýzou vytipovali vědci zhruba 350 000 variant dědičné informace, které stačí k základní genetické charakteristice prověřovaných populací.

 Přínos takto vytvořeného katalogu variant lidské DNA názorně přiblížili v komentáři pro týdeník Nature David Goldstein a Gianpiero Cavalleri z Duke University v americkém Durhamu. Ti se snažili před čtyřmi roky zjistit, zda varianty genu SCN1A ovlivňují odezvu pacientů na léky proti epilepsii. Stálo je to dva roky usilovné práce.

 „Dnes vykoná stejnou práci během několika minut jednoduchý počítačový program tím, že prověří data v databázi HapMap,“ konstatují Goldstein s Cavallerim. Někteří genetici už vykutali „počítačovým rýžováním“ z databáze HapMap významné objevy. Například tým vedený Josephine Hohovou z Yale University tak nalezl spojitost mezi variantami genu HF1 a degenerací sítnice, jež má v USA na svědomí největší počet případů slepoty.

 „Data z HapMapu využíváme teprve krátce,“ svěřila se Josephine Hohová časopisu The Scientist. „Jsme opravdu rádi, že je máme, protože jinak bychom museli gen HF1nesmírně pracně hledat. Ušetřilo nám to spoustu energie a času.“

Geny postavené na hlavu
 Tým genetiků vedený Stephenem Schererem z University of Toronto porovnal lidskou a šimpanzí DNA a našel překvapivě velké množství míst, kde se během evoluce vybrané kusy dědičné informace „vytrhly“, přetočily o 180o a opět se „vlepily“ na původní místo.

 Vznikla tak místa s převrácenou dědičnou informací, jež zřejmě v řadě případů významně zasáhla do vývoje člověka. V neposlední řadě u nás mohly tyto genetické „kotrmelce“ vyvolat náchylnost k chorobám, jaké našim nejbližším příbuzným z živočišné říše nehrozí.

 Donedávna znali genetici jen 9 míst, kde kusy lidské DNA provedly evoluční přemet. Schererův tým jich objevil 1576. Třiatřicet z nich obsahuje více než 100 000 písmen genetického kódu.

 Genetiky ze Schererova týmu překvapilo zjištění, že některé geny nemají „převrácené na hlavu“ všichni lidé. Některým z nás zůstaly tyto geny „nohama na zemi“. Patří k nim i gen, který se podílí na vzniku rakoviny tlustého střeva. Spojitost mezi „kotrmelcem“ genu a náchylností k nádorovému onemocnění ale zatím není jasná.

Zdroj: LN


zpět

Genetické tajemství žen je poodhaleno

 PRAHA 2.4.2005 Odborníkům se podařilo zjistit, že aktivní geny z jednoho chromozomu patrně určují rozdíly mezi jednotlivými ženami

 Vědci přečetli chromozom X - část dědičné informace určující ženské pohlaví. Odhalili geny hrozící vážnými chorobami i geny, které zřejmě pomohly člověku na výsluní evoluce.

 Někdy se muži a ženy chovají tak odlišně, jako kdyby ani nepatřili k jednomu biologickému druhu. Pokud jde o dědičnou informaci, vědci nevěřili, že by obě pohlaví dělila hluboká propast. Lidská DNA tvořená třemi miliardami písmen dědičného kódu se dělí na 46 porcí zvaných chromozomy. Vývoj pohlaví má u zárodků všech savců včetně člověka na starost dvojice „porcí“ označovaná jako chromozom X a Y. Ženy nesou ve všech svých buňkách dvojici „ženských“ chromozomů X. Muži jsou vybaveni jedním chromozomem X doplněným o „mužský“ chromozom Y.

Ženský chromozom - sídlo dědičných chorob

 Ve jménech obou chromozomů se odrážejí rozpaky, které vědci po staletí pociťovali při hloubání nad záhadami určení pohlaví. Mužský a ženský chromozom dlouho představovaly „velkou neznámou“. Ujaly se klíčové role při určování pohlaví předků dnešních savců jako naprosto rovnocenná dvojice už před 300 miliony roků. Následně prošly dramatickou přestavbou. Mužský chromozom Y o většinu své dědičné informace přišel. S 50 miliony písmen genetického kódu a zhruba stovkou genů patří mezi lidskými chromozomy k trpaslíkům. Ženský chromozom X naopak představuje „ostrov genetické stability“. Od dob, kdy se na Zemi objevili první savci, se změnil jen málo. Udržel si 160 milionů písmen genetického kódu a podle posledního „sčítání“ hostí 1098 genů. Mužský chromozom byl zevrubně prozkoumán v roce 2003. První detailní pohled do nitra „ženského“ chromozomu X nabídl tým britských a německých vědců vedený Markem Rossem z britského Wellcome Trust Sanger Institute na stránkách prestižního přírodovědného časopisu Nature až v polovině března letošního roku. Genetické „kutání“ v chromozomu X vyneslo na denní světlo čtyři stovky dosud neznámých lidských genů. Zároveň tu vědci odhalili stovku genů, které se po vymknutí z kontroly významnou měrou podílejí na vzniku zhoubných nádorů. Nejsou to jediné choroby, které mají na chromozomu X „trvalé bydliště“. Lékaři znají přinejmenším tři sta dědičných chorob, za jejichž vznikem se skrývá poškození genů sídlících na chromozomu X. „Tyto choroby se obvykle projevují u mužů, protože ti nemají geny na druhém chromozomu X, které by výpadek způsobený dědičnou poruchou kompenzovaly,“ říká Mark Ross. Příkladem onemocnění děděných na chromozomu X je chorobná krvácivost, některé typy svalových dystrofií, mentálních retardací a zřejmě i autismus. Vědci věří, že v „přečteném“ chromozomu X najdou geny podílející se na dalších chorobách. Jejich odhalení otevře cestu nejen k léčbě či prevenci dědičných onemocnění, ale snad i k očkovacím látkám proti rakovině.

Proč je každá žena jiná?

 Ačkoli se chromozom X vyskytuje v dědičné informaci u samičího pohlaví v „tandemu“, zástupkyně „slabšího pohlaví“ si této skutečnosti moc neužijí. Už během velmi časného vývoje se v každé buňce zárodku uloží jeden z dvojice Xchromozomů k spánku. Ortel padá na chromozom zcela náhodně. V některých buňkách usne jeden chromozom, v ostatních se k spánku odebere jeho protějšek. Každý z chromozomů může nést jinou variantu téhož genu. Buňky v těle samice se pak mohou chovat různě v závislosti na tom, který chromozom X v nich spí či naopak bdí. Názorným příkladem jsou tříbarevné kočky. Gen pro zbarvení skvrn na kožichu se nachází na chromozomu X a vyskytuje se ve dvou formách - černé a zrzavé. Buňky, které uspaly chromozom s „černým“ genem, se v kůži kočky prozradí rezavou barvou srsti. A naopak, buňky, kde se chromozom s „černým“ genem udržel v bdělém stavu, zajistí srsti černé zbarvení. Kocour s jediným chromozomem X nemá na vybranou. V závislosti na genu, který jeho chromozom X nese, může mít skvrny buď jen černé nebo jen ryšavé. Američtí genetici Laura Carrelová z Pennsylvania State University a Huntington Willard z Duke University zjistili, že ženský chromozom X upadá do notně neklidného spánku. Plná čtvrtina genů zůstává na uspaném chromozomu vzhůru. Pracují díky tomu na ženském chromozomu spojeným úsilím ve dvojicích. To může stát v pozadí některých rozdílů mezi pohlavími, protože muži mají jen jeden chromozom X a geny ženského chromozomu jsou v jejich těle odsouzeny do role „samotářů“. Nespavé geny z chromozomu mohou stát i v pozadí rozdílů mezi jednotlivými ženami. Dvě třetiny „ nespavých“ genů najdeme „vzhůru“ u všech žen. Rejstřík zbývající třetiny bdělých genů na spícím chromozomu X se u jednotlivých žen liší. Geny, které u některých žen pracují v tandemu, jsou u jiných žen odsouzeny k práci „o samotě“ a naopak. Jednotlivé ženy se liší dokonce i mírou probuzení genů na „uspaném“ chromozomu. Jeden a tentýž gen může u jedné ženy z 90 procent spát a u jiné být naopak ze 75 procent vzhůru. O tom, jak se tyto rozdíly projevují v běžném životě, nemají vědci zatím nejmenší tušení. Mnozí genetici jsou však přesvědčeni, že právě tady musíme hledat příčiny, proč mají ženy sklon k některým onemocněním. Genetici znají 221 genů, jejichž poškození dokáže vážně narušit lidský intelekt. Asi desetina těchto genů má domovskou adresu na chromozomu X. To je překvapivě hodně, když vezmeme v úvahu, že ženský chromozom nese jen pětadvacetinu všech lidských genů. Zdá se, že se genům „pro chytrost“ na chromozomu X obzvláště líbí. Huntington Willard je přesvědčen, že je to dědictví z počátků lidstva. Každá nová výhodná varianta genů má šanci přesvědčivě zazářit právě na X chromozomu. Projeví se plně u všech mužů, kteří ji s chromozomem X zdědí. Vzhledem k tomu, že jsou vybaveni jen jedním X chromozomem, nehrozí mužům, že by druhá - tedy „horší“ - verze genu účinek genetické novinky nějak maskovala. Muž vybavený výhodnou variantou genu na ženském chromozomu se proto dostával do výhody, plodil více potomků a genetickou inovaci rychle šířil na další generace. Z hlediska evoluce moderního člověka druhu Homo sapiens byly klíčové především ty geny, které předurčovaly člověka k vyšší inteligenci a dovolovaly mu účinnější spolupráci. „Pokud byla inteligence základním předpokladem našeho evolučního úspěchu, pak je zcela zákonité, že se geny pro tuto vlastnost vyvíjely právě na chromozomu X,“ říká Willard. Podle německého genetika Horsta Hameistera z university v Ulmu se rozvoj lidské inteligence výrazně urychlil také tím, že se u žen vyvinula dědičná schopnost odhadnout inteligenci nápadníků a vybrat si toho nejchytřejšího. Vlastní inteligence a schopnost najít si inteligentního partnera se vyvíjely a dědily ruku v ruce. Inteligence byla nejen výhodná, ale zároveň i vysoce žádaná. „Na chromozomX jsme se vždycky dívali jako na něco nudného,“ říká australská genetička Jenny Gravesová z Australian National University v Canbeře. „Teď je nám všem jasné, jak hluboce jsme se v něm mýlili.“

Zdroj: LN


zpět

Nejhledanější potkan světa byl dopaden

 PRAHA 21.10.2005 | 08:12 Čtyřměsíční hon byl úspěšně završen. Nejpronásledovanější potkan světa byl dopaden, oznámili novozélandští biologové v časopise Nature.

 Všechno přitom začalo dobrým nápadem: ekosystémy malých ostrovů u Nového Zélandu se často potýkají s nájezdy potkanů, kteří na nich páchají velké škody. Vybíjení hlodavců je nákladné, a i když vede k úspěchu, potkani se často vracejí. Třeba jenom v několika kusech. V příhodných podmínkách se ale rychle množí.

 Biologové z univerzity v Aucklandu se rozhodli pro agresivní přístup. Chtějí vyvinout metody boje proti "první invazní vlně", ve které je jenom pár potkanů.

 Na malý ostrov o rozloze 10 hektarů vysadili u pobřeží jediného potkana jménem Razzo. Vybavili ho rádiovým límcem a pak na něm začali zkoušet efektivitu různých tradičních druhů lovu. Deset týdnů se vyvíjelo vše podle plánu. Pasti sice nezabíraly, ale osamělý potkan se podle vysílače stále pohyboval po ostrově. Pak signál ustal. A další stopy potkaní přítomnosti objevili vědci až o týden později. Ovšem na jiném ostrově.

 Rozbor DNA z trusu prokázal, že Razzo doplaval v moři 400 metrů na vedlejší ostrov. Ustanovil tak podle Novozélanďanů dálkový rekord v kategorii hlodavců. Vědci vytáhli do boje se všemi zbraněmi. Dva měsíce se pomocí psů, jedů a oblíbených potkaních pochoutek (například arašídového másla) pokoušeli Razza dopadnout na 22 hektarech jeho nového domova. Osudnou se mu nakonec stala návnada z čerstvého tučňáka.

 Vědce výsledek překvapil natolik, že na původním malém ostrůvku vysadili dalšího potkana, aby zjistili, zda atletický výkon a úspěchy Razza v boji s lovci byly dílem náhody, či ne.

Zdroj: LN


zpět

Španělská chřipka znovu ožila

Vědci kompletně přečetli geny nejzhoubnějšího viru v moderních dějinách

 Přivedla 50 milionů lidí do hrobu a přesto se sama dočkala znovuzrození. Ve dvou krocích se na svět znovu vrátila španělská chřipka.

 Ve včerejším čísle časopisu Nature vědci popisují poslední tři chybějící geny viru, který po první světové válce zabil na světě přibližně 50 milionů lidí. A dnešní vydání časopisu Science obsahuje studii, která vykresluje "převtělení" této genetické informace ve skutečný chřipkový virus, které proběhlo v laboratořích v americké Atlantě.

 Poznávání genetické informace viru probíhá už několik let. Vede ji Armádní patologický ústav v americkém Marylandu. Tým pod vedením Jefferyho Tautenberga při rekonstrukci genů viru využil vzorků plicní tkáně z těla ženy, která na nemoc zemřela v roce 1918. Pohřbena byla do věčně zmrzlé půdy na Aljašce, proto se její tkáně zachovaly v pozoruhodně dobrém stavu.

 Přesto se z tohoto materiálu nemůže podařit rekonstruovat virus do "posledního šroubku". Virus obsahuje i jiný genetický materiál než ten uložený přímo v genech. To zní poněkud komplikovaně, ale jednoduše to znamená, že žádný organismus není výhradně určen jenom svou DNA.

 Přesto se vědcům podařilo přesně popsat všech osm genů, které virus chřipky z roku 1918 ve svém nitru nese.

Virus na onom světě neztratil na síle

 Genetickou informaci využil tým ze Střediska pro kontrolu a prevenci nakažlivých chorob na Floridě k sestrojení virů na základě těchto genů v laboratoři. Protože, jak jsme již uvedli, jenom geny k životu nestačí, tým pod vedením Terrence Tumpeye musel v některých ohledech vzít za vděk "náhradními díly" ze současných chřipkových virů.

 Zdá se, že dílo se podařilo: při laboratorních zkouškách se virus ukázal být vysoce nakažlivý. Neléčené nakažené myši po dvou dnech ztratily sedminu váhy a v jejich plicích biologové po čtyřech dnech našli 39 000krát více virů než u kontrolní skupiny, která byla nakažena současným chřipkovým virem, tzv. texaskou chřipkou. Po šesti dnech byly všechny myši nakažené chřipkou "a la ročník 1918" mrtvé. V kontrolní skupině nezemřela ani jediná.

 Ve vzorku lidských plicních buněk napáchal virus podobné škody. Po dvou dnech v jejich vzorku vědci našli 50krát více virů než ve vzorku s texaskou chřipkou.

 Laboratorní kultura viru má vědcům sloužit především jako srovnávací materiál: chtějí zjistit, jak se liší od jiných kmenů chřipkového viru a jaká kombinace genetických vlastností vedla k tomu, že se stal tak nebezpečným. Dále pomohou určit, které kmeny chřipkových virů vykazují podobné proměny a odkud virus přišel. Vědci se z rozboru DNA domnívají, že "španělská" chřipka se vyvinula přímo z některého kmene výhradně ptačí chřipky.

 Všech osm genů vykazuje významné odlišnosti od kmenů lidské chřipky. "Z kmenů chřipky napadajících savce se nejvíc podobá ptačí chřipce," říká Taubenberger.

 U jiných smrtonosných kmenů chřipkových virů, jako v roce 1957 nebo roce 1968, šlo o případ, kdy nový kmen vznikl v těle člověka, který byl zároveň nakažen lidským i ptačím virem.

 Podle některých odborníků výzkum kromě naděje skrývá i hrozbu. "Kdyby tahle věc unikla, představovalo by to krajní nebezpečí. A podobné věci v minulosti stávaly," obává se molekulární bioložka Barbara Rosenbergová. Naráží na aféru z nemocí SARS, která v Asii dokonce několikrát unikla z laboratoří se stejným stupněm ochrany, jako má laboratoř v Atlantě.

Chřipka může být nebezpečná biologická zbraň

 Dovést virus k nežádoucí svobodě mohou ale i lidé. "Tumpey a jeho kolegové vytvořili a zprostředkovali jinými postupy, s jejichž pomocí lze vyrobit virus představující snad nejúčinnější v současné době známou biologickou zbraň," řekl časopisu Nature bakteriolog Richard Ebright z Rutgersovy univerzity v USA.

 Právě nebezpečí zneužití jejich výzkumu bylo důvodem, proč vědci provádějící výzkum genomu "španělského" chřipkového viru přiznávají, že s uveřejněním svých výsledků váhali.

Proti jejich zveřejnění nebyly ani odpovědné americké úřady, které jenom doporučily s výzkumem pouze uveřejnit varování, že jde o záležitost veřejného zdraví.

 Důvody obav jsou jasné. Kdyby chtěla virus rekonstruovat jiná osoba nebo stát, "nutné technologie jsou dostupné", řekl Taubenberger. Riziko však podle něj stojí za to.

 Nikdo nemůže zaručit, že výzkum nebude zneužit. Ale věda je jedinou obranou před nebezpečím chřipkové epidemie. Ta podle mikrobiologů udeří velmi pravděpodobně. A to ne ze strany lidí. "V tomto případě je bioteroristou příroda," říká Taubenberg.

Vědci vytvořili postupy, kterými i jiní mohu vyrobit nejúčinnější známou biologickou zbraň

***

Smrtící virus se vrací k životu

 Vědcům z Patologického institutu americké armády se po několika letech podařilo úplně zrekonstruovat DNA viru tzv. "španělské chřipky", který po první světové válce zabil několik desítek miliónů lidí. Nejedná se o přesnou kopii, ale jenom o virus "velmi podobný", a podobně nebezpečný. Vědci tvrdí, že virus uchovávají v bezpečných laboratořích a projekt pomůže lépe se připravit na budoucí epidemie podobných nemocí. Skeptici upozorňují na fakt, že i sebelepší ostraha může zklamat.

 Španělská chřipka sužovala svět hlavně v letech 1918 a 1919 a zabila až 50 milionů lidí. Zákeřná choroba zasáhla i do politiky - přispěla k ukončení 1. světové války.

Vražedný virus španělské chřipky vstává z mrtvých

Ze vzorku plicních tkání oběti španělské chřipky, pohřbené od roku 1918 ve věčně zmrzlé aljašské půdě, získali vědci fragmenty RNA a proměnili je v DNA

Kousky DNA jsou seřazeny za sebou tak, aby popisovala celý genom: tato "úplná" DNA se pak vyrobí v laboratoři

Vytvořená DNA se vloží do lidských ledvinových buněk, ve kterých vzniknou desítky virových částic

Virem nakažené myši, umírají do šesti dnů

Zdroj: LN


zpět

Mimozemšťané se snadno mohou obejít bez vody

 Vzrušení, jež zavládlo po objevení vody na Marsu, vyvěralo z faktu, že existenci života nerozlučně spojujeme právě s vodním živlem. Odborníci ale varují před unáhlenými závěry. Mnozí jsou přesvědčeni, že se život mohl vyvinout i v prostředí, kde je voda vzácná nebo zcela chybí.

 Biochemické reakce, jež jsou základem života, mohou podle biochemiků probíhat i bez vody. Například bílkovinné enzymy popohánějí biochemické reakce s přispěním jen pár molekul vody a mnohé dokážou odvést práci i v jiných kapalinách. Některé bílkovinám podobné sloučeniny dobře fungují i v čistém metanolu.

 Steven Benner z Floridské univerzity v Gainesville dokonce nepovažuje vodu za ideální rozpouštědlo pro organické sloučeniny. Většina vazeb nezbytných pro dokonalé fungování molekul sloužících jako základní stavební kameny života se v ní rychle rozpadá.

 "Tak třeba ribonukleová kyselina jako kdyby přímo křičela, že nevzešla z vodního prostředí," říká Benner o molekule, která je ve srovnání se svou "příbuznou" DNA ve vodě extrémně zranitelná. Benner celkem vážně zvažuje možnost existence mimozemského života závislého na čpavku. Při tlaku jedné atmosféry je čpavek v teplotním rozmezí od -78 do -33 stupňů Celsia kapalný a rozpouští se v něm bohatý sortiment organických sloučenin. Ve vesmíru se vyskytuje tato sloučenina celkem hojně. Najdeme ji například v mračnech v atmosféře Jupitera. Ve směsi s vodou se může kapalný čpavek nacházet pod povrchem Saturnova měsíce Titanu.

 Další látkou nahrazující "mimozemšťanům" vodu může být formamid. Ten se vyskytuje v kapalném skupenství pod povrchem Marsu.

 Benner uvažuje i o exotičtějších látkách, například o dusíku či vodíku, které se vyskytují v kapalném skupenství na velkých planetách, jako je Saturn, Uran nebo Neptun. Vlastnostem vody se v mnoha směrech blíží i kapalný metan, který se nachází ve větších množstvích na Titanu. Na povrchu tohoto Saturnova měsíce zřejmě tekly a možná dosud tekou metanové řeky.

 Projekty americké vesmírné agentury NASA zaměřené na pátrání po mimozemských formách života se ale i v nejbližších letech soustředí přednostně na vesmírná tělesa, na kterých by se mohla vyskytovat voda v kapalném skupenství. Steven Benner a další vědci zaujatí existencí života bez vody proto upírají největší naděje k laboratorním pokusům. Chtějí při nich zkoumat chemické procesy, které umožní existenci života bez vody.

 "Míříme opravdu vysoko," uvedl Benner. "Chceme vytvořit život, který by se nezakládal na chemických reakcích, jakých využívají formy pozemského života. Jednoduše řečeno, když už nemůžeme navštívit cizí světy, stvoříme si je tady na Zemi," řekl Benner pro časopis Science.

Zdroj: LN


zpět

Vajíčka vypěstovaná z kůže

  PRAHA 3. října 2005 | 09:20 Vajíčko je nejvzácnější savčí buňka. Brzy to už nemusí platit. Kanadští vědci našli způsob, jak v laboratoři pěstovat samičí pohlavní buňky z obyčejné kůže.

 Účastníky kongresu o reprodukční biologii konaného v kanadském Quebecu čekal při referátu bioložky Julang Liové z University of Guelph šok.

 Kanadský tým kultivoval v laboratorních podmínkách buňky, z kterých se tvoří kůže na těle prasečího plodu, a donutil je k proměně v buňky nápadně podobné prasečím vajíčkům. Význačný americký reprodukční biolog John J. Eppig z Jackson Laboratory označil takto vypěstované buňky za "extrémně zajímavé a vzrušující". "Zdá se, že je možné získat pohlavní buňky z různých typů tělních buněk," prohlásil Eppig.

 Julang Liová a její spolupracovníci odebrali z prasečích plodů asi pět milionů kožních buněk a ty pak kultivovali ve speciálním živném roztoku.

 Většina buněk sedla na dno laboratorní misky a byla pro další kultivaci ztracena. Některé se však i nadále vznášely v živném roztoku a tvořily shluky, v jejichž centru rostla jedna velká buňka. Vědci přenesli tyto hrozny buněk do dalšího typu živného roztoku, který obsahoval pohlavní hormony podporující růst vajíček. Díky tomu narostla "centrální" buňka v některých hroznech do velikosti 0,10 milimetru a bezmála dohonila normální prasečí vajíčko, jež mívá průměr 0,12 mm. Vzhledem se tyto buňky nápadně podobaly vajíčku a vytvářely rovněž bílkoviny typické pouze pro vajíčka. Některé dokonce zahájily spontánně a bez oplození vývoj v embryo.

Vše kryje patent
 Studii týmu z University of Guelph zatím nepublikoval vědecký časopis. Utajeny zůstávají i podrobnosti kultivačního postupu, protože složení živných roztoků si nechali Liová a spol. patentovat. Přesto učinil quebecký referát Julang Liové na přítomné experty silný dojem.

 Největší vzrušení zavládlo v kongresovém sálu při promítání snímků vypěstovaných vajíček. Podle Hugha Clarka, který zkoumá vývoj savčích vajíček na McGill University v Montrealu, vypadaly buňky velmi dobře. Měly například vyvinutý ochranný bílkovinný obal, který je typický jen pro savčí vajíčka.

 Tým z University of Guelph ještě čeká hodně práce. Zbývá jim prověřit, zda takto získané buňky správně vyzrávají a zda přitom redukují svou dědičnou informaci na polovinu tak, jak to dělají všechny plnohodnotné pohlavní buňky. Zajímavé bude pozorovat chování vypěstovaných vajíček poté, co do nich bude vnesena spermie.

 Reprodukční biologie prožívá období dramatických změn. Po Jonathanovi Tillym z bostonské Massachusetts General Hospital, který odhalil, že u samic savců vznikají nová vajíčka po celý reprodukční život z buněk pocházejících z kostní dřeně, přichází Julang Liová s důkazem, že i v laboratorních podmínkách lze nasměrovat k vývoji ve vajíčka buňky, do kterých by to nikdo neřekl.

 Pokud se informace potvrdí, znamená to novou šanci pro léčbu neplodnosti a možná i dalších chorob. U kožních buněk plodu lze bez problému provádět cílené zásahy do dědičné informace. Po oplození vajíček získaných z geneticky modifikovaných buněk by se narodilo zvíře, které by zdědilo pozměněnou dědičnou informaci po matce. Velký zájem by byl například o ovce, které by díky cílenému zásahu do DNA produkovaly v mléce cenné léky.

Embryo vzniklé z kůže
 Kanadští biologové dokázali uměle vypěstovat prasečí vajíčka schopná dalšího vývoje. Z některých kožních buněk odebraných z kůže prasečího plodu a poté kultivovaných v živném roztoku se vytvořily shluky s velkou buňkou uprostřed. Po přenesení do dalšího typu roztoku čekal na výzkumníky šok: buňky v některých případech dosáhla velikosti běžného prasečího vajíčka. Podobný byl i vzhled.

 Vytvářely také bílkoviny typické pouze pro vajíčka. U některých z těchto buněk dokonce spontánně, tedy bez oplození, započal vývoj v embryo.

Zdroj: LN


zpět

Klíč k Downovu syndromu

 PRAHA 27. září 2005 | 09:51 Extra porcí lidských genů navodili britští vědci u laboratorní myši postižení odpovídající Downovu syndromu u lidí. Otevřeli tak novou cestu k boji s tímto těžkým postižením.

 Deset let tvrdě pracovaly vědecké týmy vedené Elizabeth Fischerovou z Neurologického ústavu v Londýně a Victorem Tybulewitzem z londýnského Národního ústavu pro lékařský výzkum a nakonec slavily úspěch. Získaly myši s postižením odpovídajícím lidskému Downovu syndromu.

 Tento vrozený defekt postihuje v průměru každé tisící narozené dítě a patří v lidské populaci k nejčetnějším. Syndrom byl poprvé popsán Langdonem Downem už v roce 1866 a od roku 1959 známe jeho příčinu. Každá buňka v těle zdravého člověka obsahuje 23 párů chromozomů - jakýchsi základních "porcí" dědičné informace.

 Lidé s Downovým syndromem se rodí s třemi kopiemi jednadvacátého chromozomu. Trpí slabomyslností a také celou řadou dalších zdravotních problémů, například. vrozenými srdečními vadami, poruchami funkce štítné žlázy, sklonem k leukémii nebo oslabením imunitního sytému.

Příznaky jako u lidí
 Vytvoření myši, která by si nesla v dědičné informaci obdobné postižení, není jednoduché. Myší dědičná informace je uložena na 20 párech chromozomů. Zhruba 250 genů odpovídajících lidskému chromozomu 21 má myš rozděleno mezi trojici chromozomů. Pro vznik Downova syndromu by proto bylo zapotřebí komplikovaně množit v myších buňkách vybrané úseky dědičné informace s "downovskými" geny. Britští vědci zvolili přímočařejší řešení a vnesli do dědičné informace myši téměř kompletní lidský chromozom 21.

 Myši s kódovým označením Tc1 nesou kromě kompletní myší dědičné informace i "přívažek" v podobě 92 % DNA z lidského chromozomu 21. Vyvolává to u nich široký rejstřík příznaků shodných s Downovým syndromem. Myši Tc1 mají slabší paměť a hůře zvládají úkoly vyžadující prostorovou orientaci. Trpí také stejnými vrozenými srdečními vadami jako pacienti s Downovým syndromem. Ty se zatím nepodařilo navodit u žádného pokusného zvířete a lékařům se tak otevírají nové možnosti pro výzkum léčby této vážné zdravotní komplikace.

 Zprávu o myších s Downovým syndromem otiskl prestižní americký vědecký týdeník Science. Odborníci vítají geneticky pozměněné hlodavce jako obrovský příslib pro výzkum a případnou léčbu Downova syndromu.

 "Je to první myš, kterou neváhám označit za vynikající model pro výzkum Downova syndromu," komentovala výsledky britského týmu americká genetička Julie Korenbergová z Kalifornské univerzity v Los Angeles.

Část buněk se "ubránila"
 K dokonalosti však myším Tc1 přeci jen něco chybí. Jejich dědičná informace neobsahuje kompletní lidský chromozom 21. Výzkum tak bude ignorovat některé geny, jež se mohou dodatečně ukázat jako důležité pro vznik Downova syndromu.

 Také "soužití" myší a lidské dědičné informace nemusí zůstat bez následků. V těle myší Tc1 vznikají podle lidských genů i lidské bílkoviny a ty mohou myším způsobit problémy, jakými člověk s Downovým syndromem netrpí.

 O tom, že myši Tc1 vnímají lidský chromozom 21 jako "cizorodý", svědčí fakt, že se jim lidská "porce" dědičné informace z některých buněk vytratila. Chybí například v plné třetině buněk mozku.

Zdroj: LN


zpět

DNA potvrdila, že Velíška zastřelil Lubina

 23. září 2005 1:00 Policisté získali jistotu, že vrahem střihače Michala Velíška je recidivista David Lubina. Potvrdila to analýza vzorků DNA nalezených na místě střelby a v Lubinově bydlišti. Michal Velíšek byl zastřelen v pražském parku. Stalo se to poté, co se zastal mladé ženy, kterou Lubina ohrožoval.

 Na místě činu zůstala ležet mikina muže, který na Velíška dvakrát vystřelil. Policisté na ní našli kořínky vlasů a předali je k analýze DNA.

 V Lubinově bydlišti v Hostouni na Kladensku pak zabavili jeho svršky a odebrali z nich další vzorky.

 "Porovnání genetického materiálu vyšlo jednoznačně," řekl včera mluvčí pražské policejní správy Ladislav Bernášek. David Lubina je vrahem z Karlova náměstí.

 "V Kriminalistickém ústavu na tom pracovali dnem i nocí, i u naléhavých případů to trvá déle," řekl jeden z detektivů, kteří v Praze vyšetřují vraždy. Lubina však policii stále uniká.

Zdroj: iDNES


zpět

Maso ze zkumavky

 Svět, ve kterém nebudou kuřata vězněna v bateriích velkovýkrmen, kde nebudou existovat jatka ani ptačí chřipka, je možný, tvrdí vědci. V budoucnosti se budou prý bifteky pěstovat v laboratoři. Vědci už učinili první kroky, napsal německý týdeník Der Spiegel na základě zprávy doktoranda Marylandské univerzity v žurnálu Tissue Engineering.

 Před dvěma lety poobědvali tři australští vědci na výstavě "Umění biotechnologie" ve francouzském městě Nantes "miniaturní polymery, naplněné buňkami žabího masa, flambované calvadosem". Umístili buňky žabích tkání na malé biopolymerové substráty, každý o velikosti asi tří centimetrů - a nechali je vyrůst v malé bifteky. Čtyři žáby, od nichž byly ty buňky odebrány, se na to dívaly z blízkého akvária.

 Rovnou tak vznikly kusy masa, určené k lidské konzumaci, aniž by pro to bylo nutno zabít nějaké zvíře.

 Vědci se snaží vytvořit obří bioreaktory, kde by se pěstovaly masné výrobky rovnou z buněčných kultur, čímž by se kuřecí a prasečí farmy, kravíny a jatka dostala do zemědělského muzea. Jednoho dne, tvrdí někteří vědci, by mohly být inkubátory masa standardním kuchyňským zařízením, v němž by si spotřebitelé sami pěstovali vlastní paštiku, párky a uzený salám.

 "Už dnes existuje technologie na výrobu tlačeného kuřecího masa," konstatuje zemědělský ekonom, doktorand Jason Matheny z University of Maryland. Vědci v Holandsku studují, jak realizovat další krok - od laboratorní výroby masa v průmyslové velkovýrobě.

 Holandské ministerstvo pro hospodářské záležitosti poskytlo 2 miliony euro pro výzkum v této oblasti univerzitám v Eindhovenu, v Utrechtu a v Amsterodamu. Masný průmysl na tento projekt přispěl dalšími 2,3 miliony euro.

 Zatím ještě vědci nezjistili, zda bude možné pěstovat samotné maso levněji než kolik stojí chovat zemědělská zvířata. "Avšal z vědeckého hlediska výrobě masa v laboratoři nic nebrání," konstatuje profesor Henk Haagsman, šéf vědecké skupiny v Utrecht University.

 Maso se v podstatě skládá jen ze svazků svalových buněk, s občasným výskytem tuku a spojovacích tkání. Kdyby bylo možné kultivovat tyto buňky v laboratoři a zkombinovat je ve správném poměru, maso ze zkumavky by se stalou realitou. Patent, který je základnou holandského výzkumného projektu, to definuje jasně: "Produkt bude mít strukturu a chuť libového masa, ale vznikne, aniž by musela zvířata trpět a aniž by vznikaly náboženské a etické či ekologické problémy, které vznikají v důsledku současné výroby masa."

 V současnosti se pěstuje maso ve zkumavce v porodním roztoku zárodků telat. Je to výživný roztok, který používají laboratoře po celém světě, neboť je nesmírně výkonným katalyzátorem pro pěstování buněk. Potíž je, že se v něm nedá vyrábět maso ve velkém množství pro domácí spotřebu, protože tento porodní roztok je potenciálním zdrojem prionů, které způsobují nemoc šílených krav. Kromě toho je to také nesmírné drahé. Američtí vědci odhadují, že kilogram masa, vypěstovaný v laboratoři v kravském porodním roztoku by stál asi půl milionu dolarů.

 Jedním z prvních úkolů vědců je tedy nalézt levný náhradní roztok, v němž by bylo možno maso pěstovat. Zřejmě si na maso ze zkumavky počkáme ještě několik desítek let.

Zdroj: Britské LISTY


zpět

Je rozumné používat pojem "rasa"?

 Platnost rozlišování lidí na rasy je předmětem živé debaty. Mnoho antropologů, využívajících biologického výzkumu, zastává názor, že běžně užívané definice lidských ras nemají podložený kategorizační základ. Argumentují, že definice rasy jsou nepřesné, náhodné, že jsou ovlivněny zvyky a v různých kulturách se různí. Jiní naopak považují rasu za platný pojem a argumentují, že pokusy zdiskreditovat rasovou klasifikaci jsou motivovány politicky.

 Prostřednictvím rozdílů mezi lidmi lze lidi rozčlenit na skupiny. Avšak příměsi ke skupinám brání takové analýze. Vztah mezi sociální a genetickou definicí rasy je složitý. Fenotypické (individuální) a genotypové (založené na genotypu) klasifikace si navzájem přesně neodpovídají. To, zda struktura lidské společnosti odpovídá dělení na rasové skupiny, je otázkou vědecké debaty a názory na to se v různých disciplínách různí. Někteří biologové dávají přednost termínu populace před rasou. Odmítání rasových názorů z devatenáctého století zahájil Franz Boas, zakladatel americké kulturní antropologie.Začátkem dvacátého století studoval vztah mezi rasou a výškou osob v New York City a zjistil, že děti přistěhovalců jsou vyšší než jejich rodiče. Dospěl k závěru, že výšku člověka neurčuje pouze jeho genetická výbava, ale i prostředí, v tomto případě zejména výživa. Boasův závěr byl od té doby mnohokrát potvrzen, zejména poté, co došlo k podstatnému vzrůstu výšky Japonců po druhé světové válce v důsledku podstatných změn ve výživě.

 V padesátých letech dvacátého století mnoho antropologů odmítlo vůbec existenci rasy jako biologického jevu.

Argumenty proti platnosti rozdělování lidí na rasy

 Mnoho vědců argumentuje, že z množství nezvratných důkazů vyplývá, že všechny lidské bytosti mají společného předka. Zadruhé, vědci poukazují na to, že existuje množství biologických rozdílů mezi lidmi, které nemají nic společného s rasou (například, krevní skupina). Posléze zdůrazňují, že genetické rozdíly mezi příslušníky téže rasy jsou často větší než průměrné genetické rozdíly mezi rasami. Například rozdíly v krevních skupinách v rámci konkrétních "rasových" skupin dosahují 85 procent, kdežto mezi různými rasami pouhých 15 procent.

 Někteří vědci argumentují, že v rámci "rasových" skupin existuje větší genetická rozrůzněnost než mimo "rasové" skupiny, a proto dělení lidí na "rasy" nemá taxonomickou hodnotu.

 Historikové, antropologové a sociální vědci často charakterizují lidské rasy jako sociální konstrukci. Mnozí z nich však přesto používají slovo "rasa" v neformálním každodenním styku. To bývá užitečné jako pracovní koncept rozdělování lidí na podskupiny, protože je obtížné řešit různé genetické mutace, spojené s rasou (viz cystická fibróza, nesnášenlivost vůči laktóze, Tay-Sachsova choroba a srpková anémie).

 V každodenní řeči rasa většinou charakterizuje populace, které je lépe definovat jako etnické skupiny. Například v mnoha částech USA se o Hispáncích či o Jihoameričanech hovoří jako o "rase", i když pocházejí z velmi rozrůzněných prostředí. V Evropě se někdy hovoří o tom, že Jihoevropané nejsou Evropané či běloši. V USA je "černoch" termín, který často popisuje lidi z velmi různých prostředí. V Evropě se často definují Romové či Turci jako rasově odlišní od bílých Evropanů, i když jsou tyto skupiny vlastně součástí kavkazského typu, pokud by se použilo starých rasových měřítek a měřil se jejich nos.

Argumenty pro existenci ras

 Někteří biologové jsou přesvědčeni, že rasové dělení není sociální konstrukt. Ve většině současného výzkumu jsou rasy definovány jako evoluční linie. Někteří vědci argumentují (Vicent Sarich a Frank Miele), že některé genetické odlišnosti mezi rasami jsou větší než genetické odlišnosti mezi člověkem a ostatními primáty. V současnosti se toto považuje za kontroverzní názor, avšak určitý počet vědců ho podporuje. Dělení na rasy v poslední době bylo podpořeno nejnovějším výzkumem na molekulární úrovni.

Zdroj: Britské LISTY


zpět

Mezi mužským a ženským pohlavím "skoro není genetických rozdílů"

 Vědecká studie, která právě vyšla v časopise American Psychologist, vyvolává vážné pochybnosti, kolik vrozených rozdílů mezi pohlavími skutečně existuje. Ze studie vyplývá, že jsou psychologické rozdíly mezi pohlavími malé, anebo vůbec neexistují. Ukazuje se, že kluci a holky jsou stejně dobří v matematice. Je známo, že dívkám během puberty silně stoupne pocit méněcennosti, ukazuje se, že totéž platí i o chlapcích. Ve většině případů komunikují pohlaví stejně - není pravda, že muži přerušují více a říkají o sobě méně.

 Je pravda, že ženy nedokáží dohodit tak daleko jako muži, že ženy nemasturbují tak často jako muži, ženy nevyhledávají náhodný sex tak často jako muži a ženy na sebe také méně často fyzicky útočí. Celkově studie dokládá, že více méně obě pohlaví začínají jako tabula rasa. Je velmi silnou argumentací pro to, aby byla obě pohlaví vychovávána stejně.

 Málo se tisk zabýval studií situace v 37 zemích světa, z níž vyplynulo, že čím více daný stát podporuje finanční nezávislost žen, tím méně se o ty ženy zajímají bohatí muži. Stejně pominuta médii byla jiná s tudie, podle níž trpí ženy v anglosaském (zamerikanizovaném) světě dvakrát tak častěji než ve Skandinávii, kde jsou si pohlaví daleko rovnější, upozornil v listu Guardian Oliver Jones.

Zdroj: Britské LISTY


zpět

Šimpanzi osvětlují vznik člověka

Tři zkamenělé zuby šimpanze pocházející z období před půl milionem let vyvolaly revoluci v názorech na vývoj člověka.

 Východní Afrika je rájem paleontologů. Právě tady se podařilo najít fosilie nejstarších předků člověka i prvních lidí. Odborníci dobře vědí, že východoafrická naleziště ještě nevydala všechny poklady a že tu zcela zákonitě musí dojít k dalším význačným objevům. Americká antropoložka Sally McBreartyová z University of Connecticut a její kolegyně Nina Jablonski objevily ve vyprahlé pustině u keňského jezera Baringo něco, co nikdo z jejich kolegů nečekal a popravdě řečeno ani nehledal - fosilie šimpanzů.

Člověk vznikl "na východ od ráje"

 Tři zuby staré půl miliony roků nevypadají na první pohled jako převratný nález. Přesto zatřásly stávajícími představami o evoluci lidoopů a vzniku člověka.

 Fosilie pravěkého člověka a jeho zvířecích předků jsou relativně hojné. Fosilie šimpanzů až do nálezu amerických antropoložek nikdo neznal. Vědci vědí, že se cesty šimpanze a člověka rozešly před šesti až osmi miliony roků a mají představu o tom, jakými cestičkami se následně ubírala evoluce člověka. Vývoj šimpanzů halí tajemství. Vědci vždycky předpokládali, že tito lidoopi obývali jen vlhké oblasti deštných pralesů, kde ostatky všech tvorů podléhají rychlé zkáze a fosilie se nemohou dochovat. Ostatky předků člověka, kteří žili na východě Afriky, však konzervovalo sucho, a proto přečkaly miliony let.

 Vlhký svět západoafrických pralesů oddělovala od východoafrických suchých plání Velká příkopová propadlina - dlouhé údolí, které stále klesá a jednou promění dnešní Somálsko v ostrov v Indickém oceánu. Právě tento maxipříkop měl před sedmi miliony roků sehrát klíčovou roli v oddělení lidské vývojové větve od větve vedoucí k dnešním šimpanzům. Předci lidí se ocitli na východ od propadliny v suchých savanách a museli se začít ohánět, aby přežili. Poradili si. V boji o život vyzkoušeli nové, do té doby nevídané evoluční triky - začali chodit po dvou, zvětšil se jim mozek, jejich ruka získala na zručnosti a mohli vyrábět nástroje. Stali se lidmi. Předci šimpanzů obývající západoafrický pralesní ráj, kde nebyla o potravu nikdy nouze, podobnému tlaku nečelili a zůstali zvířaty. Tři zuby objevené u jezera Baringo tyto představy vážně nabouraly. Dokládají, že před půl milionem roků žili předkové šimpanze v oblasti Velké příkopové propadliny, tedy v nehostinných končinách, jež jim měly být zapovězeny. "To je to poslední místo, kde bych nález šimpanzů očekával," přiznal antropolog Jay Kelley z University of Illinois v Chicagu. Zuby byly navíc nalezeny jen kilometr od místa, kde se našly zhruba stejně staré ostatky pravěkého člověka vzpřímeného. Lidé a šimpanzi nežili odděleně, ale prospívali vedle sebe. Co tedy nastartovalo u našich předků evoluci završenou vznikem lidské civilizace? A co zabránilo předkům šimpanzů, aby se ubírali podobnou cestou, když byli zjevně schopni adaptace na velmi různorodé podmínky? Je možné, že dávný obraz Afriky rozdělený Velkou příkopovou propadlinou na západní doménu šimpanzů a východní "království" lidí je zcela mylný. Ostatně už dříve se podařilo odhalit předky prvních lidí v západní Africe. "Neexistuje logický důvod, proč by se šimpanzi měli držet jen v pralesích," říká McBreartyová a doufá, že po ostatcích předků dnešních šimpanzů začnou na "nepravděpodobných" místech pátrat další vědci. Bez dalších kostí se skládačku ze života pravěkých šimpanzů nepodaří složit. Ze zubů se nedá vyčíst, jak jejich "majitel" vlastně vypadal. Samotné zuby se však nápadně podobají chrupu dnešního šimpanze učenlivého. Pokud žil před půlmilionem roků v Africe stejný šimpanz jako dnes, pak je tento lidoop jako biologický druh velice "trvanlivý". Náš vlastní druh Homo sapiens není starší než 200 tisíc roků a jeho předek Homo erectus žil na Zemi po dobu jednoho milionu roků.

 "Je tu šance, že najdeme ještě starší fosilie," tvrdí optimisticky Daniel Lieberman z Harvard University. A věhlasný paleontolog Tim White z University of California v Berkeley dodává, že to považuje jen za otázka času. Všichni odborníci ve skrytu duše hýčkají naději v nález ostatků šimpanze, který se oddělil od lidské vývojové větve před šesti až osmi miliony roků. Možná se to povede Sally McBreartyové, která se už v prosinci vrací pod žhavé keňské slunce, aby tam pokračovala v pátrání.

Jsme příliš podobní zvířatům

 Výzkum v Africe snad odhalí okolnosti, za jakých se ze společného předka vyvinuli lidé a šimpanzi. Podstatu těchto procesů se snaží poznat molekulární genetika. V květnu roku 2002 vyhlásil americký Národní ústav pro výzkum lidského genomu za prvořadý úkol přečtení kompletní dědičné informace šimpanze. Odborníkům bylo jasné, že tu nejde ani tak o lidoopa jako o hlubší poznání člověka, jehož dědičná informace byla nahrubo přečtena už v roce 2000. První bilance lidského genomu skončila tak trochu rozčarováním. Genetici původně u člověka očekávali mnohem více genů, než s kolika vystačí ostatní tvorové. Těmto "genům pro člověčenství" jsme měli vděčit za výsadní postavení mezi pozemskými formami života. Ukázalo se, že lidská DNA se od dědičné informace jiných živočichů příliš neliší. S hlodavci sdílíme asi 88 procent dědičné informace, s kurem domácím asi 60 procent. Pokud se spokojíme jen s přibližnou podobností, pak můžeme v lidském genomu najít obdobu plných 80 procent genů mořského bezobratlého živočicha sumky. S přečtením lidské dědičné informace vyvstala před genetiky naléhavá otázka: "Co z nás vlastně udělalo lidi?"

 Mnozí odborníci věřili, že odpověď se skrývá právě v rozdílech mezi lidskou a šimpanzí DNA. Ty nejsou na první pohled nijak dramatické. Porovnání po jednotlivých písmenech genetického kódu odhalilo mezi člověkem a šimpanzem rozdíl 1,23 procenta. Může se to zdát velmi málo, ale z celkového počtu tří miliard písmen genetického kódu tvořících lidskou i šimpanzí DNA to představuje miliony odlišných míst. Navíc tím nejsou rozdíly vyčerpány. Mnohem větší pestrost panuje ve vsazených a nebo naopak vypuštěných delších úsecích DNA. Tam dosahují rozdíly tří procent. Stejné diference odhalilo porovnání úseků, kde jsou části DNA zdvojeny, jako by se tam dědičná informace zakoktala. Lidé se liší od šimpanzů na milionech míst dědičné informace. Většina těchto rozdílů ale neměla pro vzestup člověka žádný význam. Jsou to jen náhodné změny v částech DNA, které tvoří jakousi "vycpávku" dědičné informace, v níž geny zabírají jen necelá dvě procenta. Genetici se vážně zabývají hned několika druhy změn dědičné informace, jež mohly vést ke vzniku člověka. První spočívá ve vzniku speciálních lidských genů, které má jen člověk a ostatní tvorové je postrádají. Prozatím jsme na takové "extra člověčí" geny nenarazili. Vědci odhalili několik desítek genů, kterými se od ostatních savců odlišují všichni primáti. Ty ale evoluci člověka neodstartovaly. Kromě lidí jsou jimi obdařeni nejen šimpanzi a ostatní lidoopi, ale také opice a poloopice (například madagaskarští lemuři). Další typ změn dědičné informace lze označit jako "mírný pokrok v mezích zákona". Představují jej modifikace zvířecích genů, které tak získávají nové, lepší vlastnosti. Výraznou proměnu prodělala během evoluce člověka celá řada genů. Nejde však o geny podílející se na stavbě mozku a jeho fungování. Ty se chovají z evolučního hlediska poměrně konzervativně. Nejdramatičtějšími inovacemi prošly u člověka geny pro boj s choroboplodnými zárodky, pro imunitní obranu a rozmnožování. Ani zdokonalování genů asi nehrálo v evoluci člověka hlavní roli, i když nelze vyloučit, že i drobné "korekce" mohly mít na funkci genů dramatický dopad. Jako příklad lze uvést gen FOXP2. Ten je u člověka ve srovnání s šimpanzem pozměněn jen na dvou místech, ale i to zřejmě stačilo, aby významně přispěl ke vzniku lidské řeči. Další teorie se opírá a starou pravdu, že "méně je někdy více". Podle ní lidoopům pro evoluci v inteligentní bytosti nic nechybí, ale naopak přebývá. Předci člověka o tyto "brzdné" geny přišli a jejich evoluce se rozběhla překotným tempem. Porovnání lidského a šimpanzího genomu odhalilo zatím 53 genů, které nám oproti šimpanzům chybí. Je mezi nimi i "startér" lidské evoluce? To se teprve ukáže.

Co hraje náš "orchestr genů"

 Dlouhodobým favoritem je teorie, podle které se lidská a zvířecí dědičná informace příliš neliší co do genů. Zásadní rozdíl spočívá v jejich řízení. U člověka některé geny "přidaly plyn", jiné naopak "přibrzdily". "Vypnuly motor" v některých tkáních a naopak v jiných orgánech "nastartovaly". Lidskou a šimpanzí dědičnou informaci si díky tomu můžeme představit jako dva skoro stejné symfonické orchestry, z nichž každý hraje něco úplně jiného. Bohužel, příslušné genetické "brzdy" a "plynové pedály", jež řídí činnost genů, se vzpírají odhalení a víme o nich poměrně málo. Proto i nejslibnější z teorií teprve čeká na solidnější potvrzení. Výzkum šimpanzí DNA bude pokračovat. Nezastaví se ani dočítání lidské DNA. Zároveň by měly být brzy k dispozici i kompletně přečtené dědičné informace makaka rhesuse a orangutana. Pátrání po původu člověka v hoře genetických dat tak bude přinejmenším stejně dobrodružné jako vykopávky v letitých usazeninách kolem jezera Baringo.

Člověk se liší od šimpanze na několika milionech míst dědičné informace
Zuby šimpanzů se našly nedaleko od místa, kde byly ostatky člověka vzpřímeného

***

Prapředci šimpanzů patrně promarnili šanci

 Antropologové vědí, že se cesty šimpanze a člověka rozešly před šesti až osmi miliony roků a mají i představu, jak k tomu došlo. Vlhké západoafrické pralesy začala oddělovat od východoafrických suchých plání Velká příkopová propadlina. Právě tento maxipříkop měl před sedmi miliony roků sehrát klíčovou roli v oddělení lidské vývojové větve od větve vedoucí k dnešním šimpanzům. Předci lidí se ocitli na východ od propadliny v suchých savanách a museli se začít ohánět, aby přežili. V boji o život vyzkoušeli do té doby nevídané evoluční triky - začali chodit po dvou, zvětšil se jim mozek, jejich ruka získala na zručnosti a mohli vyrábět nástroje. Stali se lidmi. Předci šimpanzů obývající západoafrický pralesní ráj, kde nebyla o potravu nikdy nouze, podobnému tlaku nečelili a zůstali zvířaty. Nové nálezy ale ukazují, že to mohlo být jinak.

Velká příkopová propadlina se zvětšuje i nyní a jednou promění dnešní Somálsko v ostrov v Indickém oceánu

Tři zuby, které vyvolaly revoluci

 Ve vyprahlé pustině u keňského jezera Baringo našli nedávno dvě americké antropoložky něco, co nikdo z jejich kolegů nečekal a popravdě řečeno ani nehledal - fosilie šimpanzů. Pouhé tři šimpanzí zuby staré půl miliony roků nevypadají na první pohled jako převratný nález. Přesto důkladně zatřásly stávajícími představami o evoluci lidoopů a o vzniku člověka. Dokazují totiž, že šimpanzi žili ve stejné době a ve stejném prostředí jako dávní předchůdci člověka.

Zdroj: LN


zpět

Lidský mozek se stále vyvíjí

 PRAHA 16. září 2005 | 08:40 Někteří lidé mají geny, které jim poskytují evoluční výhodu nad ostatními Část populace nosí geny, které se poprvé objevily teprve před šesti tisíci roky. Jde o důkaz pokračující evoluce. Na první pohled to vypadá, že se evoluce člověka dávno zastavila. Pravěký lovec mamutů jako kdyby dnešním lidem z oka vypadl.

• Alkohol poškozuje více ženský mozek
• Upravené geny na talíři
• Sex léčí tělo a mozek

 V tričku a kraťasech by mohl projít v pravé poledne Václavským náměstím a vzbudil by pozornost nejvýše svou atletickou postavou.

Zdání však klame.

 Čínský genetik Bruce Lahn působící na University of Chicago získal přesvědčivé důkazy, že evoluce člověka probíhá dál a zřejmě mění i lidský mozek. Bruce Lahn se soustředil na dvojici genů. Jeden kóduje bílkovinu zvanou mikrocefalin a druhý nese označení ASPM.

 Lidé postižení mutací jednoho z těchto genů se rodí s chorobně zmenšeným mozkem, s tzv. mikrocefalií. Vnitřní stavba mozku není při této nemoci výrazně pozměněna, ale mozek obsahuje méně buněk.

 Způsob, jakým oba geny regulují množení buněk v mozku, zůstává zahalen tajemstvím. Je možné, že každý gen spouští zcela odlišné pochody. Ze srovnání s obdobnými geny lidoopů vyplynulo, že se lidské varianty genů objevily a velmi rychle rozšířily v období vzniku prvních lidí.

 Lahn je přesvědčen, že změna funkce obou genů vyvolala náhlé zvětšení mozku, jež odlišuje první zástupce rodu Homo od jejich předchůdců z řad australopiteků.

 Ve svých posledních studiích prozkoumal Bruce Lahn nedávné evoluční osudy genů důvodně podezřelých z vývoje velkých lidských mozků. Prověřil gen pro mikrocefalin u zástupců různých etnik a objevil 86 variant.

 Jednu z nich neslo v dědičné informaci neuvěřitelných 33 procent vyšetřených lidí. Zbývajících 85 variant se vyskytovalo s četností od 0,6 do 6,2 procenta. Takový rozdíl zjevně není dílem slepé náhody.

 Vlastnictví oné jediné, velmi rozšířené varianty musí svým nositelům zajišťovat značnou evoluční výhodu. Velkým překvapením je nízké stáří výhodné varianty genu. Poprvé se objevila v dědičné informaci lidstva zhruba před 37 000 roky, tedy v době, kdy lidé druhu Homo sapiens osidlovali Evropu.

 Podobné výsledky přineslo i zkoumání genu ASPM. Ze 106 odhalených variant se jedna vyskytuje u pětiny lidí, zatímco zbývající nepřekročily tři procenta. Evolučně úspěšná varianta genu ASPM je ještě mladší. Začala se šířit zhruba před 5800 roky.

Jsou Afričané méněcenní?

 Lidský mozek se podle Lahna stále vyvíjí a prošel díky genetickým změnám významnými inovacemi dávno poté, co se na Zemi objevili moderní lidé. Mnozí genetici však podrobili Lahnovy studie publikované v prestižním vědeckém týdeníku Science tvrdé kritice.

 Nepochybují o tom, že nejčastější varianty genu pro mikrocefalin a genu ASPM dávají svým nositelům významnou výhodu. Upozorňují však na skutečnost, že výhodné varianty genů nemusí vůbec ovlivňovat duševní výkonnost.

 Tyto geny můžou sehrávat významnou roli i ve funkcích jiných orgánů. K jejich rozšíření by došlo například i v případě, že naše předky chránily před některou z nebezpečných nakažlivých chorob.

 Odborníci se zároveň netají obavami z nevědeckých interpretací výsledků Lahnových studií. Evolučně výhodné varianty genů v zásadě chybí subsaharské populaci obyvatel Afriky. Samozřejmě je postrádá i většina obyvatel Evropy, Asie a Ameriky.

 Ve vzduchu proto visí rasisticky motivované závěry, podle kterých jsou původní obyvatelé Afriky z hlediska genetických dispozic pro fungování mozku "méněcenní".

 Stejně tak by mohli být na základě genetických analýz kastováni na "nadané" a "indisponované" i zbývající obyvatelé planety. Tato argumentace se však může nositelům "lepších" genů vrátit jako bumerang.

 Jak? "Evolučně výhodné varianty nás mohou předurčovat i k hlouposti," říká Lahn. "Já osobně o tom pochybuji, ale vyloučit to nelze."

Hloupost vítězí?

 Myšlenka, že hloupost evolučně zvítězí nad inteligencí, není nová. V roce 1994 ji představil americký psycholog Richard Herrnstein v knize The Bell Curve. V knize tvrdí, že míra inteligence je do značné míry dědičná.

 Vysoce inteligentní lidé si vybírají stejně disponované životní partnery. Většinou se věnují své profesní kariéře a dětí mají málo -pokud se pro jejich zplození vůbec rozhodnou. Na druhé straně "nepříliš chytří" lidé plodí kupy dětí, jež dědí nevalný intelekt rodičů.

 V důsledku tohoto procesu se nakonec inteligentní lidé ztratí v moři "nepříliš chytrých" a čeká je vymření. Herrnstein se nevyhýbal ani tvrzení, že rozdíly v genetických základech inteligence jsou patrné i mezi zástupci různých etnik.

 Většina genetiků a psychologů závěry Herrnsteina a spoluautora Murrayho ostře odmítá. Za chybný považují už základní předpoklad o značném vlivu genů na míru lidské inteligence.

Zdroj: LN


zpět

Objížďka na cestě k nové léčbě

Využití embryonálních kmenových buněk v medicíně bude zřejmě obtížnější, než vědci doufali.

Na vině jsou mutace.

 Embryonální kmenové buňky jsou příslibem pro léčbu chorob, s nimiž se současná medicína marně potýká. Buňky vypěstované z lidských embryí se v laboratoři neomezeně množí a přitom se za vhodných podmínek proměňují v kterýkoli z 230 typů buněk dospělého lidského těla. Lékaři doufají, že z nich pacientům vypěstují náhradu za buňky zničené chorobou nebo poraněním. K embryonálním buňkám upínají naděje diabetici, nemocní s Parkinsonovu chorobou či lidé ochrnutí po poranění míchy. Uplatnění embryonálních kmenových buněk v praxi však komplikuje řada problémů. Biologové uměli tyto buňky pěstovat jen na "živné vrstvě" z buněk myší kůže. Lidské embryonální buňky tak "nachytaly" některé myší molekuly a to prakticky vylučuje jejich použití v medicíně. Nové postupy už naštěstí dovolují pěstovat lidské embryonální kmenové buňky bez myšího "podkladu". "Znečištěné" však zůstávají nejstarší, a tudíž i nejdůkladněji prozkoumané linie. Vědci se proto pokoušejí "umazané" embryonální kmenové buňky "vyčistit".

 Ani první experimenty s léčbou nedopadají vždy na jedničku. Potkanům, kterým byla poraněná mícha "vyspravena" kmenovými buňkami, se sice částečně vrátil cit do zadních ochrnutých končetin, ale později začali trpět silnými bolestmi v předních, do té doby zcela zdravých tlapkách.

Náběh na rakovinu

 Tým vedený Aravindou Chakravartim z Johns Hopkins University v Baltimoru popsal v časopise Nature Genetics další závažný problém. Vědci ze Švédska, Kanady, Singapuru a USA prověřovali dědičnou informaci embryonálních kmenových buněk před a po intenzivním množení v laboratoři. Zpočátku byly embryonální kmenové buňky v pořádku. Po letech množení se však mezi nimi začaly objevovat buňky s vážně poškozenou DNA. Více než 90 procent buněk mělo pozměněno spektrum molekul nalepených na DNA. Míra "obalení" přitom rozhoduje o tom, zda budou geny "bdít" nebo zda "usnou". U pětiny buněk došlo k poškození dědičné informace mitochondrií, jež vyrábějí pro buňky energii. A polovina buněk poztrácela dlouhé kusy DNA a jiné si naopak zmnožila. Embryonální kmenové buňky sice vydržely mnohem více než jiné typy buněk, ale jejich dědičná informace byla podstatně zranitelnější, než vědci doufali. Některé z pozorovaných defektů jsou typické pro nádorové buňky a to vzbuzuje obavy. Léčba vyžaduje nejprve množení buněk v laboratoři a následně musí buňky dlouhodobě přežívat v těle pacienta. Přitom se dostávají do výhody buňky, kterým poškození v DNA dovoluje rychlé množení. Mohou nakonec převládnout a spustit v lidském těle nádorové bujení. "Není to dobrá zpráva," přiznal Chakravarti pro webové stránky vědeckého týdeníku Nature.

Budou třeba další buňky

 Zatím není jisté, zda by buňka s poškozenou DNA vytvořila v těle pacienta nádor. Chakravarti přesto doporučuje, aby vědci při prvních testech na pacientech využívali "čerstvé" embryonální kmenové buňky, které neprodělaly příliš mnoho cyklů buněčného dělení a mají dědičnou informaci v relativním pořádku. Zároveň se přimlouvá za genetické testy embryonálních kmenových buněk před jejich použitím. Expert na kmenové buňky Roger Pedersen z University of Cambridge nevnímá výsledky Chakravartiho studie jako alarmující. Za dobrou zprávu považuje zjištění, že čerstvé buňky mají dědičnou informaci v pořádku. Zároveň ale upozorňuje na mylnost představ, podle kterých věda vystačí s již vytvořenými embryonálními kmenovými buňkami a nebude muset pěstovat z lidských embryí nové. Po zákazu tvorby nových linií volá např. katolická církev nebo americká vláda, protože vnímají zánik embrya jako zničení lidského života.

Neslibovat příliš mnoho

 "Z práce ve vlastní laboratoři vím, že se s lidskými embryonálními kmenovými buňkami pojí ještě mnoho problémů, jež musíme pochopit a vyřešit dříve, než je budeme moci využít k jakékoli léčbě," prohlásil přední britský embryolog Robert Winston. Jeho názor sdílí i expert na lidské embryonální kmenové buňky Roger Pedersen. Oba jsou si jisti, že výzkum na tomto poli nakonec přinese nové možnosti léčby závažných nemocí. Varují však před přehnaným optimismem. "Kdy přesně a jak se embryonální kmenové buňky uplatní v léčbě? O tom teď můžeme nanejvýše spekulovat," tvrdí Pedersen. Podle Winstona mohou lidé snadno propadnout mylné představě, že už během několika let budeme lidskými embryonálními kmenovými buňkami léčit závažná onemocnění mozku, jako je například Alzheimerova choroba. "Léčba téhle nemoci představuje obrovský problém a kmenové buňky jej zřejmě nevyřeší," míní Winston.

Embryonální kmenové buňky mohou spustit nádorové bujení

Slibná, ale zrádná metoda

 Využití embryonálních kmenových buněk by v budoucnosti mohlo umožnit vypěstování náhrad za buňky zničené chorobou nebo poraněním. Práce mezinárodního týmu vědců vedeného Aravindou Chakravartim ale ukázala, že lidské embryonální kmenové buňky při množení mutují a stávají se náchylnějšími k národovému bujení.

Od vajíčka k "náhradním dílům" pro člověka

 Z oplodněného vajíčka se vyvine embryo, které po pěti dnech tvoří zhruba stovka kmenových buněk. Každá z nich se může proměnit ve více než 230 typů buněk, vyskytujících se v lidském těle.

Příklad využití vypěstovaných buněk

nemoc typ buněk

Alzheimerova choroba mozek
popáleniny kožní buňky
cukrovka slinivka břišní
leukémie kostní dřeň

Zdroj: LN


zpět

Genetický paperback

Nové metody umožňují až tisíckrát levnější přečtení DNA

 Jako levné brožované "čtivo" vedle reprezentační publikace vázané v kůži. Tak vypadají nově vyvíjené techniky čtení dědičné informace ve srovnání s metodami, s jejichž pomocí dnes genetici určují pořadí písmen genetického kódu v DNA různých forem pozemského života. Většina "čtenářů" DNA louská taje dědičné informace postupem vyvinutým v roce 1977 britským genetikem Fredem Langerem. Není to levná záležitost. V polovině 90. let stálo každé přečtené písmeno genetického kódu více než jeden dolar. Na určení pořadí "písmen" celé lidské dědičné informace vynaložilo lidstvo přes tři miliardy dolarů. Během luštění lidské DNA však probíhala permanentní technická revoluce a ta čtení dědičné informace tisíckrát zlevnila. Přesto jsou ke čtení DNA stále ještě potřeba horentní sumy. Vysoká cena genetických analýz tak brání zavedení mnoha výdobytků genetiky do všedního života.

Draze zaplacené bakterie

 Četbu dědičné informace prodražuje především velká spotřeba čtené DNA. Genetici si ji pořizují s pomocí bakterií, do jejichž dědičné informace zkoumaný úsek DNA vloží. Bakterie se v laboratorních podmínkách o překot množí a přitom kopírují kromě vlastních genů i podstrčený kus DNA určený ke čtení. George Church z Harvard Medical School a Jonathan Rothberg ze soukromé společnosti 454 Life Sciences se bez množení DNA bakteriemi obejdou a díky tomu srazili cenu čtení jednoho písmene genetického kódu na setinu amerického centu. Churchův tým si ověřil možnosti levného čtení DNA na střevní bakterii Escherichia coli. Rothberg a jeho kolegové přečetli levnou metodou původce pohlavní choroby Mycoplasma genitalium. Při levném čtení se DNA množí chemickými reakcemi probíhajícími v mikroskopických kapénkách vody. Snížená spotřeba chemikálií, redukce nároků na lidskou práci i prostor uspoří většinu nákladů. Metody ještě neodrostly dětským nemocem. Pro analýzy lidské DNA je třeba zvládnout čtení kousků DNA tvořených zhruba 700 písmeny genetického kódu. Stávající metody levného čtení dědičné informace ale dokážou "rozlousknout" porce nejvýše 110 písmen. Při nasazení úsporných metod navíc dochází k příliš mnoha chybám. Přesto považují odborníci obě techniky za počátek nové genetické éry, která dovolí zcela běžně určit, jaké varianty genů si každý z nás ve své DNA nese a uzpůsobit tomu například léčbu některých chorob.

Výsledky na počkání

 Národní ústav pro výzkum lidského genomu v americké Bethesdě by chtěl i s využitím těchto metod během pěti let snížit náklady na kompletní přečtení DNA savců na 100 tisíc dolarů a do deseti let se přiblížit ceně 1000 dolarů za kompletní savčí dědičnou informaci. Za těchto okolností přestane být čtení dědičné informace výsadou velkých výzkumných center nabitých nákladným zařízením. Dědičnou informaci nejrůznějších organismů začnou číst i malé laboratoře. Mohly by se jimi vybavit například nemocnice. Zároveň se genetické analýzy urychlí natolik, aby dodávaly výsledky prakticky na počkání.

 Nové způsoby mapování DNA předznamenávají dobu, kdy bude možné zcela běžně určit, jaké varianty genů si každý z nás nese, a uzpůsobit tomu léčbu

Zdroj: LN


zpět

Geneticky upravená řepka se může dovážet do EU

 BRUSEL 31. srpna 2005 | 14:13 Evropská komise povolila dovoz a další zpracování geneticky upravené řepky olejné GT73 amerického biotechnologického koncernu Monsanto. Plodina má být použita výhradně buď jako krmivo pro dobytek, anebo na průmyslové zpracování.

 Monsanto upravil řepku GT73 tak, aby byla odolná vůči herbicidům. Na povolení či zamítnutí vstupu na evropský trh se ministři členských zemí loni v prosinci nedokázali shodnout, takže nakonec mohla rozhodnout EK.

 Ve svém komuniké ujistila, že plodina se již široce využívá v severní Americe bez jakýchkoliv škodlivých následků pro lidské zdraví či životní prostředí. Povolení následovalo po důkladném zkoumání možného rizika a ujištění Evropské agentury pro bezpečnost potravin AESA, že geneticky upravená řepka je stejně bezpečná jako běžná řepka. Navíc výrobky s příměsí geneticky upravených organismů (GMO) musí být v EU jasně označeny, takže zemědělci a spotřebitelé budou mít při nákupu možnost výběru.

 Nicméně ekologická organizace Přátelé Země rozhodnutí komise odsoudila jako přehlížení obav z GMO a hrozby kontaminace běžných plodin, jak se již stalo v Británii. Současně vybídla členské státy, aby na upravenou řepku, jakož i ostatní GMO, uvalily národní zákazy.

 O GMO se uvnitř EU vedou tvrdé boje. Ministři životního prostředí EU v červnu zamítli žádost EK zrušit osm individuálních zákazů některých druhů geneticky modifikované kukuřice a řepky v Rakousku, Francii, Německu, Řecku, Lucembursku a Maďarsku. EK na zrušení zákazů naléhala kvůli sporu se Světovou obchodní organizací, stavějící se proti evropským restrikcím na GMO. Podle evropských předpisů mají členské státy právo odmítnout GMO povolené na úrovni EU, pokud prokážou jejich škodlivost.

 Ministři v červnu argumentovali především tím, že o typech kukuřice a řepky povolených koncem 90. let nemají dostatek údajů, aby se mohli se znalostí věci vyslovit.

 Česká republika nepatří k výrazným stoupencům ani odpůrcům GMO; podle ministra Libora Ambrozka je to i proto, že v českých klimatických podmínkách není o pěstování modifikované kukuřice velký zájem a kolem upravených odrůd řepky panují pochybnosti. Ve vědeckých kruzích však panuje pro GMO nadšení.

 Čeští rolníci letos prvně zaseli na 270 hektarech geneticky upravenou kukuřici Bt, odolnou vůči škůdci zavíječi, jde však dosud o nepatrnou plochu z celkové výměry orné půdy.

 V Česku je v současnosti povoleno několik GMO pro různé účely využití. Nejvíce početnou skupinou jsou organismy pro laboratorní použití na určitém pracovišti, které musí žádat o oprávnění ministerstvo životního prostředí. Dále je schváleno několik organismů pro účely polních pokusů na určeném pozemku při zajištění přísných kontrol.

 Nejpřísněji regulovanou skupinou jsou GMO určené pro uvádění do oběhu, tedy pro komerční pěstování. Pro použití v potravinách a krmivech je povolena geneticky modifikovaná sója. Ta se však v České republice nesmí pěstovat, dováží se jako surovina nebo ve formě polotovarů a výrobků z dalších zemí. Jedinou plodinou povolenou k pěstování v ČR je v současnosti Bt kukuřice.

Zdroj: LN


zpět

Náboženské zanícení určují geny

 WASHINGTON 16. března 2005 | 09:08 Jak hluboce je člověk věřící, nezávisí pouze na sociálním prostředí člověka a na výchově. V dospělosti rozhodují o religiozitě jedince spíše geny. Američtí psychologové to podle německého magazínu Der Spiegel zjistili na srovnání dvojčat.

 Jde o odvěký spor: Ovlivňuje člověka více jeho prostředí nebo geny?, ptá se Der Spiegel. Psychologové z Minnesotské univerzity v USA zjistili, že náboženské zanícení člověka s přibývajícím věkem stále více určují genetické faktory.

 Zatímco u dětí je víra v boha spíše otázkou prostředí, v němž vyrůstají, u dospělých přebírají hlavní úlohu geny, píše Jill Yablonská v odborném časopise Journal of Personality.

 Vědci pod vedením psycholožky se dotazovali 169 párů jednovaječných a 104 párů dvojvaječných dvojčat, která měla v dotaznících vyplnit údaje o svém náboženském životě: Jak často se účastní bohoslužeb, jsou-li věřící i rodiče a jakou roli sehrála víra v jejich dětství.

 Vědci posuzovali náboženskost na základě vnějších aspektů, jako dodržování církevních svátků, i na základě podrobností z osobního života, například podle četnosti modliteb. Z analýzy vyplynulo, že oba faktory v dětství závisejí spíše na prostředí než na zděděných vlohách.

 Ale v dospělosti to byly spíše genetické faktory, které se ovšem silněji projevovaly v psychice než navenek. "Stejně jako ostatní složky osobnosti je i náboženské cítění dědičné," řekla Yablonská. Navzdory vnějším vlivům v dětství a mládí je podle ní role víra v dospělosti stabilnější.

Zdroj: LN


zpět

Geny, které určují povahu

Vývoj mozku ovlivňuje charakter člověka

I geny hrají na náhodu. Proto můžeme i při neúprosné genetické logice být každý jiný.

 Každý člověk je jiný. Nelišíme se jen fyzickým vzhledem. Skutečné individuality z nás dělají kombinace temperamentu a nadání. V těch se liší i geneticky zcela totožná jednovaječná dvojčata. Je to jasný důkaz někdy opomíjeného faktu, že kromě genů formuje naši osobnost i složité předivo vnějších vlivů. Každý z nás má jiné životní zkušenosti, jinak se stravuje, chodil do jiné školy, vyrůstal v jiné rodině. Tým amerických vědců vedený Fredem Gagem ze Salkova ústavu v kalifornské La Jolla objevil další, dosud netušený faktor, který dělá z lidí osobnosti. Výsledky studie zveřejněné britským vědeckým časopisem Nature dokládají, že vyvíjející se mozek formují takzvané skákající geny. Jde o malé kousíčky DNA, které se namnoží a pak vmáčknou na nová místa dědičné informace. Mohou tak uspat, probudit nebo zcela zničit gen, který má na jejich novém působišti "trvalé bydliště".

 U člověka nacházeli genetici neklamné známky po "skákání" genů jen v pohlavních buňkách a v buňkách embryí na velmi nízkém stupni vývoje. Proto Freda Gagea zaskočilo, když přistihl při přeskocích geny v laboratorně pěstovaných buňkách z mozku plodu potkana. Mohlo by se něco podobného odehrávat i v mozku lidského plodu?

 Gage vybavil laboratorní myši lidským skákajícím genem a sledoval, co se bude dít v jejich zárodcích. Ukázalo se, že gen "hopsá" výhradně v mozku, ve varlatech samců a vaječnících samic. V jiných částech myšího těla zůstával způsobně sedět na místě. V nervových buňkách vznikajícího mozku si skákající gen vybírá za "místo doskoku" těsné sousedství genů. To nemůže být náhoda. Geny jsou velmi vzácný cíl - tvoří necelá dvě procenta celé dědičné informace. Navíc si lidský skákající gen oblíbil úseky DNA důležité pro vývoj nervových buněk. Jakmile se k nim dostane, začne s nimi "točit". V mozku lidského plodu tak mohou skákající geny náhodně zapínat, vypínat , tlumit, nebo naopak brzdit mnoho "usedlých" genů. Každému naskáčou na jiná místa a přispějí k tomu, jestli budeme kliďasové, či nerváci, jestli se narodíme s absolutním sluchem, nebo nám bude hudební talent odepřen. Zdaleka ne všichni vědci s Fredem Gagem souhlasí. Genetik Eric Ostertag z Pensylvánské university tvrdí, že na definitivní závěry je příliš brzy. Nelze vyloučit, že většina genetických skoků nepřináší žádný větší efekt. Navíc může lidský gen provádět v myších buňkách jiné skoky, než jaké podniká v lidském mozku.

***

Neposedné geny místo sudiček

 Co způsobuje odlišnost jednovaječných dvojčat? Co jiného než náhoda, říkají vědci. Za naše povahové vlastnosti snad mohou "skákavé" geny. Ty před narozením zamíchají naší genetickou informací a vytvoři do jisté míry náhodný "koktejl" naší povahy.

Zdroj: LN


zpět

Vědci objevili klíčové geny v boje proti HIV

 LONDÝN - Vědci objevili klíčové geny, které řídí boj těla s HIV. Jejich objev pomůže vědcům lépe porozumět tomu, proč někteří lidé mohou se symptomy nemoci AIDS přežít i mnoho let, zatímco u jiných se choroba vyvine rychle. Nová studie, která byla uveřejněna v časopise Nature, by podle vědců měla pomoci také při vývoji vakcíny proti viru HIV. Tento virus je schopen rychle mutovat, aby se vyhnul obranné reakci imunitního systému. To naopak vede k rychlému vývoji imunitního systému. Obyčejně tento proces vzájemné adaptace trvá tisíce let, poslední výzkumy však ukazují, že v případě HIV je to mnohem rychlejší. Britští a jihoafričtí vědci se soustředili na antigeny HLA, jež imunitnímu systému říkají, které buňky byly infikovány HIV a měly by být zničeny. Existují tři typy, delší dobu je však jasné, že geny typu B se vyvíjejí rychleji než typy A a C. Vědci shromáždili údaje od HIV pozitivních žen, které navštěvují prenatální kliniku v jihoafrickém Durbanu. HIV pozitivní ženy s ochrannou formou tohoto genu mají větší pravděpodobnost přežití a také je u nich menší pravděpodobnost přenosu viru na děti.

Zdroj: LN


zpět

Člověk a šimpanz mají téměř stejné geny

 Proč se lidé výrazně liší od živočišného druhu, který je naším nejbližším příbuzným

 Rozdíly v dědičné výbavě člověka a šimpanze jsou nepatrné. Přitom se inteligencí, podobou a chováním od lidoopů dost podstatně odlišujeme. Badatelé už našli pravděpodobné vysvětlení.

 Vědci už přečetli nejdůležitější pasáže genetického kódu šimpanze. Ukázalo se, že člověk má s tímto živočichem mnoho genů společných. Proč tedy šimpanz zůstává šimpanzem a člověk člověkem? To je jedna z nejzajímavějších otázek současné genomiky. V dnešním rozhlasovém pořadu Meteor se tomuto tématu věnuje profesor Václav Pačes z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR.

Proč se lidem nerodí šimpanzi?

 Odborníci se snaží srovnat úplnou dědičnou informaci člověka, tedy druhu Homo sapiens, s dědičnou informací šimpanze, a najít rozdíl, který nás činí inteligentními a dovoluje nám uvažovat abstraktně.Podstatné části šimpanzího genomu jsou již veřejně přístupné v databázích. Vědci však zatím nenarazili na zásadní odlišnosti, které by vysvětlily rozdíl mezi člověkem a šimpanzem. Drobné rozdíly samozřejmě existují, ty však najdeme i při porovnání genetických informací jednotlivých lidí - zajišťují, že nevypadáme všichni stejně. Tento takzvaný polymorfismus je mezi jednotlivci v lidské populaci poměrně silný. Na druhou stranu však není o mnoho větší než mezi člověkem a šimpanzem. A přesto se lidem rodí děti, šimpanzům zase šimpanzi. V dědičné informaci lidí je tedy určitý rozdíl zakódován, odborníkům se ho však zatím nedaří objevit. Při jeho hledání se soustřeďují především na to, zda člověk v porovnání se šimpanzem nemá přece jenom o nějaký gen míň nebo víc.

 Ukazuje se však, že pro lidský genom je charakteristická jiná zvláštnost. Jeden gen totiž může kódovat hned několik proteinů s odlišnými funkcemi. U lidí k tomu dochází mnohem častěji než u jiných organismů. Proto by se vědci v budoucnu měli zaměřit právě na vzájemné vztahy mezi jednotlivými geny. Síť těchto vazeb, které se dnes moderně říká networking, je u člověka mnohem komplexnější než u šimpanze. Aby se zmíněná síť přenášela z rodičů na jejich potomky, musí být určitým způsobem zakódována, tedy zapsána v genomu.

 Náznak vzájemného působení genů pozorují vědci už na nejnižších stupních života. Objevuje se například u bakterie Mycoplasma genitalium, která má vůbec nejmenší dosud poznaný genom - skládá se z pouhého půl milionu písmen dědičné abecedy. Genom člověka obsahuje tři miliardy písmen. Pokud by badatelé vyřadili z činnosti určitý gen, bakterii to výrazněji neovlivní. Ani "výpadek" jiného genového kolegy nemusí mít velký význam. Jestliže jsou ale vyřazeny dva geny současně, tak bakterie ztrácí schopnost množit se, a hyne.

 Zdá se tedy, že vzájemné působení dvou genů nebo jejich produktů, je i na nejnižší úrovni velmi důležité. Možná ještě významnější roli hraje u člověka. A třeba právě ve vzájemném působení genů tkví rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy. A potom bude velmi obtížné, dobrat se ke skutečné podstatě lidství.

Zdroj: LN


zpět

Genetika umí odhalit nevěru předků

 Analýzy dědičné informace vystopují příbuzenské vztahy stovky let do minulosti  PRAHA 9. června 2003 | 11:36 Moderní genetické testy odpovídají na otázky: "Měli jsme v rodině Vikinga?" nebo "Byl pradědeček indián?". V květnu roku 1999 zpřístupnili američtí mormoni prostřednictvím internetu obří databázi s údaji o 400 milionech lidí žijících v posledních pěti stoletích. Jejich server zkolaboval během několika hodin pod náporem zájemců toužících poznat své předky.

 Mormonům přikazuje pátrání po kořenech jejich rodů víra, a shromažďují proto údaje z matrik celého světa už od roku 1894. Jen díky moderním informačním technologiím je ještě možné s touto záplavou dat pracovat. Pouhé surfování po internetu k nalezení předků většinou nestačí.

 Mnohé údaje nelze jen tak zveřejnit. O tom se přesvědčili správci internetové stránky RootsWeb, kteří museli "uložit k ledu" osobní data 24 milionů obyvatel státu Kalifornie narozených v letech 1905 až 1995. Důvod? Stránky RootsWeb si oblíbily kriminální živly, které z nich čerpaly údaje k výrobě falešných dokladů a následným podvodům s kreditními kartami.

Křižákovi potomci míří přes Atlantik

 Americká rodina Cloughů vystopovala svůj původ až k rukavičkáři Richardu Cloughovi z velšského Denbinghu. Jeden ze sedmi Cloughových synů se ve 12. století zúčastnil křížové výpravy, při níž spolu s rytířským titulem získal i značný majetek. Jeho potomkům ale začalo být v Anglii těsno a v roce 1635 vyrazil jistý John Clough z rodného Londýna přes Atlantik do Salisbury v dnešním americkém státě Massachusetts.

 Právě on se stal zakladatelem klanu amerických Cloughů. Četní Cloughové dodnes žijí i ve Walesu, jenže američtí potomci Johna Clougha marně pátrali v archivech po dokumentech, kterými by doložili pokrevní pouto s velšskými jmenovci. Rozlousknutí tvrdého genealogického oříšku dostala za úkol britská firma Oxford Ancestors. Genetické analýzy odhalily, že i současní velšští Cloughové odvozují svůj původ od rukavičkáře Richarda. Testy zároveň prokázaly, že to zdaleka neplatí o všech amerických nositelích tohoto jména. Například rodiny Cloughů z Alabamy či Severní Karolíny zřejmě nemají s rodem středověkého rukavičkáře nic společného. Naopak, k potomkům Johna Clougha patří američtí Clowové, kteří sice zkomolením přišli o původní podobu příjmení, ale neztratili typické znaky cloughovské dědičné informace.

Jméno pachatele z genů?

 V každém potomkovi se skládá dědičná informace rodičů jedinečným způsobem. Po deseti generacích už sdílejí lidé jen jednu miliontinu dědičné informace společného předka a nikdo si nemůže být jist, kde by měl tento zlomek genetického dědictví hledat.

 Z tohoto pravidla však existují dvě výjimky. První z nich je "mužská dědičná informace" obsažená na tzv. chromozomu Y. Ten získají od otce výhradně synové, zatímco dcery jej nikdy nedostanou. Chromozom Y se tedy dědí "po meči".

 Druhou výjimku představují mitochondrie. Tyto drobné "buněčné součástky" vyrábějí pro organismus energii a obsahují malé množství dědičné informace, která se dědí "po přeslici". Na další pokolení ji přenášejí jen ženy, protože nově počatý člověk dostane do vínku základní "balíček" mitochondrií z vajíčka matky. Spermiemi otce se mitochondrie, a tudíž ani mitochondriální dědičná informace, potomkům nepředává. Díky tomu se dědičná informace chromozomu Y a mitochondrií "neředí" a dědí se přímo po mužské či ženské linii. Skýtá tak velmi dobré vodítko pro genetické "stopování" předků.

Prezidentský skandál po 200 letech

 V roce 1802 předhodil novinář James Callender autorovi americké Deklarace nezávislosti Thomasi Jeffersonovi jeho pletky s otrokyní Sally Hemingsovou. V té době byl Jefferson prezidentem Spojených států (zastával funkci v letech 1801 až 1809) a na výpady tisku nereagoval.

 Po celé generace vedli historici spory o oprávněnost Callenderova nařčení. Mezi potomky Sally Hemingsové se tradovalo, že Jefferson byl otcem všech sedmi jejích dětí. Románek mezi třiačtyřicetiletým Jeffersonem a čtrnáctiletou otrokyní měl začít v roce 1786, když Sally provázela ovdovělého Jeffersona na místo vyslance USA do Paříže, aby se starala o jeho děti.

 Prezidentovi legitimní potomci tyto zvěsti vždycky vehementně popírali. Spor měly rozsoudit výsledky genetických analýz, které v roce 1998 provedl mezinárodní tým vedený americkým badatelem Eugenem A. Fosterem. Vědci nalezli genetické rysy typické pro Y chromozom děděný v mužské linii prezidenta Jeffersona a po těch pak pátrali na Y chromozomu mužských potomků Sally Hemingsové.

 Následníci jejího nejmladšího syna Estona narozeného v roce 1808 tuto jeffersonovskou variantu chromozomu Y mají. Postrádají ji naopak přímí mužští potomci staršího syna Madisona narozeného v roce 1805. Eston tedy mohl být prezidentovým synem, ale Madison nikoli. V té době ale žilo v Jeffersonově rodině asi 25 mužů, kteří nesli ve své dědičné informaci typickou "rodinnou" variantu chromozomu Y. Podezření padá i na část z nich. V neprospěch Jeffersona nicméně svědčí řada nepřímých důkazů. Například skutečnost, že dal svobodu všem dětem Sally Hemingsové, i když zbývající otroky do jednoho prodal, aby uhradil dluhy, v nichž dožíval.

 Už v 70. letech dokázali genetici sledovat cestu zvláštně pozměněné dědičné informace na chromozomu Y mezi potomky bednáře Francoise R., který emigroval v roce 1665 do Kanady z Francie. Pokrevní příbuzenství mužů s jedinečným bednářovým dědičným defektem dokazoval i fakt, že všichni nesli jeho příjmení. Náhodou se podařilo v Kanadě objevit další rodinu s totožnou genetickou změnou. Jenže ta měla příjmení odlišné. I tuhle záhadu vysvětlily genetické analýzy. Odhalily, že druhá rodina získala genetický rys někdy kolem roku 1830 prostřednictvím nemanželského syna zplozeného některým z bednářových potomků. Levoboček zdědil otcovu dědičnou zvláštnost, ale nikoli příjmení.

 Příkladů, kdy genetika nachytá s odstupem staletí dávné předky "in flagranti", najdeme mnohem více. Zakladatel firmy Oxford Ancestors Bryan Sykes prověřil dědičnou informaci britských nositelů svého příjmení a zjistil, že všichni jsou potomky muže, který žil před 700 roky kdesi v Yorkshiru. Typické znaky sykesovského chromozomu Y ale nesli tu a tam i muži jiných příjmení. Sykes usoudil, že to jsou potomci levobočků, které muži z rodu Sykesů v uplynulých sedmi stoletích zplodili. Lze odhadnout, že podíl mužských levobočků na potomstvu počatém Sykesy se v každé generaci pohyboval kolem jednoho procenta.

 Skutečnost, že muži dědí chromozom Y většinou zároveň s příjmením svého otce, přitahuje pozornost kriminalistů. Ti často nalézají na místě činu buňky pachatele, ze kterých mohou izolovat dědičnou informaci. Srovnáním dědičné informace nalezené buňky s dědičnou informací podezřelých osob se dá celkem spolehlivě určit totožnost pachatele. Jenže co když jsou podezřelí všichni muži obývající milionovou metropoli? I tady slibuje pomoc genetika.

 Pokud pronikneme hlouběji do tajů souvislostí mezi děděním příjmení a dědičností typických rysů "mužského" chromozomu Y, bude jednou možné vyčíst z výsledků genetické analýzy i příjmení zločince. Tento postup ale nepůjde uplatnit u žen a selže u mužů některých etnik, protože dědění příjmení po otci nebylo a není samozřejmostí. V Číně se sice dědí příjmení po otci už 5000 roků, ale v Turecku netrvá tato praxe ani 70 let. V Japonsku předávali samurajové svým potomkům příjmení už ve 13. století, prostí lidé však měli dědičné příjmení zakázáno až do roku 1868. Na Islandu dostává potomek dodnes příjmení odvozené od křestního jména otce, a příjmení se tu proto mění s každou další generací.

Máte v rodině Vikinga?

 Britští genealogové tvrdí, že většina lidí může vypátrat své předky nejdále do roku 1750. Ponor do hlubší minulosti je obvykle dopřán jen potomkům významných šlechtických rodů, o kterých se dochovaly příslušné záznamy. Pátrání po vzdálenějších předcích umožnila teprve molekulární genetika a vznik specializovaných společností.

 Například již zmíněná firma Oxford Ancestors nabízí analýzy, na jejichž základě se zájemce dozví, jestli v jeho žilách koluje krev Vikingů. Pro Brity je to celkem legitimní otázka, protože Vikingové podnikali v 8. až 11. století do Británie četné nájezdy a samozřejmě tu plodili i potomky. Neklamné "stopy" zanechali Vikingové například v genech obyvatel severoanglického pohoří Cumbrian Mountains. Kdo má 150 liber nazbyt, může se dozvědět něco o svých dávných kořenech z matčiny strany. Profesor Sykes došel k závěru, že původ drtivé většiny současných Evropanů lze odvodit od dávných nositelek sedmi typů mitochondriální dědičné informace. Z ryze obchodních důvodů dal Sykes těmto hypotetickým pramatkám jména Ursula, Xenia, Helena, Velda, Tara, Katrine a Jasmine a postaral se jim o publicitu knihou nazvanou "Sedm Eviných dcer".

 Cesta do minulosti prostřednictvím genetických analýz je jednoduchá. Zákazník vypíše šek na 300 liber ve prospěch Sykesovy firmy a pak už si jen setře z vnitřní strany tváře vzorek buněk odloupaných z ústní sliznice a zašle je do Oxfordu. Za pár týdnů dostane "ověřený certifikát vhodný k zarámování" s individuálním profilem svého chromozomu Yajménem jedné ze sedmi "Eviných dcer", jež byla jeho pramáti. Za příplatek 10 liber se navíc dozví, jestli mezi jeho předky "po meči" figuroval i norský Viking. Ženy ušetří, protože postrádají chromozom Y, a firma jim proto provede jen rozbor dědičné informace z mitochondrií.

 Obchod s genetickým odhalováním dávných předků navzdory skepsi expertů vzkvétá a firem, jako je Oxford Ancestors, přibývá. Rozšiřuje se i jejich sortiment. Společnost Family Tree DNA z texaského Houstonu nabízí za 319 dolarů provedení analýz, které mezi předky žadatele odhalí indiánského válečníka. Podobné testy zaměřené na analýzu mitochondriální DNA zase slibují nalézt indiánskou prababičku a tu přiřadit k jednomu z pěti základních typů mitochondriální dědičné informace typických pro původní obyvatele Ameriky. Jak jsou takové testy spolehlivé? To se liší případ od případu.

 Některé etnické skupiny nesou v dědičné informaci zcela jedinečné rysy. To platí například o dědičných židovských kněžích, tzv. kohenech. U nich stojí genetické důkazy o příslušnosti k rodu na solidních základech. Jindy ale nemají genetické testy valnou vypovídací hodnotu. Před několika lety musel americký genetik Rick Kittles zrušit firmu, která nabízela americkým černochům za 300 dolarů genetické testy, na jejichž základě by se dozvěděli, ze kterých končin Afriky, a dokonce ze kterého kmene pocházeli jejich předci dovezení do Ameriky v podpalubí otrokářských lodí. Odborníci usvědčili Kittlese z toho, že slibuje zákazníkům nemožné.

 "Interpretace výsledků genetických testů není vždycky jednoduchá," vysvětluje britský genetik Mark Jobling z University of Leicester. "Zákazníci podobných firem si často odnášejí domů jen výplody něčí fantazie." Člověk může sdílet velmi hrubě určené rysy svého genetického "profilu" s miliony lidí, s nimiž ho nepojí pokrevní pouto.

 Některé typy chromozomu Y jsou v lidské populaci hojně zastoupeny. Pokud dva muži sdílejí typ chromozomu Y, který je rozšířen ve 20 procentech populace, nevypovídá to o jejich příbuzenském svazku zhola nic. Ani ty nejlepší současné testy nezaručují dvěma nositelům shodné varianty chromozomu Y vyšší než padesátiprocentní šanci na společného předka v posledních 250 letech. To je spolehlivost nápadně připomínající výsledek losování hodem mincí.

Zdroj: LN


zpět

Bublan žádá, aby policie odebírala DNA i násilím

 PRAHA 8. června 2005 | 07:49 Situace lidí, kteří českým kriminalistům odmítnou odevzdat vzorky DNA, by se mohla značně zkomplikovat. Dnes se odmítnutí trestá pokutou v maximální výši 50 tisíc korun. V budoucnu by si policisté genetický materiál mohli od lidí podezřelých ze spáchání trestného činu vzít třeba i násilím.

 Ministr vnitra František Bublan totiž dnes předloží vládě návrh, který by umožnil odběr biologického materiálu i proti vůli podezřelého. Současná benevolentní praxe prý často způsobuje, že podezřelé osoby se odběru vyhýbají. "Policisté by mohli použít chvaty a hmaty a dotyčného přidržet, aby mu mohly být odebrány sliny," líčí detaily případného posílení policejních pravomocí Bublanova mluvčí Radka Kovářová.

 S násilnými odběry ale nesouhlasí ombudsman Otakar Motejl. Podle něj jde o "invazivní metodu a zásah do práv člověka."

Zdroj: LN


zpět

Test DNA pomohl neprávem odsouzenému. Po sedmnácti letech vězení

 WASHINGTON 23. prosince 2004 | 07:50 Téměř polovinu svého života strávil ve vězení 43letý Američan Brandon Lee Moon, než byl nyní propuštěn z věznice El Paso v americkém státě Texas. Test DNA totiž po 17 letech pobytu v trestnici prokázal, že nemohl spáchat zločin, za nějž byl odsouzen.

 Přesto propuštěný muž na americkou justici nezanevřel. "Všichni jsme jen lidé, jsme omylní a děláme chyby," řekl podle deníku El Paso Times. Při propouštění se mu omluvil okresní prokurátor Jaime Esparza.

 "Dnes je dobrý den pro pana Moona a špatný pro stát Texas, protože musíme přiznat, že pan Moon byl odsouzen neprávem," řekl. Na odsouzeného nyní čeká státní odškodnění za dobu strávenou ve vězení.

 Bývalý student žurnalistiky byl v roce 1988 odsouzen za znásilnění k 75 letům vězení. Při procesu jej oběť identifikovala a označila za pachatele. Teprve letos na jaře testy DNA prokázaly, že pachatelem nebyl.

 Moon chce nyní trávit čas především se svou rodinou a seznámit se důkladně se svým 19letým synem, s nímž uplynulých 17 let nesměl mít žádný kontakt.

Justice je omylná

 Není to zdaleka první případ, kdy se prokázalo, že byli v USA odsouzeni nevinní k dlouholetému žaláři nebo i k trestu smrti. Například v roce 1968 odsoudily bělošské poroty na Floridě černochy Freddieho Pittse a Wilberta Leeho za údajnou vraždu dvou bělošských zaměstnanců benzinového čerpadla. Devět let strávili oba odsouzení v cele smrti čekáním na vykonání rozsudku, než se k vraždě přiznal běloch Curtis Adams, který předtím nebyl odhalen ani na detektoru lži. Odškodné po půl milionu dolarů dostali až v roce 1998.

 Rovněž v roce 1968 byl Joseph Salvati odsouzen ke 30 letům vězení na základě zmanipulovaných materiálů agentů FBI za údajnou spoluúčast na vraždě jednoho z bossů bostonské mafie Edwarda "Teddyho" Deegana. Propuštěn byl až v roce 1997. Skutečnými vrahy mafiánského bosse byli dva informátoři FBI, kteří křivě svědčili proti Salvatimu a třem dalším nevinným odsouzeným v této kauze.

 Jak vyšlo najevo, Federální úřad pro vyšetřování tato fakta znal, dal však přednost krytí svých informátorů, a to i za cenu poslání čtyř nevinných lidí za mříže. Dva z neprávem odsouzených v tomto případu ve vězení zemřeli.

Zdroj: LN


zpět

DNA odhalila vraha dívky z Kmetiněvsi

K hrůznému činu se přiznal nezletilý chlapec

 MLADÁ BOLESLAV/PRAHA 10. září 2004 | 15:40 Kriminalisté odhalili pravděpodobného vraha třináctileté Barbory Němečkové z Kmetiněvsi na Kladensku. Výsledky testů DNA ukázaly na nezletilého chlapce, policie proto odmítá sdělit další podrobnosti. Hoch se k vraždě přiznal. Lidovkám to potvrdila středočeská policejní mluvčí Soňa Budská.

Vraždy s účastí nezletilých a mladistvých

13. června 1996 - Svého otce v hádce zabil sekerou šestnáctiletý syn v Konstantinových Lázních. Mrtvolu nechal tři dny v bytě, poté ji ukryl v lese.
19. června 1996 - Šestnáctiletý mladík v chatě rodičů na Domažlicku sexuálně zneužil a poté uškrtil devítiletého chlapce. Dítě mu bylo svěřeno do péče jako skautskému vedoucímu.
20. září 1997 - Novorozenou dceru asi udusila čtrnáctiletá dívka v Mariánských Lázních. Mrtvé novorozeně odhodila do koše v nemocnici.
29. ledna 1998 - Sedmnáctiletý chovanec Výchovného ústavu pro děti a mládež v Chrastavě ubil kusem dřeva vychovatelku. Další skončila v nemocnici. Soud mu uložil osm let vězení.
31. března 1999 - V Rakousku byli zatčeni čtrnáctiletá Češka a její šestnáctiletý krajan, kteří prý den předtím v německém Lindau zavraždili šedesátiletou ženu. Podle policie oběť rdousili a poté ubodali nožem kvůli penězům.
1. března 2004 - Šestnáctiletý žák učiliště ve Svitavách ubodal při hodině pedagoga. K činu se přiznal, motivem byla pomsta za domnělé křivdy. Soud prvního stupně studenta odsoudil k devíti letům vězení.
20. srpna 2004 - Nezletilý mladík zardousil v obci Písty čtyřiaosmdesátiletou ženu. Mladistvý se k činu přiznal.
12. srpna 2004 - Šest chlapců ve věku od 11 do 18 let se spolu s otcem dvou útočníků podílelo na vraždě jednaosmdesátileté ženy na Rychnovsku. Ženu ubodali nůžkami.

 Nezletilý chlapec podezřelý z vraždy dívky z Kmetiněvsi na Kladensku, na nějž ukázaly výsledky testů DNA, se policii přiznal. "Žádné osobní údaje o pachateli neposkytneme, protože je nezletilý," uvedl šéf republikových kriminalistů Petr Želásko. Nechtěl ani upřesnit, zda chlapec pochází ze stejné vsi jako dívka.

 Třináctiletá dívka byla zavražděna letos 1. ledna mezi obcemi Kmetiněves a Hospozín nedaleko Velvar. Útočník dívku pobodal a poté ji na poli znásilnil. Mrtvá ležela u potoka nedaleko silnice vedoucí mezi poli. Obě vesnice jsou od sebe vzdáleny zhruba půl kilometru.

 Obyvatelé vesnice se dobrovolně rozhodli podstoupit testy DNA. "Od počátku do současnosti bylo odebráno téměř 700 vzorků, přičemž okruh zkoumaných osob kriminalisté postupně rozšiřovali i na chlapce mladší 15 let," sdělila Lidovkám mluvčí.

 Policisté při pátrání porovnávali vzorky DNA se stopami, jež na těle dívky zanechal vrah. Pozitivní byl vzorek číslo 632. Vzhledem k věku pachatele, policie nebude poskytovat bližší informace, tedy ani jeho jméno.

 Vyšetřování skončí vzhledem k věku pachatele odložením. Poté bude možné podle Želáska využít dalších nástrojů, které umožňují české zákony. "Například může být nařízena ústavní péče, nápravné zařízení či psychiatrická léčebna, vše záleží na posudcích znalců," řekl Želásko.

Ministr uspíší prosazení návrhu na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti.

 Starosta Hospozína Petr Srb má ze zprávy o dopadení podezřelého smíšené pocity. Život v obci se totiž po lednové tragédii pomalu vracel do normálních kolejí, protože lidé přestávali věřit ve vypátrání vraha. Stejně tak nevěřili tomu, že by to mohl být někdo odsud či z blízkého okolí. Dlouhotrvající napětí z nejistoty nyní sice opadne, ale nastoupí další velmi nepříjemné pocity.

 "Pokud to bude opravdu někdo z okolí, tak je to hrozná rána. Nic takového jsme nepředpokládali," řekl. Sám žádné nové podrobnosti k případu neznal. Považuje ale za pravděpodobné, že nezletilý pachatel pochází z blízkého okolí. Podle něho mohou vzniknout nové obavy z toho, že vrah zůstane na svobodě a mohl by se dál pohybovat mezi lidmi.

 Podle ředitele kriminalistického ústavu v Praze Jana Hlaváčka byl při pitvě zavražděné nalezen pod nehty její levé ruky biologický materiál, který pocházel od cizí osoby. Při hledání možného pachatele policisté nejdříve odebírali vzorky pouze podezřelým. Pak se podařilo přesvědčit obyvatele obcí v okolí místa činu, aby dobrovolně přistoupili k plošnému odevzdávání vzorků. Tato metoda plošného screeningu byla podle Hlaváčka použita vůbec poprvé v historii české kriminalistiky.

 Pod vlivem dnešní informace se ministr spravedlnosti Pavel Němec (US/DEU) rozhodl urychlit svůj návrh na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. "Pozměňovací návrh předloží v Poslanecké sněmovně k vládou schválenému novému trestnímu zákonu," řekl Němcův mluvčí Petr Dimun. Po diskusi s odborníky ministr ještě zváží, zda hranici navrhne posunout z nynějších 15 na 14 let, či ještě níž.

Zdroj: LN


zpět

Evropané vyšlou na Měsíc vzorky DNA rostlin a živočichů

 LONDÝN 8. září 2004 | 08:40 Na Měsíc by měla být dopravena "Noemova archa" obsahující vzorek DNA každého rostlinného a živočišného druhu pro případ, že by byla naše planeta v budoucnu zničena například srážkou s asteroidem či jadernou katastrofou. Uvedl to přední expert Evropské kosmické agentury (ESA) Bernard Foing.

 "Kdyby došlo na Zemi ke katastrofální kolizi nebo k nukleární válce, bylo by možné (na Měsíci) nalézt vzorky biosféry Země včetně těch lidských," řekl Foing. "Potom by šlo znovu osídlit Zemi jako z Noemovy archy," dodal vědec ke své vizi jakési knihovny DNA na Měsíci. ESA chystá přistání své první sondy na Měsíci v listopadu a Foing je vedoucím evropských misí na Měsíc. Jeho názory by měly být tedy brány vážně, podotýkají internetové stránky BBC.

Zdroj: LN


zpět

Zemřel spoluobjevitel stavby DNA

 LOS ANGELES/LONDÝN 29. července 2004 | 20:55 Ve věku 88 let zemřel jeden z objevitelů struktury DNA a nositel Nobelovy ceny za lékařství Francis Crick. Známý biochemik podlehl ve středu v nemocnici v americkém San Diegu rakovině střeva. Oznámily to zahraniční agentury.

 Stavbu deoxyribonukleové kyseliny (DNA) objevili čtyři vědci. Crick a Američan James Watson, kteří působili v Cambridge, zkoumali strukturu z jednoho úhlu, zatímco Rosalinda Franklinová a Maurice Wilkins v Londýně zaujali více experimentální přístup. Objev struktury DNA byl průlomovým objev minulého století, který dal zásadní podnět biologii a položil základy nových přístupů v medicíně.

 Vedlo to postupně také k plné identifikaci lidského genomu, která se podařila loni. Franklinová byla první, kdo se domníval, že molekula DNA má strukturu spirály. Watson a Crick ve svém pojetí udělali druhý krok, když předpokládali, že spirála je dvojitá, s jedním řetězcem nukleotidů směřujícím dolů a s druhým nahoru.

 Crick a Watson zveřejnili svůj objev v dubnu 1953. Jejich článek začínal slovy: "Chtěli bychom navrhnout strukturu soli kyseliny deoxyribonukleové. Tato struktura obsahuje nové rysy, které jsou z biologického hlediska velmi pozoruhodné." Crick, Watson a Wilkins převzali Nobelovu cenu v roce 1962; Franklinová už tehdy byla po smrti.

 Crick se narodil v roce 1918 v britském Northhamptonu. Nejprve studoval fyziku, posléze se však obrátil k biologii. Od roku 1977 se v americkém ústavu Salt Lake zabýval otázkami lidského vědomí. Watson loni vyzval vlády, aby nezasahovaly do využívání genetiky a aby ponechaly na rozhodování jednotlivců, co si počnou se svými poznatky o genech.

Zdroj: LN


zpět

Vraha švédské ministryně usvědčuje DNA z vlasů

 STOCKHOLM/VÍDEŇ 25. září 2003 | 08:21 K zadržení nového podezřelého z vraždy švédské ministryně zahraničí Anny Lindhové vedly údajně výsledky analýzy DNA provedené na vzorcích jeho vlasů, které se policii podařilo získat. Mladý muž se nechal krátce po vraždě ostříhat. Zprávu o důkazech dnes ráno oznámil ve svém internetovém vydání švédský list Dagens Nyheter s odvoláním na blíže neuvedené policejní zdroje.

 Švédská policie ve středu zprostila veškerého podezření prvního zadrženého a propustila ho z vyšetřovací vazby na svobodu. Téhož dne zadržela jiného podezřelého, zhruba 25letého mladíka, jehož totožnost neuvedla. Tentokrát je si však podle zdrojů listu Dagens Nyheter jista, že jde skutečně o vraha ministryně Lindhové, která před dvěma týdny podlehla zraněním, jež jí nožem způsobil útočník během nákupu ve stockolmském obchodním domě.

 Nově zadržený muž si podle informací Dagens Nyhter nechal krátce po činu ostříhat vlasy a policie zajistila jejich vzorek. Právě analýza DNA prý přivodila průlom ve vyšetřování vraždy Lindhové, když stopy pachatelovy DNA nalezené na vražedné zbrani a čepici pohozené v obchodním domě souhlasily se vzorkem z vlasů.

 Dagens Nyheter k osobě domnělého pachatele dále uvádí, že zadržený se po činu snažil vyhledat psychologickou pomoc v nejmenované nemocnici, byl však odmítnut. Podezřelý prý měl problémy s drogami a je označován za samotáře s fixací na známé osobnosti. Do konfliktu se zákony se údajně dostal už dříve a byl označen za nebezpečného. Nový podezřelý podle svého obhájce spáchání vraždy popírá. Státní návladní dnes bude požadovat, aby na něj byla uvalena vazba.

Zdroj: LN


zpět

Zkouška DNA odhalila mnohonásobného násilníka

 PŘEROV, 12. srpna 2003 | 13:21 Přerovští kriminalisté zadrželi muže, který údajně v průběhu tří let znásilnil na Přerovsku čtyři ženy a zneužil jedenáctiletého chlapce. "K odhalení napomohla policii analýza deoxyribonukleové kyseliny (DNA)," řekla mluvčí severomoravské policie Dagmar Bednarčíková.

 Policie podle ní na případu dále pracuje a vyhodnocuje další dosud neobjasněné případy, které by mohl mít údajný pachatel na svědomí. "Jejich přesný počet neznám. Minimálně dva to ale budou," uvedla. Jedenatřicetiletý podezřelý je ve vazbě a hrozí mu až osm let vězení. "Muž byl zadržen už koncem května kvůli trojnásobnému znásilnění. Kvůli dalšímu vyšetřování, ze kterého vyplynuly další dva trestné činy, jsme tehdy případ nezveřejňovali," upřesnila.

 Prvního znásilnění se muž podle policie dopustil začátkem roku 2000 na okraji Přerova. Soulož si vynutil na sedmačtyřicetileté ženě. V červenci 2001 údajně donutil v parku v Přerově k orálnímu sexu devětadvacetiletou ženu. O rok později se měl téhož činu dopustit na dvacetileté dívce a třicetileté ženě. V jejím případě se údajně pokoušel i o soulož. "K jeho zatím nejzvrhlejším kouskům patří pohlavní zneužití z počátku května letošního roku. V odpoledních hodinách vylákal jedenáctiletého chlapce z Přerova do dřevěné boudy kolem kolejiště Českých drah Přerov. Donutil ho k orálnímu sexu," uvedla policejní mluvčí.

Zdroj: LN


zpět

Sklon k nevěře závisí i na DNA

 Malý kousek DNA určuje, do jaké míry jsou hraboši věrní svému partnerovi.  Američtí hraboši prérijní vynikají neobvyklou věrností. Už po prvním páření vzniká mezi samečkem a samičkou pouto na celý život. Samci jsou rodině věrní natolik, že dokonce pečují o potomky, což je mezi hlodavci jev zcela výjimečný. Samečci prérijního hraboše se tím výrazně liší od blízce příbuzných hrabošů pensylvánských, kteří se věrností partnerovi ani péčí o potomky příliš nezatěžují. Zcela odlišné chování obou druhů hrabošů má jednoduchý dědičný základ. Prérijní hraboši jsou vybaveni genem, podle kterého jejich nervové buňky vyrábějí velmi citlivou "anténu" pro příjem signálu v podobě hormonu vasopresinu. Po spáření se vylije do těla obou partnerů velké množství tohoto hormonu. Nervové buňky jej zachytí a hraboši si vytvoří na partnera silný "návyk" ne nepodobný drogové závislosti.

 Hraboši pensylvánští mají gen pro vasopresinovou anténu jiný a hormonální signál po jejich mozku "sklouzne" bez většího efektu. Vasopresinový základ věrnosti hrabošů prověřili vědci již před rokem pokusem. S použitím metod genového inženýrství vnesli nevěrným hrabošům pensylvánským do dědičné informace gen pro vasopresinovou anténu hraboše prérijního. Záletnického hraboše tak jednou pro vždy vyléčili z nevěry. Stejně jako u lidí je však věrnost diskutabilní pojem: věrní hlodavci nemusí být věrní vždy a za všech okolností. Pravdou sice je, že hraboši prérijní nejsou žádní donchuáni. Přeci jen se všichni nechovají úplně stejně. Někteří svým partnerům tu a tam "zahnou" a také rodinu zanedbávají více než jiní.

 Přijít individuálním rozdílům mezi jednotlivými prérijními hraboši na kloub se snažili biologové Elizabeth Hammocková a Lawrence Young z Emory University v americké Atlantě. Žádný gen pro větší či menší věrnost ale nenašli. Chování samců určovala délka jediného úseku dědičné informace, která se nachází mimo geny.

 V dědičné informaci savců včetně člověka tvoří geny jen nepatrný zlomek. Počet genů se odhaduje na 22 tisíc. Mezi třemi miliardami písmen genetického kódu zabírají jen o málo více než jedno procento. Rozsáhlé oblasti DNA rozprostírající se mezi geny označovali genetici dlouho jako "zbytečnou DNA". V poslední době se objevuje stále více důkazů, že některé části "zbytečné DNA" si takové pojmenování nezaslouží, protože jsou pro člověka a ostatní tvory životně důležité.

 Potvrzuje to i objev Elizabeth Hammockové a Lawrence Younga. Ti zjistili, že míru věrnosti hrabošů prérijních určuje délka tzv. mikrosatelitu. Tak označují genetici místo, kde se dědičná informace jakoby zakoktala a opakuje mnohokrát motiv tvořený až čtyřmi písmeny genetického kódu. Zakoktání může být tak důkladné, že se v jednom místě DNA nahromadí i stovky stejných krátkých motivů. Koktavé úseky dědičné informace nemívají většinou na život jejich nositele velký vliv. V případě prérijních hrabošů ale platí, že čím více se dědičná informace zakoktala, tím jsou samci věrnější a tím lépe se starají o potomstvo. "Koktavý" úsek DNA určuje funkci genu pro vasopresinovou anténu a tím i poměrně složité chování.

 Hammocková a Young se domnívají, že různé verze mikrosatelitů ve "zbytečné DNA" mohou zasahovat do života i u jiných savců, člověka nevyjímaje. Prověřili vliv obdobného mikrosatelitu na chování opic a zjistili, že funguje stejně. Vědci přesto odmítají spojovat tento úsek DNA se sklony některých lidí k nevěře a ke špatné péči o děti. Tak jednoduché zase příčiny našeho jednání nejsou.

Zdroj: LN


zpět

Ochráncům dat se nelíbí zákon o DNA

 PRAHA Úřad na ochranu osobních údajů má výhrady k návrhu zákona, který dává policii pravomoc získávat vzorek deoxyribonukleové kyseliny (DNA) bez souhlasu obviněných, a to i za použití násilí. Analýza DNA slouží k přesnému určení člověka, podle vlády má nový předpis usnadnit identifikaci pachatelů trestných činů. Předseda úřadu Karel Neuwirt je znepokojen rozsahem tohoto "mimořádného zásahu do soukromí fyzické osoby" i tím, že mu ministerstvo vnitra návrh v rámci připomínkového řízení ani nepředložilo k posouzení. "Zpracování citlivých údajů, kam nepochybně genetické, biologické a biometrické informace získané či odebrané od fyzické osoby patří, je v zásadě bez souhlasu fyzické osoby předpisy EU zakázáno," uvedl včera Neuwirt. Pokud by policie mohla odebírat vzorky DNA i bez souhlasu člověka, a dokonce proti jeho vůli, pak by podle ochránců dat měl být takový postup umožněn jen ve zcela výjimečných případech. "Například když existuje důvodné podezření ze spáchání závažného trestného činu," dodal ředitel úřadu.

Zdroj: LN


zpět

Proč DNA? Je to můj syn, křičela žena

 Mladý pár na Srí Lance si chtěl násilím odnést údajně své dítě z nemocnice * Úřady se bojí únosů a obchodu s dětmi

 Přes 4000 sirotků či dětí, které přišly řáděním tsunami o jednoho z rodičů, registrují úřady na Srí Lance. Dětí bez rodičů je ale zřejmě více.

 KALMUNAI, Srí Lanka - Vtrhli do nemocnice a snažili se sloužící sestře vytrhnout z náruče čtyřměsíční dítě. Chlapec s číslem 81, které znamená pořadí, v jakém byl přijmut do nemocnice, přežil úder vln tsunami z loňského prosince. Od včerejška je pod policejním dohledem, protože jeho domnělí rodiče musí na základě rozhodnutí soudu podstoupit test DNA, aby se potvrdila jejich totožnost. "Proč test DNA? Tohle je náš syn? To je nespravedlnost!" křičeli manželé, kterých se v soudní síni zmocnila hysterie. Ve chvíli, kdy slyšeli nařízení soudce, muž jménem Murugupillai pohrozil sebevraždou. V rukou přitom svíral neidentifikovatelné pilulky. Oba manželé byli uvězněni, ale brzy poté propuštěni. Mají dokonce dovoleno svého údajného syna navštěvovat v nemocnici.

 Děti u příbuzných

 "Ale jen vy, žádné davy," pohrozil jim přitom vyšetřující soudce, který tak narážel na lidi, kteří přišli Murugupillaie a jeho ženu při jejich "nájezdu" na nemocnici podpořit skandováním a transparenty.

 O případu by mělo být jasno do 20. dubna, na kdy je svoláno další soudní slyšení. Mluvčí UNICEF, který celou kauzu bedlivě sleduje, s výrokem soudu souhlasil s tím, že je lepší totožnost rodičů ověřit. Panuje totiž obava, že by "baby 81" mohlo být uneseno a později zločineckými gangy prodáno do jiné země k adopci. Takové případy se ale objevily zatím pouze v tsunami nejhůře postižené zemi, v Indonésii. Podle vládního nařízení ale přesto nemají být raději sirotci dáváni do adopce ani obyvatelům Srí Lanky. Úřady včera v této souvislosti oficiálně požádaly obyvatele ostrova o pomoc v pátrání po sirotcích. Do včerejšího dne jich na Srí Lance registrovaly přes 4000 tisíce. "Máme informace o 995 dětech, které ztratily oba své rodiče, dalších 3400 buď otce, nebo matku," řekl Sarath Abeygunawarden z Dětského fondu na Srí Lance.

 Podle něj si drtivou většinu z těchto dětí vzali do péče jejich příbuzní, o některé se starají buddhističtí mniši v chrámech. "Pouze 32 dětí je nyní v dětských ústavech," doplnil Abeygunawarden. Tato situace jen potvrzuje silná rodinná pouta, která na Srí Lance existují. Mezi obyvateli také panuje tradiční nedůvěra v jakoukoliv vládní instituci.

Zdroj: LN


zpět

Buněční hybridi za státní peníze

 Naděje medicíny, kmenové buňky, je v USA horký vědecký i politický problém

Američtí vědci hledají způsob, jak obejít etické problémy spojené s pěstováním kmenových buněk z lidských embryí.

 Spojené státy hledají usilovně svou vlastní cestičku k novým léčebným postupům založeným na embryonálních kmenových buňkách. Jejich potenciál pro medicínu je totiž zcela nesporný. V laboratorních podmínkách se neomezeně množí a ve vhodných podmínkách se promění na kterýkoli z 230 typů buněk dospělého lidského těla. Lékaři by z nich mohli vypěstovat buňky srdečního svalu pro pacienty po infarktu, neurony pro nemocné s Parkinsonovou chorobou a pro diabetiky buňky produkující inzulin.

 Jednou z překážek, jež se staví do cesty využití těchto buněk, je jejich původ. Vědci je získávají z buněk lidských zárodků. Týden staré embryo se skládá několika desítek buněk, ničím nepřipomíná člověka a nemá vyvinuty ani základy nervového systému. Přesto jej mnozí vnímají jako lidskou bytost, jež je laboratorní proměnou na masu embryonálních kmenových jednou provždy zničena. To je také důvod, proč v USA a některých dalších zemích není tvorba nových embryonálních kmenových buněk povolena a stát ji odmítá podporovat. Například v USA je od roku 2001 ze státních zdrojů financován jen výzkum využívající již hotové linie embryonálních kmenových buněk. Ty ale nestačí a v některých případech jsou pro případnou léčbu pacientů nevhodné.

 Náhrada za jedinečné embryonální kmenové buňky se hledá jen těžko. I proto se americký stát Kalifornie rozhodl nařízení federální vlády obejít. Vytvoří výzkumné centrum, jehož provoz bude financovat z vlastních zdrojů.

 Elegantním trikem se celý etický problém pokusili vyřešit Kevin Eggan a Douglas Melton z Harvardovy university. Využili jednu z povolených linií embryonálních kmenových buněk a její buňky nechali v laboratorních podmínkách splynout s buňkami odebranými z lidské pokožky. Vznikl tak jakýsi buněčný hybrid, který si v mnoha směrech zachoval vlastnosti původních embryonálních kmenových buněk, včetně schopnosti proměňovat se na různé typy buněk dospělého lidského těla. Takto vytvořené buňky navíc splňují kritéria vytyčená Bushovou vládou pro podporu ze státních zdrojů.

 Spojené státy se tak snaží dohonit svět, který jim v posledních letech utekl. Největší úspěchy sklízejí jihokorejští biologové z university v Soulu. Ti nedávno informovali o experimentech, při kterých byly vytvořeny z raných lidských zárodků embryonální kmenové buňky "šité na míru" konkrétním pacientům. Nemocní lidé by mohli být takovými buňkami léčeni bez rizika, že jejich imunitní obrana zaútočí na léčebné buňky jako na cizí.

 Zatím není jasné, zda by buněční hybridi vyprodukovaní Kevinem Egganem a Douglasem Meltonem mohli být použití pro podobné účely. Buňky by sice vznikaly z pokožky pacienta, ale obsahovaly by i dědičnou informaci pocházející z původních embryonálních kmenových buněk. To by mohlo představovat pro jejich přijetí tělem pacienta závažnou překážku.

 Podle zpráv zveřejněných britským časopisem New Scientist si již s touto překážkou poradila výzkumná skupina americké soukromé biotechnologické společnosti Reproductive Genetics.

 Tým vědců vedených Jurijem Verlinským nejprve odstranil z embryonálních kmenových buněk jádro s dědičnou informací, a teprve pak je spojil s buňkami pokožky. Vzniklé buňky nesou jen jednu sadu dědičné informace. Podrobnosti celé procedury nejsou jasné, protože si ji Verlinský chce nejprve nechat patentovat.

***

Američané se honí za Korejci

 V současné době představuje světovou špičku v klonovacích technikách tým z univerzity v Soulu. Američtí vědci jsou ve svém výzkumu kmenových buněk vážně omezeni předpisy z roku 2001, které určují, se kterými kmenovými buňkami mohou pracovat. Mají k dispozici pouze namnožené kmenové buňky ze 60 embryí zničených ještě před tímto datem. Každý, kdo by v této praxi pokračoval, ztrácí nárok na podporu ze státního rozpočtu. Vědci se snaží omezení obejít.

 Jistý úspěch zaznamenali Kevin Eggan a Douglas Melton z Harvardu. Podařilo se jim spojit kmenové buňky získané z oficiálního embrya před rokem 2001 s kožními buňkami cílového pacienta.

 Výsledkem má být buňka "více méně šitá na míru" daného pacienta, která by pro jeho tělo měla být snadno přijatelná. Autoři objevu však varují, že postup bude doladěn přibližně až za deset let.

Kultivovaná kmenová buňka vypreparovaná z embrya dorůstá v laboratoři

 Vznikl buněčný hybrid se dvěma sadami DNA. To vypadá na velký zmatek, ale skutečnost je taková, že buňka si s takovým zmatkem ve své "hlavě" dokáže poradit. A to díky tzv. transkripčním molekulám, jakýmsi přepínačům, které část dědičné informace v buňce uspí. Vědci z Harvardu tvrdí, že nakonec "zvítězí" DNA cílového pacienta, byť varují, že se nemusí jednat o výhru zcela stoprocentní.

Zdroj: LN


zpět

Nové plíce ze zkumavky

 Naděje medicíny, kmenové buňky, je v USA horký vědecký i politický problém

 Kmenové buňky jsou jako kouzelná skříňky plná překvapení. A především představují nekonečnou výrobní linku pro "náhradní díly" do lidského těla.

 Dokazuje to i nový úspěch britských vědců. Ti ve středu oznámili, že v laboratoři vypěstovali lidské plicní buňky, tvrdí tiskové prohlášení Imperial College v Londýně. Výsledky budou zveřejněny v příštím čísle časopisu Tissue Engineering.

 Vývoj kmenových buněk v Petriho miskách vědci usměrňovali, aby se výchozí kultura změnila v buňky, které v plicích umožňují okysličování. Od "umělých plic" lékaře podle jejich vlastní slov dělí ještě několik let výzkumu. V nejbližší době by však chtěl tým poznatků z výzkumu využít k léčbě syndromu akutní respirační tísně (ARDS).

 Vědci z Imperial College při svém postupu použili kmenové buňky z lidského embrya. Časem by mohlo být možné získávat je i z jiných zdrojů kmenových buněk, jakým je například kostní dřeň. To by umožnilo vyhnout se některým etickým problémům, které nyní provází využívání zárodečných tkání.

Zdroj: LN


zpět

DNA testy otcovství - kladivo na milující rodiče

 Když se dozvěděli, že nejsou otci svých dětí, byli v šoku. Ale přestože testy mluvily jasně, na jejich vztahu k dětem se nic nezměnilo.

 Zahraniční média informovala o podobných případech již mnohokrát. Jedním z takových mužů je i Morgan Wise z města Big Spring v americkém Texasu, o jehož příběhu psal časopis Lubbock Avalanche-Journal. Jeho zjištění bylo o to horší, že byl ve skutečnosti otcem jen jedné ze čtyř ratolestí, které s manželkou vychovávali. A děti k němu přitom měly stejně hezký vztah, jako by byl jejich otcem biologickým. Pravda o jeho otcovství vyšla najevo až po rozvodu s manželkou. Lékaři tehdy u nejmladšího chlapce odhalili cystickou fibrózu, což je onemocnění, k němuž musí mít dítě predispozice převzaté z genů obou rodičů.

 Z toho důvodu tedy poskytl lékařům vzorky své DNA a po dalším testování zjistil, že nejen on, ale ani další dva synové nejsou jeho. Otcovství se potvrdilo pouze u dcerky. Po tomto zjištění se rozběhl kolotoč soudů. Morgan Wise požadoval, aby byl znovu otevřen případ jeho rozvodu a aby byl zbaven povinnosti na děti platit přes dva tisíce dolarů (téměř 50 000 Kč) výživného měsíčně. "Penězi chci dále podporovat jen děti, ne svou bývalou manželku," vyjádřil se Wise, jehož dětem je od 8 do 15 let. "Stále se cítím být jejich otcem a chci být součástí jejich života," dodal. Podle texaské legislativy je totiž každé dítě narozené v manželství považováno za potomka manžela rodičky. A jestliže jsou rodiče rozvedeni bez provedení DNA testů otcovství, soud běžně přiznává otcovskou odpovědnost právě bývalému manželovi. Wiseova žádost o znovuotevření soudního řízení však byla zamítnuta. Během předchozích stání totiž soudkyně prohlásila, že se měl Wise zajímat o to, zda je opravdu otcem dětí, ještě před rozvodem a v doprovodu manželky.

Zdroj: LN


zpět

V Berouně žije mrtvý polárník

 BEROUN 17. prosince 2003 | 17:44 Český polárník Miroslav Stuchlík z Mořiny u Berouna, který před deseti lety údajně zahynul při výpravě v Antarktidě, pravděpodobně žije. Dnes to potvrdil jeden z berounských policistů. "Při namátkové kontrole na začátku prosince jsme v jednom z aut objevili muže, který měl být už deset let mrtvý," uvedl. Polárníka nakonec podle policisty poznala i jeho sestra, která velmi přesně popsala jeho tělesné znaky. Totožnost muže nakonec potvrdil i test DNA.

 Stuchlík údajně před deseti lety utonul spolu s jednadvacetiletým Kamilem Suchánkem v oceánu nedaleko antarktického ostrova Nelson. Oba muži tehdy pádlovali v nepřehledné ledové tříšti směrem od jihokorejské stanice King Sejong na 12 kilometrů vzdálený ostrov. V nebezpečném Fildesově průlivu se po nich slehla zem.

 Ruské a chilské pátrací týmy na místě údajného neštěstí nalezly pouze převrácenou kánoi. Na základě jejich neúspěšného pátrání zlínský soud v roce 1993 prohlásil Suchánka za mrtvého. O čtyři roky později byl za mrtvého prohlášen i Stuchlík, kterému v roce 1993 bylo 42 let.

Manželka o ničem neví

 K překvapení obyvatel Berouna se však jeden ze zmizelých polárníků v pondělí objevil na berounském pozemkovém úřadě. U přepážky se podle svědků představil jako Miroslav Stuchlík a dodal, že nemá občanský průkaz. Po odchodu z úřadu opět beze stopy zmizel. Podle pracovnice obecního úřadu v Mořině se ale velmi pravděpodobně zdržuje v obci Hýskov nedaleko Berouna. Na místním obecním úřadě pracuje i jeho manželka, která však informace o nalezení manžela popírá. "O tom nic nevím. Je prohlášen za mrtvého," dodala.

 Stuchlíkův blízký přítel dnes řekl, že by ho "zmrtvýchvstání" kamaráda příliš nepřekvapilo. "Přesně to na něj sedí. Vždycky jsme si ze srandy říkali, že se Stuchlík stejně jednou objeví," neskrýval dojetí. Podle něj mohl Stuchlík pobývat nějaký čas v Peru, kde měl přátele. "Říká se, že měl problémy v rodině, a tak si prostě odjel vyčistit hlavu," dodal. O cestě do Peru píše i v jednom z dopisů, které z Antarktidy zaslal svým blízkým.

Zdroj: ČTK, LN


zpět

Vědci objevili Klotho, gen proti stárnutí

 26. srpna 2005 15:10

 Odborníci z texaské univerzity slaví převratný objev. Našli totiž gen, který zabraňuje stárnutí. Jeho funkčnost zatím ověřili na myších, nevylučují však jeho funknčnost i u lidí. Gen nese jméno řecké bohyně Klotho a pokusným zvířatům prodloužil život o třetinu, píše BBC.

 "Může to být důležitý krok k vývoji terapie zabraňující stárnutí," neskrývá nadšení spoluautor výzkumu Makoto Kuro-o z texaské univerzity. Upozorňuje, že lidský genom je tomu myšímu v mnoha směrech podobný.

 Bohyně Klotho v řeckých bájích rozplétala s vřetenem v ruce nit lidského života.

 Myším samcům by gen podle odborníků mohl prodloužit život o dva až tři roky. Na samice prý tak velký vliv nemá. Klotho je přitom součástí genové výbavy myší a vědci jen stimulovali jeho činnost.

 Zdá se, že Klotho ovlivňuje řadu příznaků stárnutí - měknutí kostí, ucpávání srdečních cév či ztrátu svalové hmoty.

 Kromě pozitiv se však objevila i negativa. Výzkumníci zjistili, že některé z myší, které byly vystaveny působení genu, ztratily schopnost reprodukce. U lidí by prý mohl vyvolat diabetes.

 Vědce tak čeká nová výzva - eliminovat negativní vlivy genu.



Zdroj: iDNES


zpět

BSE už lze poznat z testu krve

 Preventivní vybíjení stád s jediným nemocným kusem se stane minulostí

Zásadní průlom v boji s nemocí šílených krav a dalšími tzv. prionovými chorobami slibuje metoda odhalující původce onemocnění v krvi.

Prion není živý, ale množí se. Není jedovatý, a přesto spolehlivě zabíjí. Tento krajně neobvyklý původce mnoha onemocnění vzniká z bílkoviny, která je tělu vlastní a lidem i zvířatům za obvyklých okolností neškodí. Na vražedný prion se změní pouhou změnou tvaru - jakýmsi zašmodrcháním. Zamotaná bílkovina čili prion vzdoruje snahám těla o likvidaci a hromadí se v organismu. Přitom každý prion nutí ke šmodrchání další původně "zdravé" bílkovinné molekuly. Priony se tak množí řetězovou reakcí.

Na přítomnost prionů jsou citlivé především nervové buňky, jež hynou a po nichž v mozku zůstávají prázdné "bublinky". Priony tak vyvolávají u savců včetně člověka smrtící, nevyléčitelná onemocnění označovaná jako spongiformní encefalopatie. U lidí je to nejčastěji tzv. Creutzfeldt-Jakobova choroba.

Konec plošného vybíjení
Jeden z klíčových problémů boje s priony spočívá v jejich odhalení. Daří se je spolehlivě prokázat pouze v posmrtně odebraných vzorcích mozku a míchy.

U živých tvorů nedovedou lékaři se stoprocentní jistotou rozhodnout o nákaze priony. Například v krvi nemocného je prionů tak málo, že je doposud nikdo nedokázal spolehlivě prokázat. Proto nebylo možné včas zahájit léčbu Creutzfeldt-Jakobovy choroby. U zvířat nezbývalo než přistoupit k preventivnímu vybíjení ve stádech, kde se vyskytl nakažený kus. Tento neutěšený stav by mohl být brzy minulostí.

Tým vedený chilským biologem Claudiem Sotem působícím na University of Texas v americkém Galvestonu zvládl detekci prionů ve vzorcích krve. Biolog Soto k tomu využil vlastní metodu, již poprvé představil světu už před čtyřmi roky.

Technika označovaná zkratkou PMCA je založena na laboratorním množení prionů ve zkoumaném materiálu. Do vzorku se nejprve přidá malé množství zdravé "nezašmodrchané" bílkoviny. Když vzorek obsahuje priony, začne se dodaná bílkovina podle nich "šmodrchat" a mění se na shluky prionů. Po určité době jsou prionové chumáče rozbity na jednotlivé priony působením ultrazvuku a do vzorku se přidá další porce "zdravé" bílkoviny. Z té se pak kolem namnožených prionových "center" vytvářejí další shluky prionů. Po 140 opakováních stoupne množství prionu ve vzorku 6600krát.

Po dalších 140 cyklech se zvýší obsah prionů 10milionkrát. Původní velmi malé množství prionu neodhalitelné stávajícími testy, se nakonec namnoží tak, že je lze spolehlivě odhalit. Vzorek ze zdravého zvířete či člověka priony neobsahuje a dodaná bílkovina se v něm nemá podle čeho "šmodrchat". Takový vzorek zůstává i po mnoha kolech procedury stále čistý.

Bez planých poplachů
Biolog Soto použil metodu PMCA k analýze vzorků krve křečků trpících prionovou chorobou. Množení prionů probíhalo v nově sestavené aparatuře, která pracuje automaticky bez zásahu lidské ruky, a trvalo více než dva týdny.

Nakažená zvířata určil test PMCA s 87procentní účinností. Ani v jednom případě nedošlo k planému poplachu - k záměně zdravého křečka za nemocného. Soto je přesvědčen, že během šesti měsíců upraví metodu na analýzu lidské krve. Její prověření a uvedení do praxe však bude trvat mnohem déle.

Zdroj: LN - Jaroslav Petr


zpět

Genetický kód šimpanze se s lidským shoduje zcela z 96 procent

  PAŘÍŽ - Genetický kód šimpanze, který má nejblíže ke genomu člověka, byl zcela rozluštěn a stal se předmětem prvního srovnání s genomem člověka. Mezinárodní tým badatelů z technologického institutu v Massachusetts a Harvardské univerzity v Cambridge ze srovnání obou genomů zjistili, že se zcela shodují v 96 procentech. Píše o tom nejnovější vydání časopisu Nature.

Tato první verze genomu šimpanze (Pan troglodytes) znamená první úspěch v luštění genomu jiného než lidského primáta a čtvrtý genom savce. Na prvním místě byl člověk v roce 2001.

Při výzkumu byla použita DNA šimpanzího samce. "Vyluštění šimpanzího genomu je historická událost, která povede k překvapivým objevům s velkými důsledky pro lidské zdraví," upozornil americký institut pro výzkum lidského genomu. "Srovnání lidského genomu s genomy jiných živých organismů představuje významný nástroj pro pochopení naší vlastní biologie."

Genetické dědictví šimpanze se téměř shoduje s moderním člověkem - znamená to, že je mu tento primát blíže než například gorila. Poslední společný předek obou žil podle vědců před přibližně šesti miliony let.

Genomy člověka i šimpanze obsahují 20.000 až 25.000 genů, tedy více než tři miliardy základních párů DNA. Počet základních párů, které se mezi oběma druhy zcela liší, představuje zhruba 1,2 procenta, přičemž genomy člověka a šimpanze se naprosto shodují v 96 procentech. A šimpanzovi zcela chybí jen asi 50 genů, které se vyskytují u člověka.

Zdroj: ČTK


zpět

"Elixír mládí" na myších funguje

 WASHINGTON Američtí vědci ohlásili úspěšnou zkoušku proteinu, který prodloužil život laboratorní myši ze dvou na téměř tři roky. Gen produkující stejný protein zvaný klotho existuje i u lidí, uvedli vědci v článku zveřejněném v odborném časopise Science. Protein byl objeven v roce 1997 a od roku 2002 ho laboratorně odzkoušel tým vedený Makotem Kuro-oem z Jihozápadního zdravotního střediska Texaské univerzity v Dallasu. O něco později byla objevena lidská forma tohoto proteinu pojmenovaného po řecké bohyni, která předla nit života. Výsledky ukázaly, že myši s pozměněným genem produkujícím hojnost proteinu žili v případě samců o třicet procent déle a v případě samiček o dvacet procent déle. Nedostatek proteinu vyvolaný porušením genu se naopak projevil známkami předčasného stárnutí jako řídnutí kostí, neplodnost a kornatění tepen. Myšky většinou umřely předčasně ve dvouměsíčním věku. Vědci se nyní soustřeďují na odstranění vedlejších škodlivých příznaků spojených s podporu genu, který protein nechává produkovat. Mezi nimi je menší plodnost a také sklon k cukrovce. Podobnost genu klotho u myší a lidí však dává podle vědců do budoucna naději, že lze nalézt lék na nemoci, jako je rakovina nebo Alzheimerova choroba.

Zdroj: LN


zpět

Andy Miah: Je genetický doping nečestný??

 Hitem nejbližší budoucnosti může být genetické testování. Dva týmy australské fotbalové ligy oznámily, že se zabývají testy, které by jim dokázaly naznačit pravděpodobnou výšku, odolnot, rychlost a sílu určitého sportovce..

Je genetický doping nečestný?

 Mezinárodní olympijský výbor se obává možného zneužití genetických technologií ve sportu. Někteří vědci ale předpovídají, že k tomu dojde již na olympijských hrách v Pekingu v roce 2008. Zdá se totiž, že sportovní svět v honbě za zlatými medailemi a mistrovskými tituly touží uplatnit i tento prostředek.
Pokud antidopingovým orgánům skutečně záleží na sportu, budou muset přezkoumat základní hodnoty, na nichž je jejich činnost založena.

Jak silné bude vaše dítě?

 Hitem nejbližší budoucnosti se může stát genetické testování. Dva týmy australské fotbalové ligy už oznámily, že se zabývají testy, které by dokázaly naznačit pravděpodobnou výšku, odolnost, rychlost a sílu určitého sportovce.
Vyhlídky na soutěže s geneticky modifikovanými sportovci vzbuzují ve sportovním světě znepokojení, zvláště když jsou tito atleti současně vykreslováni jako nadlidé nebo jako nějaká forma mutantů. To je dezinterpretace způsobu, jakým by genetický přenos v případě legalizace člověka měnil, a to jak terapeuticky, tak i neterapeuticky. Nicméně obava, že podvodní vědci budou sportovce využívat nebo že sportovci budou usilovat o účast na experimentech s genetickým přenosem ve snaze zajistit si nevystopovatelné zvýšení výkonnosti, je velmi reálná.
Světová antidopingová agentura (WADA) genetický doping v roce 2003 zakázala. Zatím v diskusi převládá morální pohoršení nad stavem sportu. Ale to už nestačí.

Co není zakázáno...

 Sportovní svět se musí spojit s komisemi pro monitorování genetických technologií, které vyvíjejí jednotlivé státy. Jednoduchý model založený na zákazu agenetických modifikací nepostačí, i kdyby byla jejich detekce vůbec možná.
Etické komise si navíc musí uvědomovat specifika sportu, která omezují účinnost širších společenských přístupů ke genetické modifikaci. Ani v tomto případě by se regulace neměla opírat o jedinou celosvětovou autoritu. Jak již vyplynulo z diskusí o etické stránce výzkumu kmenových buněk, jednotnou celosvětovou strategii nelze nalézt právě snadno a ani by tomu tak být nemělo.
Rétorika obestírající "genetický doping" se do značné míry opírá o jeho pověst jakési formy podvádění. Tento status se však opírá o současná antidopingová pravidla. Nezakážeme-li především genetický přenos jako takový, pak se na jisté úrovni o podvádění nejedná.

Mutanti a rasismus

 Označovat geneticky modifikované sportovce za mutanty nebo nelidské bytosti je v každém případě morálně pochybné. Evokuje to stejný typ předsudků, jaké ve vztahu k jiným biologickým charakteristikám - především k rasovému původu, pohlaví a tělesnému postižení - odsuzujeme.
Mnoho, ne-li přímo většina špičkových sportovců je koneckonců "přirozeně" geneticky nadána. Pokud bychom tyto lidi označili za mutanty, bezpochyby bychom si za to vysloužili širokou kritiku.
Ti, kdo se obávají, že genetický doping je předzvěstí "konce sportu", by měli tento okamžik raději pochopit jako příležitost k otázkám o efektivitě a platnosti antidopingových testů. Opravdu společnosti záleží na tom, jak se zvyšuje výkonnost ve sportu?

Co je ve sportu důležité?

 Otázka může znít radikálně. Pokrok v etickém bádání je však založen na konfliktu přesvědčení a hodnot. Po mnoho let vyjadřují komentátoři znepokojení z dopingové kultury ve špičkovém sportu. Kultura antidopingu je však neméně alarmující, neboť ztělesňuje dogmatické odhodlání omezující schopnost vést kritickou debatu o tom, co je ve sportu důležité.
Pro začátek si můžeme představit, co by se stalo, kdyby se dítě geneticky modifikovaného člověka chtělo stát špičkovým sportovcem.
Autor přednáší obor médií, bioetiky a kybernetické kultury na Univerzitě v Paisley a vyučuje etiku vědy a medicíny na Glasgowské univerzitě. Napsal knihu Genetically Modified Athletes: Biomedical Ethics, Gene Doping and Sport (Geneticky modifikovaní atleti: biomedicínská etika, genetický doping a sport) (c) Project Syndicate, 2005. www.project-syndicate.org

Zdroj: ČTK - HN


zpět

Nový průlom ve výzkumu kmenových buněk

 U.S. researchers said on Monday they have created a new human embryonic stem cell by fusing an embryonic stem cell to an ordinary skin cell.
They hope their method could someday provide a way to create tailor-made medical treatments without having to start from scratch using cloning technology.
That would mean generating the valuable cells without using a human egg, and without creating a human embryo, which some people, including President George W. Bush, find objectionable.
But the team, led by stem cell expert Dr. Douglas Melton, Kevin Eggan and others at Harvard Medical School, stress in a report to be published in next Friday's issue of the journal Science that their method is not yet perfect.
Stem cells are the body's master cells, used to continually regenerate tissues, organs and blood. Those taken from days-old embryos are considered the most versatile. They can produce any kind of tissue in the body.
Doctors hope to someday use embryonic stem cells as a source of perfectly matched transplants to treat diseases such as cancer, Parkinson's and some injuries.
But because some people object to the destruction of or experimentation on a human embryo, U.S. law restricts the use of federal funds for this kind of research.
It is a hot debate in Congress and several bills have been offered for consideration when the Senate comes back next month that would either relax the federal restrictions or tighten them even more.
Melton has complained about the restraints and, like other experts, has used private funding to pursue stem cell work.

REPROGRAMMING CELLS

He and other stem cell experts say they only want to understand how to re-program an ordinary cell and hope the use of human embryos would only be a short-term and interim step to learning how to manufacture these cells.
The Harvard team say they have taken a big step in this direction.
Currently, embryonic stem cells are either taken from embryos left over from fertility clinics, or generated using a cloning technology called nuclear transfer. This requires taking the nucleus out of an egg cell and replacing it with the nucleus of an adult cell, called a somatic cell, from the person to be treated.
Done right, this reprograms the egg, which starts dividing as if it had been fertilized by a sperm.
"On the basis of previous experiments with (mouse embryonic stem cells) we reasoned that human embryonic stem cells might provide an alternative source of material for the reprogramming of human somatic nuclei," the Harvard team wrote.
So they fused embryonic stem cells to human adult skin cells, and managed to reprogram them back to an embryonic state. The new cells acted like stem cells, forming tumors called teratomas when injected into mice -- a classic test for a true embryonic stem cell -- and with hoped for marker genes. The cells also appeared to be very long-lived, another test of a true embryonic stem cell.
And when cultured in lab dishes, the cells differentiated, or matured, into the three major basic types of cell.
"In conclusion, these findings show that human embryonic stem cells have the capacity to reprogram adult somatic cell chromosomes after cell fusion," the researchers wrote.
But there is "a substantial technical barrier" they warned. The newly fused cell contains chromosomes from the original embryonic stem cell. Therefore, it would not be a perfect genetic match to the patient.
The researchers hope if they can get around this problem, they will have found a way to generate the valuable cells.

Zdroj: RedNOVA


zpět

Banka kmenových buněk otevřena v Jižní Africe

 Africa's first human cord blood stem cell bank will be open for business in Cape Town from September 1 this year, according to a media statement from Lazaron Biotechnologies on Sunday.
From September, parents will be able to "bank" umbilical cord blood collected from their newborn children locally and from this week, investors can purchase shares in the company which has established this technology in South Africa.
Cells stored for treatment years later
"A newborn child's stem cells which are collected and then frozen and stored at the bank can in terms of current medical technology be used later in the treatment of over 40 diseases, should any of these be contracted by the child, including a wide range of cancers, genetic diseases, immune system deficiencies and blood disorders," the statement said.
In addition, cord blood collected from a newborn has a one in four chance of matching with the cellular makeup of siblings, providing relief in these cases.
Lazaron Biotechnologies (SA) Ltd, a company under the John Daniel Group, was established two years ago to focus on the development, discovery and commercialisation of regenerative cell and medicine technology.
Zdroj: Health 24


zpět

Vědci naklonovali kmenové buňky lidských pacientů

 South Korean scientists have surmounted a key hurdle in stem cell research, reporting today that they have produced 11 human embryo clones of injured or sick patients and harvested individualized stem cells in a process that could be used to treat patients with their own genetically matched tissues.
The technique, reported by the same team that produced the first human embryo clones last year, also produced the stem cells with a much higher level of efficiency than in the past, boosting the technology well into the realm of medical therapy.
If the technique can be replicated in other labs, scientists said they could create individualized lines of stem cells to produce tissues suitable for transplants without running the risk of rejection.
They could also develop cell lines to study every type of cancer and all of the genes that contribute to diseases such as Alzheimer's, Parkinson's and juvenile diabetes.
"It just opens a floodgate of possibilities," said Fred H. Gage, a professor of genetics at the Salk Institute in La Jolla.
Ian Wilmut, the Scottish scientist who led the team that cloned Dolly the sheep in 1996, said patient-specific lines of embryonic stem cells could be created to produce new heart muscle to repair the damage from a heart attack, for instance, or fresh brain tissue to treat stroke victims.
The researchers, who published their work in the online edition of the journal Science, insisted that their progress in cloning human embryos will not make things easier for anyone attempting to create a cloned baby, which they believe is impossible.
"Reproductive cloning is not our goal," said Woo Suk Hwang, the lead researcher from Seoul National University. "Reproductive cloning is unsafe and unethical, and so it shouldn't be done in any country."
The researchers collected 185 eggs from 18 women and removed the genetic material. They also took small skin biopsies — about the size of a small button — from 11 patients with spinal cord injuries, juvenile diabetes and a form of severe combined immunodeficiency disease, the so-called "bubble boy disease." After the skin samples were treated in the lab, the researchers took DNA from them and inserted it into the eggs.
The procedure resulted in 31 embryos. When they were 5 days old, they were transferred to culture dishes, where 11 of them from nine patients developed into stem cells.
Tests verified that the stem cells were able to multiply as well as differentiate into neurons, muscle, bone, cartilage, respiratory and islet cells, among others.
On average, the researchers were able to produce a cell line using 16.8 eggs. In their previous paper, they required 242 eggs to create a single line of stem cells.
Wilmut called this a "remarkable improvement in efficiency" that marks "a very significant step forward."
Dr. Robert Schenken, president of the American Society for Reproductive Medicine, said the progress "should allay the concerns expressed by some critics that stem cell research would somehow lead to mass exploitation of women for their eggs."
Scientists also said it was significant that the South Koreans were able to eliminate many of the animal products typically used in cells. A study earlier this year by Gage and others found that human stem cells nourished by tissue from mice, calves and other animals have incorporated a type of acid that would trigger a harmful immune response if transplanted into humans.
Each of the advances reported in the paper is considered crucial to achieving the ultimate goal of customizing stem cells to treat individual patients, said Gerald Schatten, a biomedical researcher at the University of Pittsburgh who was a coauthor of the study.
Researchers strongly suspect that tissues made from stem cells containing a patient's own genetic material are most likely to succeed in a transplant.
"This may be nature's best repair kit," said Schatten, who leads the Pittsburgh Development Center, a biology research institute.
The next step is to follow the recipe in the paper and create cells with a variety of genetic diseases to study "the cellular mechanisms that cause these diseases to occur," Gage said.
For instance, Gage envisions creating a line of stem cells using the DNA of a patient with pancreatic cancer.
"The embryonic stem cells don't have cancer, but they have the capacity for it," he said. "You could differentiate the cells into pancreatic cells and watch as the cancer develops."
Scientists could use that information to develop a treatment that might prevent cancerous tumors from forming. When researchers are ready to test it, they could apply it to the cells and "see if we can interfere with the progress of the disease," he said.
Ian Wilmut and Dr. Christopher Shaw, a neurologist at the Institute of Psychiatry in London, are already making plans to collaborate with Hwang's research group to produce embryonic stem cells cloned from patients with motor neuron disease. They hope the cells will allow them to zero in on causes of the disease and to test drugs that might provide cures.
Schatten said Hwang is also collaborating with researchers at Memorial Sloan-Kettering Cancer Center in New York who focus on degenerative diseases like Parkinson's.
"This work is powerful evidence that stem cell research can unlock the keys to understanding, and eventually treating conditions from spinal cord injuries to diabetes," said Daniel Perry, president of the Coalition for the Advancement of Medical Research.
Although 60% of Americans support embryonic stem cell research, according to a poll conducted this month by Gallup, they remain uncomfortable with the idea of human cloning, with 87% of respondents calling it "morally wrong."
That queasiness, in part, underlies the Bush administration's prohibition against using federal funds to develop or study stem cell lines created after 2001.
Schatten pointed out that all of the experiments in the new study were conducted in South Korea without any U.S. funding. But he said the results might prompt Washington to reconsider its position. Congress is considering several bills that would expand the government's role in funding stem cell research.
"Would I encourage a reevaluation of our policies now that we're nearly four years down the road?" he said. "Absolutely."

Zdroj: L.A. Times


zpět

Batole rozezná zahraniční rytmy

 A baby cannot talk, sing or dance at six months. But it has got rhythm. Researchers report today that at six months, babies can detect subtle variations in complex rhythmic patterns of Balkan folk dance tunes. Adult migrants from Macedonia or the Bulgarian mountains can tell the difference. Western adults cannot.
Erin Hannon, of Cornell University and a colleague at the University of Toronto report in the Proceedings of the National Academy of Science that a seemingly innate musical awareness in infants seemed to falter as the months went by, and the babies heard more Britney Spears, Charlotte Church and the Crazy Frog.
"By the time the babies are 12-months-old, they much more closely resemble adults who are more sensitive to the rhythms in their own culture's music than to rhythms in a foreign musical culture," she said.
They found infants make sense of language, tell faces, and can distinguish Vivaldi played forwards or backwards.
The study confirms a growing suspicion that babies begin life with an open mind, but start to develop personal tastes in the first year of life.
The scientists counted the seconds a baby would stare at a cartoon. The same cartoon was paired with two different song versions. One kept the basic rhythm; the other disrupted it. "If the infants showed a greater interest in one ... it's because they detected a difference," Dr Hannon said
"Young infants, who have much less experience listening to music, lack these perceptual biases and respond to rhythmic structures both familiar and foreign."

Zdroj: The Guardian


zpět

Slibný nástroj pro rozluštení funkcí jednotlivých genů

 New Haven, Conn. -- A collaborative project between American and Chinese researchers developed a way to study the function of genes in mice and man by using a moveable genetic element from moths, according to a report in the journal Cell.
"We know how many genes are in the mammalian genome, but that does not tell us how they carry out their jobs," said senior author Tian Xu, Professor and Vice Chair of Genetics at Yale University School of Medicine and a Howard Hughes Medical Institute Investigator. "We have found a way to systematically inactivate genes in the mouse genome so we can understand the functions of these genes."
After sequencing the human and mouse genomes, many scientists have shifted their attention to determining the function of all of those genes. The strategy is to mutate each gene, to observe the consequences, and investigate the molecular mechanisms. In the past two decades, only a small percentage of the genes shared by mice and humans have been analyzed in detail.
Genetic elements, called transposons, move from place to place in the DNA and allow material to be inserted or relocated. Bacteria swap antibiotic-resistance genes with transposons. Scientists have tailored this natural gene shuffling technique to insert genes and to mutate genes in fruit flies and simple organisms to learn the function of individual genes.
Transposons have proved to be valuable genetic tools for many organisms, but not for vertebrates and mammals. General application in mouse genetics was limited as they travel at low frequencies to limited locations, and had little capacity to carry DNA fragments.It tookXu's team six years to develop an efficient tool for genetic manipulations in vertebrates and mammals.
Xu and his colleagues at Fudan University in Shanghai, China finally chose a transposon called piggyBac that was originally identified in the cabbage looper moth. They discovered that it was stable and versatile in mouse and human cell lines , providing a new way to genetically manipulate mammalian cells. It also worked in mice even when it carried a couple of extra genes.
Xu's team made it easier to see the genes piggyBac associates with by adding a red fluorescent protein and an enzyme that changes the coat color of a white mouse to grey or black. The genes carried by the transposons have been stably inherited and expressed through five generations.
"The transposon acts as a genetic beacon, so researchers can easily track its location without having to sequence the entire genome," said Xu. In their experiments, piggyBac incorporated into many chromosomes in human and mouse cells. PiggyBac can be removed from a mouse lineage by breeding with another mouse that has the enzyme to excise the transposon.
This technique is a powerful new tool for generating transgenic animals for vertebrates and mammals, and a potential new vehicle for human gene therapy.Although piggyBac inserts itself randomly into the DNA, it most often locates in genes, making it useful for mutating genes and thus, revealing gene functions.
"This work represents another major step forward from Tian's laboratory. It teaches us how transposons work in mammalian systems, while providing a tool for the systematic study of gene function throughout the human and mouse genomes."
In three months, the two graduate students who worked on the project generated mice mutating 75 different genes. Xu, Min Han, an HHMI investigator at the University of Colorado, Boulder, and Yuan Zhuang of Duke University, and their colleagues at Fudan University are in the process of scaling up piggyBac for the Mouse Functional Genome Project, which is aiming to mutate the majority of mouse genes at a state-of-the-art research facility in China to systematically understand the functions of the mammalian genes.
Xu expects the technique to be particularly useful for identifying genes and drug targets for diseases such as cancers and diabetes.

Zdroj: RedNOVA


zpět

Infekce malárie přitahuje k nemocným komáry

 Do malaria parasites enhance the attractiveness of humans to the parasite's vector? As such manipulation would have important implications for the epidemiology of the disease, the question has been debated for many years. To investigate the issue in a semi-natural situation, we assayed the attractiveness of 12 groups of three western Kenyan children to the main African malaria vector, the mosquito Anopheles gambiae. In each group, one child was uninfected, one was naturally infected with the asexual (non-infective) stage of Plasmodium falciparum, and one harboured the parasite's gametocytes (the stage transmissible to mosquitoes). The children harbouring gametocytes attracted about twice as many mosquitoes as the two other classes of children. In a second assay of the same children, when the parasites had been cleared with anti-malarial treatment, the attractiveness was similar between the three classes of children. In particular, the children who had previously harboured gametocytes, but had now cleared the parasite, were not more attractive than other children. This ruled out the possibility of a bias due to differential intrinsic attractiveness of the children to mosquitoes and strongly suggests that gametocytes increase the attractiveness of the children.

Zdroj: PLOS biology


zpět

Na listinu zakázaných látek přibude od nového roku také genetický doping

 Montreal, 3. 10. 2002

 Genetický doping se poprvé v historii sportu dostal na listinu zakázaných látek Mezinárodního olympijského výboru (MOV). "Bereme v úvahu i budoucí rizika a chceme i nadále naplňovat základní úkol boje proti dopingu, kterým je ochrana zdraví sportovců," vysvětlil prezident MOV Jacques Rogge.

 Vedle různých zakázaných substancí je genetický dopink výslovně jmenován i na novém seznamu zakázaných prostředků Mezinárodní antidopingové agentury, který vstoupí v platnost 1. ledna 2003.

 Zatím není jasné, jak se bude případný genetický doping, který je považován za nepřípustnou manipulaci s organismem, při antidopingových kontrolách odhalovat. Přesto považuje prezident Mezinárodní antidopingové asociace Dick Pound zařazení tohoto způsobu zvyšování výkonnosti na seznam zakázaných látek za významný krok. "Sport musí ukázat, že je připraven postavit se čelem k novým výzvám," uvedl Pound.

Zdroj: ČTK - HN


zpět

DNA test na stanovení křehkosti (tenderness) hovězího masa

 Možnost prožít si skutečně každé sousto hovězího masa jako jedinečný kulinární zážitek nabízí nově představený DNA test na stanovení křehkosti (tenderness) hovězího masa. Po genu pro mramorování (marbling) tak australský tým přišel na trh s další novinkou.

 Kombinace obou zmíněných testů přináší významný posun v oblasti ukazatelů kvality masa a šlechtění zvířat na tuto vlastnost. Proč právě tenderness? Na základě rozsáhlého průzkumu spotřebitelů, bylo zjištěno, že většina z nich při smyslovém posuzování hovězího masa přikládá větší vážnost právě křehkosti masa, dokonce větší než jeho šťavnatosti a chuťovým vlastnostem. Šlechtitelům skotu se tak dostává do rukou další nástroj, s jehož pomocí budou schopni lépe reagovat na požadavky spotřebitelů.

 Velký význam přesného stanovení genotypu pro křehkost masa spočívá i ve faktu, že křehkost masa je pouze obtížně měřitelným ukazatelem jakosti masa, resp. ukazatelem, který je ovlivněn celou řadou pre a postmortálních vlivů, působících na zvíře, později jatečně upravené tělo. Z výzkumů publikovaných ve Francii je potvrzen obdobný význam calpastatinu u vepřového masa.
Princip testu je založen na vazbě křehkosti masa a výskyt enzymu calpastatin. Calpastatin není neznámý v oblasti spojené s determinací masné užitkovosti, protože bývá spojován také s výskytem dvojitého osvalení (double-muscling) a vazbou na některé ukazatele kvality jetečného těla.
Výsledky analýzy na křehkost masa je možné, v závislosti na formě výskytu alely pro calpastatin. Zvířatům jsou, podobně jako u testu na marbling, přidělovány dvě, jedna nebo žádná hvěznička. Zvířata s výskytem dvou alel pro calpastatin jsou geneticky programována na produkci křehčího masa.
Vzhledem k tomu, že nulový výsledek v případě analýzy na tenderness znamená zhoršení ukazatele, tedy zvýšení tuhosti masa, je možné se domnívat, že do budoucna bude nutné využívání býků, kteří budou pozitivně testováni pro tuto vlastnost.

Zdroj: OSEL.CZ


zpět




Licence Creative Commons
DNAtest.CZ, jejímž autorem je Advanced Genetics, s.r.o., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .